Báro, jak se máš?
Mám se dobře, ale je těžký o tom mluvit, když se kousek za hranicí dějí tak strašný věci. Sotva jsme se vyhrabali z covidu, tak přišel další průšvih. Podstatně horší průšvih, to bych ráda podotkla. Takže pomáháme Ukrajině. Děláme charitativní koncerty, finanční sbírky, a hlavně po dvou letech restrikcí můžeme pomáhat tím, co jako umělci umíme. Můžeme koncertovat a výtěžky dávat na pomoc lidem, kteří jsou v opravdu zoufalé situaci.
Takže práce ve svém obvyklém oboru máš po covidu dost…
Mám. Spousta koncertů a je vidět, že i lidem kultura chyběla. Chodí jich hodně. Kéž by to vydrželo.
Když se ohlédneš za dvouletou životní epizodou s covidem, co ti to dalo? Co si se naučila?
Naučila jsem se, že se nesmíš za žádný situace hroutit. Musíš fungovat a zvlášť, když jsi rodič. Aby to na děti nedopadlo víc, než je nezbytně nutné. Když jsem přišla o práci, což byla obrovská zkušenost, kterou jsem do té doby nezažila, neměla jsem problém jít pracovat manuálně. Nechtěla jsem sedět doma s rukama v klíně a zároveň jsem si potřebovala vydělat. Já jsem ten typ, že když peníze jsou, tak se utratí. Takže nemám našetřeno, a to mě docela doběhlo. Vzpomněla jsem si na babičku, která říkávala „Barunko, musíš si šetřit. Nikdy nevíš, co přijde.“ Já se nad tím vždycky usmívala a najednou to tady bylo.
Ty jsi pracovala nejdříve v domově pro seniory a pak v dětském domově. Co ti bylo bližší?
To se tak nedá říct. Oboje bylo svým způsobem náročné, hlavně na psychiku, ale zároveň krásné. Víš co, najednou se ti úplně změní život a dostaneš se do prostředí, kam bych se normálně nedostala. A jsem zvyklá si brát ze života to pozitivní. V domově pro seniory to na jednu stranu bylo pro mojí takovou křehkou psychiku docela náročný, protože tam vidíš, jak lidé už pomalu odcházejí. Mně se honilo hlavou, že všichni ti stařečkové a stařenky byli kdysi malé děti, které si hrály, běhaly po louce a kopaly do míče, a jak je ten život v tomhle neúprosnej, ale taky spravedlivej.
Takže spíše převládal smutek?
To zase ne. Lítost nad tím, jak to strašně rychle utíká ano, ale já mám ráda staré lidi. Moc ráda je poslouchám a většina z nich ráda vypráví. Takže jsem jim mohla dát svoji upřímnou pozornost a bavilo mě poslouchat. Jaké byly v té a té době poměry, co se řešilo, jak se žilo. A v dětském domově, to bylo zase úplně jiný prostředí, kam bych se takhle blízko taky nikdy nedostala. Tam je to zase smutný, že jde o děti, o které nemají rodiče zájem. Ale práce hezká, jen se tam neřeší pro změnu minulost, ale budoucnost.
Jinými slovy, nakonec celkem zajímavé období, ne?
Víš, co na tom bylo nejlepší, jestli se to dá takhle říct? Že jsme byli jako rodina pohromadě nejvíc, co jsme kdy byli. Já, holky (dvojčata Marie a Anna z manželství s Petrem Jíchou), jejich partneři, můj syn (Theodor z manželství s Petrem Polákem) a ještě moje nejlepší kamarádka. Takže těch flašek, co jsme za ty dva roky vypili… (smích).
,,Já si myslím, že když už to musí přijít, tak by se měl syn poprvé opít s tátou, který pro to bude mít větší pochopení“
Vím, že nemají rády, když o nich maminka mluví, ale co tvoje děti? Dělají radost?
Dělají. Jsem ráda, že se holkám v životě daří, že mají skvělé partnery. Mně šlo vždycky o to, abych z nich vychovala v první řadě slušný lidi. Aby každý, kdo je pozná, řekl, to jsou fajn holky, slušný, srdečný, pracovitý a skromný. A to samé se samozřejmě snažím i u syna. Ale teď je ten věk, bude mu 13 let, trochu složitější (smích). Má svoje chvilky, kdy má pocit, že je na něm pácháno příkoří a řeší to hodně nahlas. Nebo mě plácá po zádech a říká „klid, kámo“, když se dohadujeme o nějakých školních věcech. Ale jinak je ke mně až galantní. Když večer přijde, dá pusu a řekne „maminko, já tě mám tak rád“ a že jsem na něj hodná, tak to je moc hezký. A doufám, že z něj vyroste slušnej člověk a fajn chlap.
Vidíš nějaké rozdíly ve výchově holek a kluka?
Je to úplně jiný. Přiznám se, že pro mě je mnohem těžší vychovávat kluka. Je to o větší toleranci a trpělivosti, ale tu já naštěstí mám. Děsí mě teď ten virtuální svět, ve kterém děti vyrůstají, sociální sítě, ze kterých je mně někdy až fyzicky špatně. Ale snažím se nabízet alternativu. Cestujeme, mluvíme spolu, tak to snad padne na úrodnou půdu. Ale čekají nás ještě krušná léta. První mejdan, první zkušenost s pitím. To by měl zafungovat jeho otec, na kterého si opravdu ve vztahu k synovi nemůžu v nejmenším stěžovat. Já si myslím, že když už to musí přijít, tak by se měl syn poprvé opít s tátou, který pro to bude mít větší pochopení. Tohle mě trochu děsí, a že ta doba je taková zběsilá, že je mnohem více nebezpečí pro ty mladé, než bylo za nás.
Myslíš okřídlené „tohle za našich mladých let nebývalo?“
Přesně. Kolikrát se přistihnu, že říkám to samý, co říkávala babička. Asi máš pravdu, že každá doba má svoje. Na mě je tahle doba někdy až moc dynamická. Když holky dostaly v patnácti první počítač, tak to bylo něco! A úplně jinak ho používaly. Dneska o pár let později už má každej v ruce chytrej telefon a děti spolu komunikují skrze sociální síť, i když sedí u jednoho stolu. A další kapitola jsou youtubeři, kteří dokážou ty děti úplně masírovat až vymývat mozek. Když nebudeš mít tyhle boty a tenhle vohoz, tak jsi v partě úplně „out“ a podobně. Pak člověk musí umět tomu dítěti vysvětlit, že tímhle se lidi posuzovat nemají. Že jsou jiný hodnoty než rádoby trendy boty za tisíce. V tom mě přijde tahle doba pro děti složitější. I pro nás jako rodiče. A opatření kolem covidu tomu zrovna nepomohla.
Zavřené školy a pro jistotu i zákaz sportování?
Já už se k tomu nechci moc vracet. V prosinci jsem na tohle téma vydala knihu, a to myslím stačilo. Ale pro děti to byl obrovský zásah do života. Mnohonásobně větší než do života dospělých. Ale to už jsem říkala mnohokrát a na sociálních sítích jsem dostala svoje. To se až někdy divím, kde se v lidech bere taková zloba a že jsou schopní jí takhle přes sociální ventilovat.
Protože ti to nemusí říkat do očí…
Protože, kdyby to museli říct do očí, tak to neřeknou. To je trochu zrůdnost sociálních sítí.
Sociální sítě si posty samy nepíšou… Ale pojďme na něco optimističtějšího, slyšel jsem o turné Stromboli. Jako fanoušek jsem už nedoufal…
No, na tom výročním koncertu v O2 aréně jsi byl, ne? (Výroční koncert k 30 letům Stromboli – pozn. autora).
Byl.
To bylo v prosinci 2014. My jsme vůbec nevěřili, že bychom dokázali halu vyprodat. Že pořád jsou u nás a na Slovensku lidé, kteří tu dobu s námi prožili, a dodneška potkávám lidi z různých sfér a oborů, že Stromboli pro ně v té době „něco“ znamenaly. A od toho koncertu se nám pravidelně ozývali promotéři, že by chtěli koncert. Takže jsme pak něco odehráli a přišla asi dva roky pauza. A v roce 2020 jsme připravili větší sérii koncertů, ale to nám vzal covid a v roce 2021 jakbysmet. Takže na to došlo až teď. Moc se na to těšíme a snad si to s lidmi užijeme. Asi už naposledy.
Proč naposledy?
Někomu už se prostě nechce dělat muziku úplně naplno. Chápu to, i když mě se to zatím naštěstí vůbec netýká. Mám energie na rozdávání. Ale samozřejmě to jednou budu taky řešit. U zpěvačky je to obzvlášť citlivé téma věku. Myslím si, že jde trochu i o důstojnost. V určitým věku už je prostě dobrý si říct, hele na tohle už nemám. Ale je to taky svým způsobem umění si to přiznat. Nicméně teď ještě ne. Stromboli budou v plný síle!
