Jednoduchá otázka na úvod našeho rozhovoru – je veřejný prostor v Praze zanedbaný, nebo nikoliv?
Na začátek je asi potřeba definovat, co to vůbec veřejný prostor je. Já ho vnímám jako všechno, co míjím, když ráno opouštím byt a jdu do práce, takže jsou to ulice, tramvajová zastávka, vestibul metra, park, přes který jdu, ale i plácek mezi domy, kde dům chybí. To všechno na mě má dobře působit a město by mělo dbát na to, aby to tak bylo. Vždyť veřejný prostor se dá vnímat i jako taková výkladní skříň daného města a něco nám o něm také říká. Veřejný prostor v Praze má mnoho podob, jsou místa, která jsou naprosto perfektní a jsou místa, která by zasloužila změnu. Pozitivní směr vidím v tom, že se ta místa proměňují. Pokud jsou některá zanedbaná, tak věřím, že je to jen momentální stav a brzy zanedbaná nebudou.
Co našemu veřejnému prostoru podle vás nejvíce chybí?
Tím, že veřejný prostor lidé užívají na denní bázi, tak se prostě opotřebuje. Někdy je špinavý, potom se zrenovuje, pak je chvíli hezký, ale poté je opět ošklivý. Krása mých oblíbených španělských a italských měst je v tom, že sice jsou někde špinavá a někde hezká, ale dohromady tvoří jakousi harmonii. Podle mě nám v Praze chybí odvaha s tím něco udělat. Ve smyslu, pojďme něco zkusit, vylepšit a ten život pak ukáže. My se snažíme neustále najít nějaký univerzální recept, jak tvořit veřejný prostor, ale on je přece veřejný, a tak si ho ti lidé vytvoří a dotvoří sami.
V Praze nám zkrátka chybí rychlost, akceschopnost a odvaha některý kouty prostě předělat, někam něco položit, vylepšit a pouze o tom nediskutovat. Při nejhorším se to vždycky může naložit a převést někam jinam. Krásným příkladem je i plácek pod Nuselským mostem v rámci parku Folimanka, kde Praha 2 chtěla něco udělat, a i když bylo pár křiklounů proti, tak to prostě udělala. Já si myslím, že je dobře, že se něco děje a něco vzniká. Jestli ten veřejný prostor bude, nebo nebude dobrý, se pozná podle toho, zda tam budou, nebo nebudou chodit lidé, a žádná jiná kritéria to podle mě nemá.
Od doby Tančícího domu se mi zdá, že se žádný architektonický „zázrak“ ve městě nepostavil. Kaplického blob neprošel a pak pusto prázdno… Vidíte to stejně?
Ano, bohužel to vidím stejně, ale bylo by velmi jednoduché z toho někoho obvinit, proto si myslím, že chyba je v přístupu celé společnosti. Nicméně nechci nad tím fňukat, protože mi přijde, že to se tady dělá pořád. Nedávno byly odevzdány návrhy na Vltavskou filharmonii, tak té bych moc přála, a to ať vyhraje kdokoliv, aby se projekt vůbec zrealizoval. To bude asi velmi těžké, protože dnešní doba je velmi komplikovaná a nejistá. Takto velké věci potřebují trošku příznivější společenské klima. Na druhou stranu mi přijde škoda, že jsme promarnili těch předchozích dvacet let, kdy na tyhle věci byly vhodnější podmínky.
,,V Praze nám zkrátka chybí rychlost, akceschopnost a odvaha některé kouty prostě předělat, někam něco položit, vylepšit a pouze o tom nediskutovat.“
Pokud byste prováděla turisty po Praze a ti by chtěli vidět tři nejzajímavější architektonické stavby, které tu byly postaveny za posledních 30 let, kam byste je vzala?
Jako správný architekt bych je samozřejmě měla vzít na naše stavby! (smích) Pokud bych se na to však podívala optikou toho, že i já cestuji po světě a vždy chci nasát hlavně atmosféru toho města, pak bych je nejdřív musela vzít na Staré Město, i když v něm nic moderního není. Praha je ale úžasná v tom, jak každá její čtvrť má tu atmosféru jinou. Je třeba skvělé, jak například u Anděla, kde se ve velkém začalo v posledních třiceti letech stavět, zachytíte tu pravou atmosféru metropole. Tam to tepe, ať tam jdu ráno, odpoledne nebo o půlnoci. Spousta krásných věcí je i v Karlíně, konkrétně na Rohanském nábřeží, kde i my v LOXIA budeme mít v blízké době nějaké své stavby. Já osobně mám také ráda Holešovice a DOX, a tak by trasa asi pokračovala i tam. Líbí se mi myšlenka, že do relativně malého prostoru se někdo snaží neustále dávat skutečně zajímavé věci. Prohlídku bych samozřejmě ukončila u naší radnice v Praze 12, kterou považuji za jeden z nejdůstojnějších domů v celých Modřanech.

Projektovala jste zmíněnou radnici Prahy 12. Lišily se v něčem požadavky politiků od vašich běžných klientů?
Řekla bych, že ne. Radnice je symbol, takže jako taková určité atributy mít musí. Ty se do ní dají dostat například v podobě vstupní dvorany, velkého a malého sálu nebo obřadní síně. Tohle všechno ten dům má mít, což naštěstí vnímali i všichni z radních. V tomto ohledu jsme se s nimi nemuseli vůbec přít a nějak je přesvědčovat. Jakkoliv zní budova radnice ušlechtile, tak je stále především kancelářská. Je to jedna kancelář vedle druhé, občas proložená kuchyňkou, toaletami nebo zasedačkou. Jediné, co mě trošku mrzí je to, že jsme je nedokázali přesvědčit o skleněných dveřích do všech těchto prostor. Přijde mi, že by to celkově působilo mnohem vzdušněji.
Vymýšlí si zadavatelé staveb hodně? Zaskočil vás někdy nějaký požadavek?
Řekla bych, že si nevymýšlí. Ve všem je naprosto chápu, protože dům si stavíte skoro na celý život, a tak chcete, aby byl perfektní. Je to podobné jako se sakem na míru, také chcete, aby vám dokonale sedlo. Co mě ale nedávno překvapilo a následně pobavilo, byla nepředvídatelnost přírody na kontrolním dni pod Nuselským mostem, který proběhl před pár dny. Areál už nyní dostává finální podobu, ovál je hezky odlitý z betonu, všechny nás ale zaskočil holub, který se uhnízdil přímo nad oválem na mostě ve výšce skoro 50 metrů a vytrvale nám novou plochu znečišťuje. Přiznávám, že s takovým problémem jsem se na stavbě ještě nesetkala a nyní hledám spolu s kolegy způsob, jak tuto situaci, kterou nemohl nikdo předvídat, vyřešit.

Které další nové stavby v hlavním městě budou mít váš rukopis?
V nejbližší době dokončíme již zmíněný Volnočasový areál pod Nuselským mostem, začali jsme stavět mateřskou školku v Modřanech a pracujeme též na velkém množství polyfunkčních, administrativních a bytových domů od Černého Mostu po Barrandov, ale to by bylo na dlouho.
Kde v Praze žijete a jak se vám (nejen z architektonického hlediska) líbí?
Já během svého dne vnímám téměř celou Prahu, protože pracuji na Vinohradech, které mají ten svůj typický majestátní charakter. Mám ráda jejich velkorysost a krásu a to především na místech jako je Grébovka, Náměstí Míru nebo Riegerovy sady. Zároveň rekonstruuji byt v Holešovicích, z něhož mám nádherný výhled na DOX, a pořád mám v srdci Libeň, kde jsem dlouhé roky žila. Přijde mi totiž, že je Libeň zatím taková neobjevená čtvrť Prahy, která má potenciál stát se novou Letnou nebo Karlínem.