Kolik vám vlastně bylo let, když jste hrála v této pohádce?
Byla jsem tehdy na konzervatoři. Byly to prázdniny mezi prvním a druhým ročníkem, takže jsem snad měla teprve čtrnáct.
Byla jste velice mladá dívka. Co s vámi udělala náhle nabytá popularita?
Žádnou popularitu jsem nevnímala. Na konzervatoř jsem šla bez jakékoliv představy o divadle a herectví vůbec. Znala jsem jen televizi a pozlátko, které se ukazuje v médiích. Takže s nástupem na uměleckou školu jsem získala pocit že se vlastně automaticky stávám herečkou, a konkurz na pohádku hned v prvním ročníku mi přišel jako přirozený vývoj věcí. Několikrát už se mi potvrdilo, že když něco člověk dělat má, tak to prostě vychází. A tehdy jsem měla nezdolnou víru v to, pro jakou dráhu jsem se rozhodla a nejspíš díky té víře jsem získala hned tak velkou příležitost, otevřely se mi první dveře do mého vysněného světa.
Pak přišly další role, kupříkladu ve filmu Bolero jste hrála dívku, kterou znásilní a zabijí. Byl to pro vás šok?
To je velmi častá otázka. Šok to nebyl, věděla jsem, jakou roli budu hrát, takže jsem se na to mohla připravit. Chtěla jsem si zkusit zahrát takové trauma. Zažívala jsem tu situaci tak, jakoby se skutečně děla. To ve vás samozřejmě vždycky něco zanechá. Tahle zkušenost mi ale taky dopomohla k rozhodnutí vrhnout se trochu jiným směrem. Naše myšlenky mají ohromnou sílu. Zabývat se, třeba jen v myšlenkách bezútěšností světa, nešťastnými lidmi a nešťastnými životy, znamená podporovat tuhle vizi světa. Skutečnost je taková, jakou si ji vytvoříme. Sama na sobě jsem si častokrát ověřila, že pouhým přístupem k věcem, můžeme danou situaci úplně obrátit. To je naše obrovská moc, jejíž potenciál zdaleka nevyužíváme. Ráda používám obrat, že až přestaneme věřit, že jsme v pekle budeme žít opravdový ráj! Nejen proto jsem se s kolegyněmi Danielou a Nikolou Zbytovskými vrhla na divadlo MALÉhRY, keré nám skýtá ten luxus svobodně se vyjadřovat k tématům které nás zajímají. Právě o tom pekle v kterém se mnohdy, díky naší nevědomosti a přesvědčením nacházíme, hrajeme v naší nejnovější autorské hře Peklo.
Jednu dobu se zdálo, že jdete z role do role. Poslední dobou ale mám pocit, že o vás není moc slyšet … .
To je jen tím, že se díváte jiným směrem. Stalo se mi to, co mnoha jiným hercům. Zamilovala jsem se do divadla. Z role do role jdu v našem autorském divadle MALÉhRY pořád – z role herečky Simony v představení Nebe, do role retardované Marušky ve Vepřo knedlo zelo a pak třeba Julii v Pekle. No a co teprve v pohádce Sněhová královna! Tam mám těch rolí hned několik. Hraji čaroděje, uklizečku, Gerdu, zadek soba… Tomu říkám z role do role!
A nechybí vám právě to pozlátko, ta popularita, kvůli níž jste původně zamířila do herecké branže?
Právě že vůbec ne. Jsem moc ráda, že jsem si prošla tím vším. Že jsem si odzkoušela seriál i film. Tak to mělo být a za to jsem vděčná. Dlouho jsem hledala, kde bych se našla, až se to stalo. Ale jak říkám, nikam jsem neutekla a filmu se nevyhýbám. Třeba nedávno jsem dokončila film Ireny Pavláskové Zemský ráj to na pohled. Takže je vidět, že ani takovým příležitostem se nevyhýbám. Někde jsem četla, že sláva je obdiv slabých k silným. Popularita nemá žádnou hodnotu.
Hledala jsem v bulváru, zda na vás něco nenajdu. Něco peprného. Nenašla jsem nic, jen titulek, že jste si otevřela dveře do showbyznysu a pak je za sebou sama zavřela…. .
Společnost má svá kritéria, něco je sláva, něco úspěch, něco otevřít nebo zavřít dveře. Já jsem zrovna po showbyznysu netoužila, takže si ani nejsem vědoma co jsem kde otevřela nebo zavřela. Jen jsem začala následovat sama sebe. To co je pro někoho stáhnutí se do pozadí, pro mne znamená rozlet a svobodu. To, že mi u toho neasistují média, nebo že o tom ví méně lidí je naprosto nepodstatné.
Taky jsem si přečetla, že nemáte televizi. Je to pravda?
Je a nevidím na tom nic tak zvláštního. Nemám televizi, nedívám se na zprávy, nečtu noviny, a ta nevědomost z toho plynoucí mě blaží.
To máte pravdu, takže se raději vrátím k filmu. Hrála jste i v populární komedii Snowboarďáci. Co vy a prkno?
Preferuji lyže, pak sáňky, boby a když je nejhůř tak igelitku. Co se týče prken, jsou mi nejbližší ta divadelní!
Ale v tom filmu to vypadalo, že na něm jezdit umíte?
Taky že ano. Před natáčením jsme měli asi desetidenní kurz, kde jsme se to učili. Taky během natáčení jsme měli dost času, takže jsme si večer třeba zajezdili. Od té doby jsem ale na prkně nestála.
Když ráda lyžujete, jezdíte i k nám do Beskyd?
Ne, ale aspoň mám co objevovat!
Alpy to nejsou, zato je zde pěkná příroda a klid. Kam tedy jezdíte lyžovat?
Lyžuju asi od čtyř let a s rodiči jsme jezdívali hlavně do Krkonoš a pak do Alp.
Zmínila jste rodiče. Co říkali oni na vaši hereckou kariéru? Zde prozradím, že jste z Mikulova z vinařské rodiny
Nedala jsem jim příležitost k tomu něco říct. Byli a jsou moc rádi, že jsem se našla, že dělám to, co mě baví. Od mých čtrnácti let je jim jasné, že kmínky asi obírat nebudu…
Víno ale máte ráda, nebo ne?
Jasně. Už od dětství. Jako malá jsem dopíjela pohárky po návštěvách. Teď už jsem se o něco posunula- mám svoji skleničku a vedu o víně dlouhé debaty s mámou. Tedy přesněji řečeno ona mluví, protože tomu rozumí a já poslouchám a pak machruju a mudruju mezi přáteli, protože toho díky mámě vím o něco málo víc než oni a společně se, dle rady rodičů, propíjíme k poznání… . Zatím je takové, že nám nejvíc chutnají ta naše moravská vína!
Často jezdíváte i sem do Frýdku-Místku. Sice ne za vínem, ale s divadlem. Máte čas někdy si projít město?
Když hrajeme představení pro dospělé, prostor na to většinou není. Když ale přijedeme s představením pro děti, které se hraje v odpoledních hodinách, čas si najdeme. S divadle MALÉhRY cestujeme po celé republice, takže díky divadlu máme možnost tu naši vlast poznávat pořád víc a víc. Často jsem překvapena jak můžou být lidé v jedné zemi tak různí!
Jak se vám hraje pro děti?
Hravě. Hraji pro ně ráda. Děti mají nezatížený pohled a učí nás otevřenému přístupu. Kdybychom se dokázali dívat na svět stejně nezkaženým a otevřeným pohledem jako děti, bylo by nám mnohem lehčeji!
A co vy? Plánujete založení rodiny? Chcete mít vlastní děti?
Plány? Rodina? To jste mě rozesmála! Každý den vám nadělí tolik radostí a starostí, že je naprosto zbytečné myslet na to co přinese ten druhý. Aspoň já to tak vidím. A žije se mi krásně.
