Václav Vydra nejmladší si poprvé zahrál ve filmu Návraty (1972), následovaly snímky Přijela k nám pouť, Sólo pro strou dámu, Poplach v oblacích, Půl domu bez ženicha, Fandy ó Fandy, Poslední propadne peklu, S čerty nejsou žerty, Oznamuje se láskám vašim, Dobři holubi se vracejí, Tankový prapor, Černí baroni, Helimadoe, Učitel tance, Z pekla štěstí, Kameňák. Patnáct let hrál v Městských divadlech pražských, dnes je v divadelním angažmá Divadla na Vinohradech, hostuje i v dalších divadlech. Vyzkoušel si i podnikání, když spoluvlastnil obchod s loveckými a střeleckými potřebami. Jeho manželkou je herečka Jana Boušková, s níž se po mnohaletém soužití oženil v roce 2006.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé navštívil Ostravu?
Už je to hodně dávno. Poprvé jsem tady byl jako patnáctiletý chlapec, když jsem jel navštívit maminku do lázní Darkov, kde si léčila polyartritidu. Později jedny prázdniny trávila v Darkově s tátou a já za nimi taky dojel. Projížděl jsem samozřejmě přes Ostravu. Později jsem do Ostravy zajížděl jako herec s Městskými divadly pražskými.
Jaký dojem jste měl z Ostravy?
Musím se přiznat, že Ostrava ve mně zanechala a stále zanechává nesmazatelný dojem v jedné věci – já se tady špatně orientuji. Vždy v Ostravě bloudím, a to jsem sem přijel už opravdu mockrát. Hodně představení míváme v ostravském domě kultury a opravdu pokaždé mám problém se ke kulturnímu domu dostat. Prostě bloudím, a to i přesto, že už mám své orientační body. Zrovna u kulturního domu nikdy nevím, na které straně ulice stojí a kudy vyrazit do centra, musím se autem vracet a otáčet na silnici. Když už sem dojedu, pak samozřejmě vím, jak se dostat do centra anebo k hotelu Harmony, bývalému Chemiku, v němž často spáváme. Na druhé straně dobře znám centrum i tamní hotely Palace a Imperial. Zrovna k Imperialu mám milou vzpomínku. Před mnoha lety jsem do něj jel z Krkonoš vypůjčeným autem za svou současnou ženou Janou Bouškovou, která v Ostravě natáčela. Tehdy jsme ještě nebyli svoji a dá se říci, že v hotelu jsme prožili líbánky.
Co v Ostravě podnikáte po skončení představení?
Budete se divit, ale většinou zůstávám v hotelu, ve kterém bydlím. Mám po představení rád klid.
Nedávno jste navštívil malé pacienty na dětském oddělení vítkovické nemocnice. Účastníte se takových akcí často?
Přiznám se, že na dobročinné akce nemívám moc času. Akci v ostravské nemocnici domluvila a zařídila paní Eva Pastušková ze sdružení Kiwanis a ona je typ člověka, který se hned tak nevzdá. Umí v našem programu najít volný čas. Když jsme tady hráli, skutečně jsem měli několik hodin volných, takže jsme se na akci pro nemocné děti s paní Pastuškovou domluvili. Zanechalo to v nás zvláštní pocit a hodně náš těšilo, když jsme viděli, že dětem návštěva udělala radost. Ptaly se na natáčení seriálů i Kameňáku, pamatovaly si jednotlivé hlášky, prostě panovala tam bezva atmosféra. Pro něco takového rád obětuji svůj volný čas.
Vaši rodiče byli hodně vytíženými herci. Užil jste si jich vůbec?
Nikdy jsem neměl pocit, že bych nějak strádal. Samozřejmě jsem nechtěl, aby večer chodili pryč, dost jsem je otravoval s tím, aby zůstávali doma. Sám jsem však večery netrávil, žila s námi babička, která na mě dohlížela a vlastně zaskakovala za rodiče. Pamatuji si, že rodiče vždy když dorazili z divadla, přišli za mnou, dali mi pusu a já vnímal například tátův pastix – lepidlo na vousy, nebo máminu vůni. Když jsem byl malý, vždycky jsem se na ten okamžik těšil. Měli jsme doma tradici. Společně jsme snídali a na naše ranní setkání u stolu pořád rád vzpomínám.
Trávili jste společně prázdniny?
Celé léto, celé dva měsíce. Jezdívali jsme na letní byt na Vyžlovku, krásné místo vzdálené třicet kilometrů od Prahy. Často jsme vyráželi na 14 dní k moři, kam to šlo. Těch možností zase tolik nebylo, proto jsme nejčastěji jezdili do Bulharska, Polska, jednou jsme se dostali až do Albánie, kam se později nesmělo jezdit, párkrát jsme byli v Jugoslávii a jednou jsme dostali devizový příslib do Itálie. To byl velký zážitek.
Rozmlouvala vám maminka herectví?
Nerozmlouvala. Původně jsem hercem nechtěl být, jenže když přišlo na lámání chleba a já se měl rozhodnout, na kterou školu po základce půjdu, vyhrála konzervatoř. Hlavním důvodem bylo, že mi nešla matematika a na konzervatoři se matematika vůbec nevyučovala. Prostě pádný argument. A rodiče nechali toto rozhodnutí velice moudře na mě samotném.
Litoval jste někdy, že jste se dal na herectví?
Ne, nikdy jsem toho nelitoval.
Máte poměrně velkou roli v seriálu Ošklivka Katka. Jak vypadá natáčení seriálu. Začínáte brzy ráno a točíte celý den?
Záleží, co pro koho znamená brzy ráno. Většinu se začíná kolem půl osmé a natáčíme celý den až do večera. Jednotlivé scény jsou přizpůsobeny volnému času herců a když se třeba točí jen nějaké obrazy se mnou, bývám hotový za půl dne.
Stíháte se na sebe podívat v televizi?
Vůbec. Pár známých mi seriál Ošklivka Katka nahrává, tak se na to třeba někdy podívám.
Zahrál jste si i hlavní roli ve filmu Kameňák. Kritika se ale do filmu pustila hodně ostře. Mrzelo vás to?
Do filmu se pustila nejen kritika, ale i někteří mí herečtí kolegové film kritizovali. Naštěstí jen lehce a jen někteří. Myslím si, že herci by měli být v takových věcech hodně tolerantní, protože sami nevědí, v čem budou zítra hrát. Spousta z těch, kteří něco takového odsuzují, si jednou zahraje zrovna v něčem takovém. Odsudky kritiky moc nevnímám a tudíž mě ani nemrzí. Kritika je svět sám pro sebe, kritici mají trochu jiné představy, často odtržené od reality, protože většinou se jim líbí to, na co lidi nechodí, prostě vychvalují filmy a představení, kdy hlediště zeje prázdnotou. Dělat film, který se promítá před prázdným sálem, je podle mě zbytečná práce.
Pobavil jste se při natáčení Kameňáku?
Atmosféra byla moc fajn, Zdeněk Troška je příjemný režisér, který ví, co chce. Herce vede bez negativních emocí a je zábavný člověk. Na natáčení určitě vzpomínají rádi všichni herci.
Dokáže herce finančně zabezpečit honorář za hlavní roli v českém filmu?
Honoráře za filmy a televizi nejsou sice zanedbatelné, znamenají pro herce výrazné přilepšení, ale na druhé straně jsou nehorázně nízkým ohodnocením herecké práce, kterou prodávají milionům lidí. Opravdu se mi jejich výše zdá někdy nemorální. Herci nemají podíl na úspěšnosti filmů, od producentů dostanou jednorázový honorář a ještě se vzdávají svých autorských práv ve prospěch producenta, takže když se film opakuje v televizi, už z něj nemáme nic. Paradoxně dostáváme tak zvané reprízné za filmy a inscenace natočené před rokem 1989. Musí však jít o dramatickou tvorbu, za zábavné pořady nedostáváme nic. To je také zvláštní paradox.
Míváte před divadelním představením trému?
Trému běžně nemívám. Trochu ji pociťuji, když hrajeme novou věc.
Často přicházíte do divadla na poslední chvíli. Neprošvihl jste někdy představení?
I když chodím na poslední chvíli, vždy své nástupy stihnu. Ale už se mi stalo, že jsem na představení zapomněl. To se jednou stane každému.
Zapomněl jste někdy během představení text?
Už se mi to také stalo. V takovém případě je důležité nepropadnout panice, uvědomit si, v čem vůbec hrajete a co bude následovat. Většinou vám pomohou kolegové, ale dá se z toho dostat i tak, že to na jevišti přiznáte. A lidem se taková reakce docela líbí. Hraji hlavně v komediích, takže to do představení někdy dokonce i dobře zapadne. V tragédii se taková situace nedá obrátit do humoru, tam je to horší.
