Šest útoků během čtyř dnů
Mladý muž, který byl soudem umístěn do ochranného léčení kvůli vraždě a pokusu o vraždu, se nevrátil z vycházky z Psychiatrické nemocnice Bohnice. Policie ho dopadla až po sérii dalších útoků. Otázka, která zůstává, je zásadní: proč byl vůbec puštěn?
Případ pětadvacetiletého Yaroslava Yarynyche, který utekl z vycházky v Bohnicích a během několika dní zaútočil na veřejnosti, znovu otevřel bolestivou debatu o tom, jak funguje systém ochranného léčení v Česku. Podle nemocnice byl pacient „stabilizovaný“ a rozhodnutí o vycházce bylo v souladu se zákonem i odbornými postupy. Jenže právě tato formulace vyvolává otázky — nejen mezi odborníky, ale i mezi obyčejnými lidmi, kteří se ptají, zda je bezpečnost veřejnosti dostatečně chráněna.
Ženu s miminkem mlátil sekerou do hlavy
Yarynych trpí schizofrenií, bludy a halucinacemi. Loni během čtyř dnů brutálně napadl šest lidí — jednoho zabil, dalšího pobodal, ženu s miminkem mlátil sekerou do hlavy, muže v lese trubkou, a policistovi zabodl tužku do krku. Přesto mu bylo umožněno opustit areál. Z vycházky 10. října se nevrátil. Policie ho našla o den později v parku u hlavního nádraží, těsně před tím, než mu přestaly působit tlumicí léky.
Léčba nebo riziko? Kde končí péče a začíná ohrožení veřejnosti
Psychiatrická péče má být léčebná, nikoli represivní. Ale kde je hranice mezi terapeutickým režimem a rizikem pro veřejnost? Lékaři se brání, že rozhodnutí o vycházkách vychází z posudků, sledování stavu a zákonných pravidel. Jenže právě v tomto případě se ukazuje, že formální správnost neznamená skutečnou bezpečnost.
Podle odborníků může být pacient s duševní poruchou „stabilizovaný“ jen do té míry, dokud pravidelně užívá léky. Pokud je nebere, může být nebezpečný. A právě to se v tomto případě stalo. Z vycházky se nevrátil, léky neužíval, a přesto se pohyboval mezi lidmi.
Vyjádření PN Bohnice: postup byl zákonný, cílem je léčba, ne trest
Psychiatrická nemocnice Bohnice potvrdila, že pacient, který se nevrátil z terapeutické propustky, byl vypátrán policií a vrácen zpět do zařízení. Vedení nemocnice zdůrazňuje, že při povolování vycházky nepochybilo a postupovalo v souladu se zákonem o specifických zdravotních službách. Ochranné léčení je podle nich léčba, nikoli trest, a jeho cílem je stabilizace pacienta a příprava na návrat do běžného života. Propustky jsou udělovány až v závěrečné fázi léčby, pouze pacientům bez známek rizikového chování.
Nemocnice se zároveň důrazně ohrazuje proti označování pacienta jako „vrah“, protože byl v době činu soudem shledán nepříčetným a trestně neodpovědným. Takové označení považuje za stigmatizující a škodlivé pro léčbu. V případě porušení režimu je nemocnice povinna informovat policii i soud, a pacient je následně přeřazen na přísnější režim bez vycházek.
PN Bohnice se aktivně podílí na reformě psychiatrie a spolupracuje s Ministerstvem zdravotnictví na projektu, který má sjednotit postupy v ochranném léčení a zavést moderní nástroje pro hodnocení rizikovosti pacientů. Hlavním cílem zůstává účinná léčba a zároveň zajištění bezpečí společnosti.
Vedení nemocnice se k situaci odmítlo vyjadřovat veřejně a vydalo pouze tiskové prohlášení.
Odborný pohled: Testování pacienta na veřejnosti je vysoce rizikové
Na složitost rozhodování o vycházkách u pacientů v ochranném léčení upozorňuje i MUDr. Jarmila Klímová, psychiatrička s dlouholetou praxí. Podle ní může chování pacienta v uzavřeném prostředí působit stabilně, aniž by to nutně znamenalo, že je bezpečný i pro běžné sociální prostředí.
„Odhadnout společenskou nebezpečnost pacienta, který je již nějakou dobu v detenci (ústavní léčbě), je velmi těžké. Jeho chování v uzavřeném prostředí se může jevit delší dobu jako neškodné. Testování adaptačních mechanismů v běžném sociálním prostředí je jen jedním z ukazatelů, jak úspěšná je ústavní léčba. Je to faktor podstatný, nicméně vysoce rizikový.“
MUDr. Klímová zdůrazňuje, že před jakýmkoli „testováním na veřejnosti“ by měla předcházet série psychologických testů, které prokazatelně sníží pravděpodobnost rizikového chování mimo dozorované prostředí. Pokud pacient v těchto testech prokáže výrazné zlepšení, teprve pak je možné uvažovat o propustkách mimo zařízení.
„Aktuální případ z Bohnické nemocnice rozhodně není první, kdy se bezpečnostní rizika patrně podcenila,“ dodává Klímová.
Otevřený dopis z radnice: Kdo nese odpovědnost za selhání systému?
Policie vydala varování s nejvyšší prioritou: „Muže sami nezadržujte! Může bezdůvodně zaútočit na kohokoliv!“ Obyvatelé Prahy 8, kde bohnická léčebna sídlí, jsou zděšeni. Kritizují, že byli zbytečně ohroženi a že dosud netušili, že takto nebezpeční lidé se dostávají na svobodu.
Starosta Ondřej Gros (ODS) a místostarosta Jiří Vítek (PATRIOTI PRO PRAHU 8) zaslali otevřený dopis Nejvyššímu státnímu zastupitelství i vedení léčebny: „Jde o závažné ohrožení občanů, za které nese odpovědnost vedení nemocnice a příslušné státní orgány. Je nepochopitelné, že lékař mohl povolit vycházku jedinci, který bez zjevného důvodu usmrtil náhodně vybraného občana.“
Případ z Bohnic není ojedinělý. Podle místostarosty Vítka jde za poslední měsíc už o třetí podobnou situaci. Tento případ je však nejzávažnější. Jen díky rychlé práci policistů nedošlo k tragickým následkům.
Navíc podle Vítka nejde v případě útěku pacienta z Bohnic jen o selhání jednotlivce, ale o hlubší systémovou chybu. Kritizuje nejen konkrétní rozhodnutí o vycházce, ale i samotnou koncepci léčby nebezpečných pacientů a právní rámec, který ji umožňuje.
„Tahle situace neznepokojila jen občany Prahy 8, ale celou širokou veřejnost, protože se ukázalo, že tu musí existovat jednoznačná systémová chyba, za kterou se pak může snadno schovat rozhodnutí ‚odpovědné‘ osoby.“
Vítek upozorňuje, že posílat člověka s násilnou minulostí bez monitorování „na zkušenou“ je hazard, který může mít fatální následky.
„To je hazard, kterému tentokrát zabránila jen skvělá práce policie.“ dodává Vítek
Bez kontroly je systém nebezpečný
Zastupitel Prahy 8 Vítězslav Novák (SPD) kritizuje absenci technického dohledu nad pacienty s násilnou minulostí. Podle něj je alarmující, že člověk, který spáchal závažné činy, může být ponechán na vycházce bez jakéhokoli monitorování.
„Celá situace je alarmující. Nechápu, jak vůbec může být pacient, který v minulosti spáchal tak závažné činy, ponechán na volné vycházce bez jakéhokoli dohledu. Pokud už systém takové vycházky připouští, mělo by být samozřejmostí, že má pacient alespoň lokalizační zařízení, které by umožnilo jeho okamžité dohledání.“
Novák s nadsázkou dodává, že nejde o extrémní požadavky, ale o základní bezpečnostní standard.
„Netrvám na tom, aby mělo výbušninu, jak známe z jednoho staršího klasického filmu, ale minimální kontrola by měla být naprostým standardem.“
Když systém nerozpozná hrozbu: Formálně správně, fakticky nebezpečně
Nemocnice se hájí, že postupovala podle zákona. Tvrdí, že Yarynych je pacient, nikoli vrah, protože čin spáchal v nepříčetnosti. Označení „vrah“ je podle nich stigmatizující. Zároveň uvádí, že policie měla informace o jeho minulosti, nikoli o aktuálním stavu.
Otázkou zůstává, zda je systém nastaven tak, aby dokázal včas rozpoznat riziko. A zda má nemocnice dostatečné nástroje, jak takovým situacím zabránit. Kritici upozorňují, že v systému chybí propojení mezi lékařským rozhodováním, bezpečnostními složkami a veřejnou kontrolou.
Na slabiny systému upozorňuje i bezpečnostní expert David Sekera, který varuje před přílišnou důvěrou v formální postupy bez reálného vyhodnocení rizika.
„Bezpečnostní protokoly musí být postaveny na aktuálním stavu, ne na předpokladu, že léčba automaticky znamená neškodnost. Pokud chybí propojení mezi zdravotnickým zařízením a bezpečnostními složkami, vzniká prostor pro selhání, které může mít fatální následky.“
Podle Sekery by mělo být samozřejmostí, že u pacientů s násilnou minulostí existuje funkční mechanismus pro průběžné vyhodnocování rizika — nejen z pohledu lékařského, ale i bezpečnostního. V opačném případě se systém stává formálně správným, ale fakticky nebezpečným.
Když bezpečnost není samozřejmostí
Co se musí stát, aby se pravidla změnila? Kolik útoků je „dost“, aby se přehodnotil režim vycházek pro pacienty s násilnou minulostí? A kdo ponese odpovědnost, pokud se podobná situace opakuje?
Veřejnost má právo na bezpečí. A zároveň má právo vědět, jak se s tímto právem nakládá v systému, který má chránit nejen pacienty, ale i společnost. Pokud se člověk, který v minulosti vraždil, může bez monitorování pohybovat mezi lidmi, je nutné se ptát: Jak k tomu mohlo dojít? Kdo rozhodl? A kdo ponese zodpovědnost?
Dokud nebude bezpečnost nedílnou součástí rozhodování o léčbě, bude se důvěra veřejnosti dál rozpadat. A s ní i jistota, že systém ví, co dělá.
