Právní bitva o kočáry
Od ledna 2024 měly z pražských ulic zmizet poslední koňské povozy. Město fiakry vyřadilo z tržního řádu a tím de facto znemožnilo jejich provoz. Jenže fiakristé se nevzdali. „Obdrželi jsme výpověď, se kterou nesouhlasíme. Podnikli jsme právní kroky a jezdíme dál — legálně,“ říká Luka.
V současnosti podle něj v Praze působí osm aktivních fiakristů, kteří střídají deset kočárů a dvacet koní. „Na každé směně je pět kočárů. Koně máme v domácích stájích mimo město, kde mají výběhy, pastviny a klid. Od Silvestra do Velikonoc mají volno.“
Pod drobnohledem — a bez vážných pochybení
Fiakristé čelí častým kontrolám. „Státní veterinární správa nás kontroluje několikrát ročně. Vždy se najde někdo, kdo na nás napíše udání. Ale zásadní pochybení nikdy nebylo zjištěno,“ říká Luka. Letos v létě například došlo k výpadku ventilace ve stáji — kontrola přišla zrovna v době, kdy zařízení nefungovalo. „Byla to otázka pár dní. Vzduchotechnika je dnes v pořádku.“
Podle Luky jsou fiakristé profesionálové, kteří se neustále vzdělávají — v podkovářství, sedlářství i péči o zdraví koní. „Naši koně jsou zvyklí na městský provoz, tramvaje, semafory i lodě. Výcviku jsme věnovali roky. Jsou to cenná zvířata.“
Co bude s koňmi?
Pokud by Praha fiakry skutečně zakázala, osud koní by byl nejistý. „Své koně milujeme,“ říká Václav Luka. „Pokud někteří z nás nenajdou pro koně domácí využití, budeme se je snažit prodat tam, kde budou spokojeni a mohli by vykonávat práci, kterou znají a mají rádi. Ale vždy jako pár. Kůň je rutinér, nemá rád změny.“
Někteří koně jsou zvyklí na sedlo. Pokud se v zimě nezapřahají, je to pro ně podle fiakristů zpestření. Ale vzhledem k letitým návykům to nejsou koně, co se „ohnou na kruhu“. „Jsou to párová zvířata, uvyklá na svého parťáka — při jízdě se chtějí dotýkat břichem, tak jak jsou zvyklí. Tito koně by možná našli uplatnění jako rekreační a hobby koně pod sedlo, ale takových je minimum. Je naivní si myslet, že tito koně budou šťastní a spokojení nonstop na zelené louce 362 dní v roce. Věříme však, že k takové situaci nedojde,“ vysvětluje Luka.
Zrušení fiakrů by nezasáhlo jen koně, ale i lidi. „No… pokud beru v potaz i brigádníky — třeba v létě na senách, nebo pokrývače, co nám pomáhají postupně na domácích stájích — tak to bude asi tak 340 ± lidí,“ odhaduje. „Ale to neznamená, že všechny živí práce fiakrových koní. Je to síť lidí, kteří se na provozu podílejí různě — přímo i nepřímo. A právě proto by jejich zánik měl širší dopad, než si mnozí uvědomují.“
Tradice, kterou nelze nahradit
Fiakry nejsou jen turistickou atrakcí. Jsou živou součástí pražské historie, která sahá hluboko do dob, kdy kůň nebyl romantickým symbolem, ale základním pilířem městského života. „Koně Prahu stavěli i zásobovali. Vozili uhlí, poštu, jídlo. Bez nich by to prostě nešlo,“ říká Václav Luka, místopředseda Cechu fiakristů. A dodává: „Jejich hodnota je nevyčíslitelná. Stejně jako Korunovační klenoty.“
V době, kdy auta byla vzácností, tvořili koně páteř městské logistiky. Otec jednoho z dnešních cechovních fiakristů pracoval jako nákupčí koní pro pražské uhelné sklady. Tam, kde dnes stojí sportovní areál Eden, bývaly obrovské stáje poštovních koní.
Po celé Praze se dodnes můžeme najít stopy této éry — velká vrata s malou brankou, která sloužila právě pro vjezd kočárů. Dvory domů byly vybaveny stájí a kočárovnou, dnes z nich jsou garáže nebo provozovny. Město se proměnilo, ale paměť zůstává.
„Po Praze byla spousta krytých jízdáren. Před lety byla například zbourána Nosticova jízdárna u Václavského náměstí. To byla ztráta, kterou si málokdo uvědomil,“ připomíná Luka.
Koně podle něj nejsou jen součástí minulosti — jsou součástí kulturní identity. „Čechy jsou hipologická země. Dali jsme světu starokladrubského koně. To je živá historie. A fiakry jsou její součástí.“
Fiakr není přežitek. Je to pohyblivý památník, který připomíná, že město nestojí jen na betonu a asfaltech, ale i na příbězích, které se odehrávaly v sedlech, v zápřahu, v rytmu kopyt. Zrušit fiakry znamená přerušit jeden z těchto příběhů — a to by byla škoda, kterou nelze napravit.
Kompromis existuje. Jen ho chtít
Podle Cechu fiakristů není problém v modernizaci, ale v přístupu. „Používáme podkovy se silikonem, pogumovaná kola, pneumatické oje — všechno, co koním ulehčuje práci. Jsme otevřeni dialogu. Ale nesmí to být diktát fanatických amatérů,“ říká Václav Luka.
Fiakristé připomínají, že technický pokrok už dávno dorazil i do jejich oboru. Dnešní podkovy se vyrábějí ze směsí gumy a silikonu, mají dokonce letní a zimní vzorek — podobně jako pneumatiky. „Jsou plně v souladu s moderním welfare. Nedávno nás oslovil český výrobce, abychom jeho technologii testovali. Rádi jsme souhlasili,“ doplňuje Luka.
Modernizace se týká i samotných kočárů. Pogumovaná kola, vyvážené konstrukce, pneumatické oje — to vše minimalizuje otřesy a zvyšuje komfort pro koně i pasažéry. „Jsou to drobnosti, které ale mají velký dopad. Koním práci maximálně ulehčují.“
Zároveň zdůrazňují, že jejich provoz je pod stálým dohledem. Namátkové kontroly ze strany veterinární správy i dopravních orgánů probíhají pravidelně. „Naši práci děláme poctivě a jsme na ni hrdí. Pokud má někdo nápady na vylepšení, sem s nimi. Ale musí to být dialog — ne diktát.“
Podle cechu je možné najít rovnováhu mezi tradicí a moderními požadavky. „Tak jako doposud. Bez zásahů těch, kteří koně nikdy neoslovili jinak než přes obrazovku.“
Kůň jako přítel, ne symbol sporu
Pro Václava Luku nejsou koně jen pracovními zvířaty, ale živými bytostmi, které mají hluboký význam pro jeho život. „Koně samozřejmě. Můj život je s nimi odjakživa spjatý. Jsou to moji přátelé, se kterými si rozumím beze slov,“ říká. Vnímá je nejen jako partnery v práci, ale i jako zdroj klidu, důvěry a vnitřní rovnováhy. „Celý život se od koní učím — o trpělivosti, důvěře, klidu. Jejich energie léčí.“
Právě proto se veřejně staví za fiakry. Nejen kvůli tradici, ale kvůli samotným zvířatům. „Nechci dovolit, aby jim někdo ubližoval. A nechci, aby amatéři diktovali profesionálům, co mají dělat. Zakazovat někomu pracovat jen na základě ideologie je nebezpečné. Může to mít dopad i na další hipologická odvětví — a to by byla katastrofa.“
Luka připomíná, že koně mají v lidském životě nenahraditelnou roli. „Chodí k nám do stáje maminka s autistickým chlapečkem. Jsou mu čtyři roky. Vždycky se rozesměje, když mu Walda olízne ruku. A pak večer klidně spí celá rodina. Nechci toho kluka zklamat. Těžko takhle malému dítěti vysvětlíte, že ideologické rozhodnutí mu zbořilo celý svět.“
Fiakr tak není jen otázkou provozu v ulicích. Je to otázka vztahu ke zvířatům, k lidem, k profesi, která se dědí po generace. A také otázka empatie. „Kůň není symbol sporu. Je to přítel. A přátelé se nevyhánějí.“
Politická podpora fiakrům: „Praha má na víc než zákaz tradice“
Do debaty o budoucnosti fiakrů se zapojil i Milan Urban, předseda zastupitelského klubu SPD na pražském magistrátu. Patří k hlasitým zastáncům koňských povozů a dlouhodobě kritizuje rozhodnutí města jako unáhlené a ideologicky motivované. „Fiakr není přežitek. Je to tradice, která má v Praze své místo. Město má na víc než na to, aby zakazovalo řemeslo, které funguje a nikoho neohrožuje,“ uvedl Urban.
Podle něj se jedná o politický střet, který nebere v potaz odborné argumenty ani kulturní význam fiakrů. „Je to ukázka toho, jak se ideologie staví nad zdravý rozum. Místo dialogu přišel zákaz. To je špatně.“
Urban zároveň potvrdil, že bude znovu usilovat o změnu tržního řádu a obnovení povolení pro fiakry. „Máme příslib od primátora Bohuslava Svobody, že se o fiakrech znovu jednat bude. A já osobně udělám maximum pro to, aby se tato tradice do ulic Prahy vrátila důstojně a s respektem.“
Podle Urbana je možné najít kompromis, který spojí moderní požadavky na welfare zvířat s udržením kulturního dědictví. „Fiakry nejsou problém. Problém je, když se o nich rozhoduje bez lidí, kteří jim rozumí.“
Fiakr není přežitek. Je to zrcadlo vztahu k tradici
Pražské fiakry nejsou jen o kočárech a koních. Jsou o vztahu města k vlastní historii, k řemeslu, ke zvířatům i k lidem, kteří jim zasvětili život. Jsou živým důkazem, že tradice nemusí být v rozporu s moderním městem — pokud je vůle hledat rovnováhu. Každý fiakr, který projede ulicí, připomíná, že Praha nestojí jen na památkách, ale i na živých příbězích, které se odehrávají dnes.
Zda fiakry v ulicích zůstanou, rozhodne nejen soud, ale i veřejnost. A možná především to, jestli dokážeme rozlišit mezi skutečnou péčí o zvířata a ideologickým gestem, které víc škodí než pomáhá. Zda budeme schopni naslouchat těm, kteří s koňmi žijí každý den — a ne těm, kteří je znají jen z dálky.
Fiakr není přežitek. Je to zrcadlo toho, jak si vážíme řemesla, tradice, zvířecího partnerství i lidské práce. A právě v tom zrcadle se teď Praha dívá sama na sebe.
