Pochází z Příbrami, je mu 37 let, v civilu pracuje jako záchranář, má pětiletou dceru a dvouletá dvojčata chlapce. Je dlouholetým, úspěšným reprezentantem, ale jeho jméno něco říká jen znalcům „nedělního“ motocyklového sportu. Ondřej Čermák se chystá být prvním českým mistrem světa v sajdkárkrosu.
Ondro, pamatuji si jako kluk na tři věci spojené s nedělní televizí. Chvilku poezie, původní český seriál a závody plné bláta. Motokros, autokros a sajdkákros. Už tehdy jsem lidi na těch strojích považoval za šílence. Jak se z člověka stane šílenec?
Díky. Pokud se vrátíme k těm nedělním sportovním přenosům, tak ty jsou spojené s místem zvaným Ouběnice. Tam v 80. a 90. letech probíhalo mistrovství světa sajdkárkrosu a my pocházíme z nedaleké Příbrami. Náš táta si trochu čuchnul k řídítkům v motokrosu a nás brával na závody. Pamatuju si, že jsem sajdy viděl poprvé s bráchou, kdy mně bylo tak pět let a bráchovi sedm. No a tyhle šílený stroje nám v těch malejch hlavičkách nějak zůstaly.
Takže tebe s bráchou přivedl k sajdkárkrosu táta.
Svým způsobem. Když jsme byli s bráchou starší, tak jsme ještě s bratrancem, který nám později dělal dlouhá léta mechanika, koupili na tajňačku nějakej střep sajdy. Dali jsme to svépomocí dohromady a táta na nás nejdřív koukal jak na blázny, co s tím chceme dělat.
A co teprve říkala maminka…
(Smích) Ty ženský mají na tyhle věci svůj náhled, to je jasný, ale rodiče byli skvělí. Oba nás podpořili. I když to byla šílenost, bylo to nebezpečný, stálo to hodně peněz, tak nás vždycky podpořili. V tom dorosteneckým věku tu podporu rodičů potřebuješ a my jsme ji s bráchou vždycky dostali. U mě to bylo ještě umocněný bráchou, protože narovinu. Kdybych neměl bráchu, kterej mě dostal do špičky sajdkárkrosu, tak bychom se tady dneska nebavili.
,,Já dělám na záchrance, denní, noční směny a týdně musíš dát nějakých 10 hodin tréninku. Po noční ani nejdu spát, do toho malý děti, takže žádná legrace. Člověk se nenudí.“
Tak to vezmeme po pořádku. Začali jste s bráchou jezdit sajdkárkros někdy v jakém věku?
Já začínal v šestnácti, brácha je zhruba o rok a půl starší. Časem jsme se dostali na špičku v Čechách. Jsme několikanásobní mistři republiky v různejch kategoriích. Jeli jsme několikrát seriál mistrovství světa. Náš největší společnej úspěch je celkové páté místo v roce 2016. To jsme několikrát stáli na bedně v závodech MS, a to bylo fakt úžasný.
Co ten sport na této úrovni obnáší? Na zbohatnutí to zřejmě není…
Nikdo, co já vím, se tím neživí. Jen úzká špička si může dovolit nemít v průběhu sezónu běžný zaměstnání. V tom našem sportu pořád přetrvává takovej punk. Ty kluci to dělají ve volným čase, většinou za co nejmenší náklady. Nemá to podporu továrních týmů. Ta sajda má samozřejmě nějakou homologaci a parametry, ale děláš si jí vlastně sám a podpora značek typu Yamaha, Kavasaki nic takovýho tam není. My si v uvozovkách hrajeme na profi sport, ale pořád honíš peníze, chodíš do práce, protože si tím nic nevyděláš.
Takže, kolik potřebuješ na sezónu?
Jak jsem říkal je to různý. Někdo to má opravdu jako velkýho koníčka a snaží se náklady maximálně srazit. Základ je motorka, která nová stojí zhruba půl milionu. Od toho se pak odvíjí další věci. Jestli pojedeš seriál s jednou nebo dvěma motorkama. S jedním nebo třema mechanikama. Se zázemím pro sponzory s hezkým kamionem. Ty náklady se pohybujou řekněme od tří do deseti milionů na sezónu.
A po sportovní stránce? Tréninky a podobně…
Víš co, taky jak u koho. Já do toho naskočil jako kluk, a to je moje velká výhoda. Mám to pod kůží. Tehdy jsme s bráchou přišli ze školy, hodili jsme taškou, začali dělat na motorce, pak jsme na ní skočili a jezdili jsme klidně čtyřkrát, pětkrát týdně trénovat. Dneska už to samozřejmě nejde, ale musí to jít jinak. Takže se udržuju samozřejmě ve fyzický kondici v posilovně. Přes zimu nějakých 120 tréninkovech jednotek, což je docela masakr. Já dělám na záchrance, denní, noční směny a týdně musíš dát nějakých 10 hodin tréninku. Po noční ani nejdu spát, do toho malý děti, takže žádná legrace. Člověk se nenudí.
A co zranění. Ten sport nevypadá na první pohled úplně bezpečně…
Byl jsem zraněnej dost. Dlouhej skok do protisvahu, šlápnul jsem na zem a měl jsem rozdrcenou patu s prognózou, že už nebudu chodit. Ale je to hlavně o hlavě. Drobný bolesti v noze po jízdě mám, trochu kulhám. Kotník je unavenej, ale s drobnou bolestí to jde. Pak samozřejmě plastiky vazů v kolenech, menisky, nějakej ten zánět. Ale ortoped říká, že dokud budu cvičit a chodit, tak to na protézu není… (smích…)
Tak to je v pohodě. Jak tedy vypadá příprava závodníka, potenciálního invalidy, který letos aspiruje na mistrovský titul?
Hodinu denně v posilovně, hodinu na válcích, protože na kole venku, na to už jsem v zimě fakt starej. Nějakej bazén. No a před sezónou samozřejmě příprava na motorce. Teď s Etienem jsme měli v únoru tři turnusy ve španělsku po třech, čtyřech dnech. A ty svaly jsou pak utažený, připravený na závody a člověk si to od začátku užívá. A v tom je ten profi přístup. Někdo si vleze na mašinu více méně až na závodě a pak se z toho to tělo tři dny dostává. A hlavně je to vidět v cíli. Kdo naježděno má, a kdo ne.
Zmínil jsi klíčové jméno čtyřnásobného mistra světa Holanďana Etiena Baxe. Loni to byl tvůj soupeř, letos parťák. Jak to?
Já jsem to loni po sezoně chtěl nadobro zabalit…
Ale…
Ale dostal jsem nabídku od Etiena a nakonec jsem si to rozmyslel.
Takže jsi dostal nabídku od úřadujícího mistra světa. To se asi nestává úplně každý den. Co jsi si na tom rozmýšlel?
Předně jsem to vůbec nečekal. Byly nějaké indicie. Jeho spolujezdec po sezoně podepsal jinde a ty víš, že kluků, který by mohli naskočit na sajdu ve světový úrovni zase tolik po ulici nechodí. Pak mě kamarád z Rakouska říkal, že dal Etienovi moje telefonní číslo, ale já jsem pořád spíš myslel, že už vážně nepojedu. Rodina, práce, zdraví, věk, to všechno už musíš zvažovat.
Co rozhodlo?
Já jsem ten sport miloval od těch šestnácti let a můj prvotní sen byl, když jsem si na tu sajdu poprvé sednul, že jednou budu mistr světa. Tak jsem ani nemohl říct ne. Nekejvnout na to, kdy jsem na tom fyzicky ještě dobře, cítím se dobře, mám podporu rodiny, to prostě nešlo. Loni jsem byl s Veldmanem třetí a teď je šance to posunout úplně na vrchol.
Takže nic jiného, než titul nebereš?
Je to tak, asi to nemá cenu zastírat. Možná to někde před závodem takhle říkat nebudu (smích), ale jinej cíl vážně nemám. Takže na konci chci mít jedničku.
Dva závody MS se jedou v Česku. V Lokti a Dalečíně. Jak moc se těšíš?
To se ani nedá říct jak moc. Po dvou blbejch letech konečně bez omezení. Asi je to vážně moje poslední sezóna, tak se těším, že to bude pořádná sezóna se vším všudy. Že přijdou lidi, trochu to zvedne povědomí toho sportu a užiju si to. Vidět sajdkárkros na živo je fakt neuvěřitelněj zážitek, i když ti to třeba nic neříká. Tradičně v neděli, na tom se nic nemění, 22. května v Lokti a 4. srpna v Dalečíně. Jedeme na titul, bude se na co dívat.
