Můžete zavzpomínat na své fotbalové začátky?
Začínal jsem s fotbalem v Radaticích, hrál jsem v mládežnických kategoriích a později jsem přestoupil do ligového dorostu Lokomotivy Košice. Dokonce jsem si zahrál první ligu dospělých. Nastoupil jsem jen v pěti zápasech. Košice měly tehdy silný kádr, hrály za ně takové hvězdy jako Móder, Kozák, Farkaš nebo Józsa a mladý kluk se prosazoval jen těžce. Na vojně jsem hrál za třetiligovou Duklu Sušice. Na vojně si mě vyhlédla ligová Škoda Plzeň, jenže Lokomotiva mě nepustila. Měl o mě zájem i divizní Frýdek-Místek. Lokomotiva mě pustila s tím, že se ve Frýdku-Místku rozehraji a pak se vrátím. Tehdy jsem vůbec slyšel poprvé, že existuje nějaký Frýdek-Místek. Na nabídku jsem kývl, protože v Košicích bych stejně nedostával příležitosti a já chtěl hrát.
Nevnímal jste negativně, že z první ligy jdete do divize?
Kdybych hrával první ligu pravidelně, neodešel bych. Ve Frýdku působil vynikající manažer Jaroslav Přeček, který mi vysvětlil, že tým má na víc, než na divizi. A my skutečně postoupili, další rok taky. Košice mě chtěly zpátky v době, kdy jsem hrál druhou ligu, jenže já si už ve Frýdku-Místku zvykl. Na zápasy chodilo hodně lidí, měli jsme skvělou fotbalovou partu. V druhé lize jsme si zahráli se Spartou Praha, která sestoupila a my do druhé ligy postoupili. Proto se mi zpátky do Košic nechtělo.
Lišily se hodně podmínky v Košicích a ve Frýdku-Místku?
V Košicích jsme všichni byli zaměstnanci Československých drah. Do práce jsme nechodili, jen jsme trénovali. Po příchodu do Frýdku-Místku na podzim roku 1973 jsem uzavřel smlouvu s Válcovnami plechu a chodil na čtyři hodiny denně do práce do pilnikárny, která patřila Válcovnám. Pracoval jsem tam s dalšími hráči. Po postupu do první ligy jsme už jen trénovali a do Válcoven si chodili pro výplatu.
Jaký plat měli prvoligové fotbalisté?
Dostávali jsme stejně jako dělníci, dva a půl až tři tisíce korun. K tomu jsme si vydělali na prémiích za výhry a remízy. Za výhru doma dostal každý fotbalista 1200 korun, za výhru venku dva tisíce, za remízy jsem dostávali po šesti stovkách. Když jsem později přestoupil do Baníku, měl jsem dvojnásobný plat, něco kolem šesti tisíc korun. Každý fotbalista byl papírově zaměstnán na některé z šachet.
Na které jste byl vy?
Mě přiřadili na Důl Vítězný únor. Pamatuji si, že když jsem si šel pro první výplatu, musel jsem se doptávat, kde ta šachta vůbec stojí.
Jak se měnilo sportovní zázemí ve Frýdku-Místku?
Divizi jsme odkopali na škvárovém hřišti u Válcoven poblíž bývalého koupaliště. V té době se začal stavět stadion Stovky a druhou ligu jsme hráli už na novém stadionu. Slavnostně jsme jej otevřeli zápasem s československými olympioniky, za které nastoupil slavný Karol Dobiáš. Tehdy jsme prohráli.
Měli jste nějaké výhody? Dostal jste třeba byt?
Hráči dostávali byty okamžitě, ale jen ženatí s rodinou. Já byl svobodný, takže jsem bydlel na hotelovém domě, který stál kousek od stadionu. Na tréninky jsem chodil pěšky.
Ve druhé lize jste narazili na Spartu Praha…
Ano, my do druhé ligy postoupili a Sparta do ní sestoupila z první ligy. Na zápas přišlo neuvěřitelných 11 tisíc diváků.
Ve Frýdku-Místku se nechodilo na Válcovny, ale na Marchevského. Uvědomoval jste si, že jste nejslavnějším fotbalistou Válcoven?
Přišel jsem do týmu v mladém věku, měl jsem dobrou fyzičku, kterou nám zvedal tvrdými tréninky trenér Ján Zachar. Hodně jsem běhal, asi jsem byl z celého týmu nejrychlejší, takže starší a zkušenější hráči mi přihrávali. Dával jsem dost branek, ale pravdou je, že jsem také dost příležitostí zahodil. Měl jsem rád fanoušky, po zápase jsem chodil zdravit fandy ke kotli. Když mě potkali ve městě, rád jsem si s nimi popovídal, zastavovaly mě malé děti a dokonce i osmdesátiletá babička. Je jasné, že každému dělá dobře, když jej někdo poplácává po zádech. Někdy té pozornosti byla až příliš. Chodil jsem na obědy do Národního domu a když jsem sedl ke stolu, najednou se na mě dívalo dvacet lidí. Domluvil jsem se, aby mi obědy nosili do salónku, kde jsem se v klidu najedl.
Dal jste nějaké branky i hlavou?
Snad jen tři za celou kariéru. Uměl jsem to s balónem, takže většinu branek jsem dával nohama.
Chodili jste s hráči po zápase na pivo?
Na pivo jsme si zašli ve dny, kdy jsem měli jen jeden trénink. Naší pivnicí byl místecký Carbon. Personál nám připravil extrovnu, zvláštní místnost, abychom měli trochu soukromí. Někdy jsme tam zašli na pivo i po domácím zápase, občas jsem navštívili Národní dům. Když jsem hráli venku a přijeli do Frýdku-Místku třeba v 10 hodin večer, vyrazil jsem na diskotéky do Ještěra nebo do Krymu.
Negativní roli ve vaší kariéře sehrál tým Bohemians Praha. Kdy vás poprvé kontaktovali?
Když mě chtěly zpátky Košice, ozvaly se i další týmy a mezi nimi Bohemians. Ukecali mě a já nasedl do letadla do Prahy. Zjistil to náš tajemník Přeček. Protože měl nějaké známé i na letišti v Ruzyni, zavolal tam a po vystoupení z letadla mě personál dovedl k telefonu u přepážek. Na drátě byl Jarda Přeček a přesvědčoval mě, ať zůstanu. Funkcionáři Bohemians stáli za skleněnými dveřmi, viděl jsem je, ale nevyšel jsem ven, počkal na další letadlo a letěl zpátky do Mošnova.
Později jste ale podepsal dvakrát přestupní lístky do Baníku Ostrava a Bohemians Praha? Jak k tomu došlo?
Odehrálo se to v době, kdy Frýdek-Místek spadl do druhé ligy. Z Bohemians za mnou přijeli trenér Pospíchal a sekretář Svoboda. Bohemka měla tenkrát skvělý kádr, hrávali tam Panenka, Dobiáš nebo Bičovský. Nabídli mi slušné podmínky a já podepsal přestup. Jenže pak nastal kolotoč, Všichni mě začali přesvědčovat, že bych měl jako talent zůstat na severní Moravě. Dokonce se do toho vložil tehdejší vedoucí tajemník krajského výboru KSČ Miroslav Mamula. Souhlasil jsem, že půjdu do Baníku. Nechtěl jsem druhý přestup podepsat, avšak funkcionáři mě ujišťovali, že s Bohemkou vše dohodnou. Uvěřil jsem. Bohemka si však dala podmínku. Chtěla za mě fotbalisty Albrechta a Knappa, dva reprezentanty. Baník na to nepřistoupil, jednání nedopadla dobře a oba týmy podaly přestupní lístky s mými podpisy. Dostal jsem za to devítiměsíční trest zákazu všech startů.
Co jste v té době dělal? Trénoval jste s Baníkem?
Samozřejmě. Na tréninku jsem patřil k těm nejlepším a hodně jsem střílel. Trenér Evžen Hadamczik mi jednou v legraci řekl, že mě načerno postaví v pohárovém zápasu v portugalském Lisabonu. To si samozřejmě nemohl dovolit. Jenže jednou mě opravdu načerno zařadil do týmu. Absolvovali jsme soustředění v Hutisku-Solanci a čekal nás přípravný zápas s maďarským týmem na místním malém hřišti. Dal jsem dvě branky. Na hřišti mě vyfotil nějaký fotograf a fotka se objevila v novinách. Dostalo se to do Prahy a na světě byl další velký průšvih. Mi trest prodloužili o dva měsíce, pokutu dostal trenér Hadamczik i kapitán Libor Radimec a ten navíc nesměl hrát jeden měsíc.
Jaká byla parta v Baníku Ostrava?
Nebyla špatná, ale ve Frýdku-Místku jsem se cítil líp. Tady byli hráči i funkcionáři otevřenější a srdečnější. Fotbalisté Baníku přece jen byli slavnější, znali se delší dobu, já tam přišel jako nováček, navíc v trestu za přestupní lístky. Proto byli odměřenější. Ale nikdo se ke mně nechoval vysloveně špatně. Nicméně nejlepší fotbalovou partu jsem zažil ve Frýdku-Místku. Na to období vzpomínám nejraději.
Baník měl více dobrých útočníků, takže tým na vás nehrál. Dokázal jste se prosadit?
Na trénincích se mi dařilo, ale v lize jsem za Baník nedal ani jeden gól. Tehdy byl hlavní hvězdou Verner Lička, který dokázal v sezoně vstřelit 16 branek. Já mu tehdy nahrál na 12 gólů a nedávno jsem četl rozhovor s Vernerem Ličkou, který si na to vzpomenul. Docela mě to potěšilo. S Baníkem jsem získal mistrovský titul v sezoně 1980/81. Odešel jsem v půlce roku, ale polovinu mistrovské sezony jsem v Baníku odehrál.
Dokonce jste nahlédl do reprezentace…
Jako mladý kluk jsem se dostal do širšího reprezentačního vývěru v roce 1976, v době, kdy jsme se stali mistry Evropy. Zahrál jsem si třikrát za reprezentační B-tým a dvakrát za olympioniky. Možná jsem se mohl dostat na olympiádu do Moskvy, jenže na všem se podepsal devítiměsíční trest a trenér Havránek mě do Moskvy nevzal.
Kam jste z Baníku přestoupil?
Do druholigových Vítkovic, které další rok postoupily do první ligy. Hrál jsem ve Vítkovicích v letech 1981 až 1985. Opustil jsem je těsně předtím, než se staly mistrem. Vyřadil mě trenér Ivan Kopecký, s kterým jsem hrával ve Válcovnách. Měl na to právo, bylo mi už 33 roků a on budoval tým z mladších hráčů. A podařilo se mu to, vždyť získal titul.
Díky tomu jste se zase vrátil do Frýdku-Místku.
Přišel jsem do týmu, který hrál druhou ligu. Už jsem nedával hodně branek, spíše jsem přihrával a připravoval příležitosti mladším hráčům. A představte si, nastoupil jsem jako zaměstnanec znovu do pilnikárny a v ní pracuji dodnes. Už nepatří Válcovnám plechu, je z ní firma Technotron, která spadá pod ArcelorMittal. Vyrábíme plechová jádra do transformátorů.
Nelákalo vás trénování?
Mám trenérskou třídu tři, ale s trénováním jsem skončil, když pilnikárna přešla na dvě směny, Nedalo se to při práci stíhat.
Profil
Jozef Marchevský
Fotbalista Jozef Marchevský je rodákem ze slovenských Radatic v okrese Prešov. Odehrál pět prvoligových zápasů za Lokomotivu Košice, poté s fotbalisty Frýdku-Místku vybojoval postup z divize až do první ligy. Po sestupu do druhé ligy přestoupil do Baníku Ostrava a podílel se na mistrovském titulu v sezóně 1980/1981. Do reprezentačního A mužstva se nedostal, avšak zahrál si za B-tým a olympioniky. Třikrát nastoupil v evropských pohárech proti Fortuně Düsseldorf a Dynamu Kyjev. První ligu si hrál i za tým Vítkovic. Celkem nastřílel 28 ligových branek. V dnešní době pracuje ve Frýdku-Místku a žije v Ostravě. Občas si zahraje za staré gardy Válcoven plechu, Baníku Ostrava nebo Vítkovic.