Jsme tady v na akci v podhůří Beskyd. Máte rád tento kraj?
Ano, a to moc. Líbí se mi zdejší příroda, ale hlavně tady mám několik dobrých přátel, za kterými docela často jezdím. Jsem tady moc rád.
Na akci jste dokázal, že to umíte s koňmi. Jak se stane z herce koňák?
Úplně snadno. Jednou jsem přijel ke svým známým, kteří jezdili na koních. Abych mohl jezdit s nimi, musel jsem si koně koupit. No a od té doby mě to chytlo, koní mám několik a věnuji jim hodně času. A to strašně rád.
Vrátím se v čase ještě dál. Vaši rodiče byli hodně vytíženými herci. Užil jste si jich vůbec?
Nikdy jsem neměl pocit, že bych nějak strádal. Samozřejmě jsem nechtěl, aby večer chodili pryč, dost jsem je otravoval s tím, aby zůstávali doma. Sám jsem však večery netrávil, žila s námi babička, která na mě dohlížela a vlastně zaskakovala za rodiče. Pamatuji si, že rodiče vždy když dorazili z divadla, přišli za mnou, dali mi pusu a já vnímal například tátův pastix – lepidlo na vousy, nebo máminu vůni. Když jsem byl malý, vždycky jsem se na ten okamžik těšil. Měli jsme doma tradici. Společně jsme snídali a na naše ranní setkání u stolu pořád rád vzpomínám.
Trávili jste společně prázdniny?
Celé léto, celé dva měsíce. Jezdívali jsme na letní byt na Vyžlovku, krásné místo vzdálené třicet kilometrů od Prahy. Často jsme vyráželi na 14 dní k moři, kam to šlo. Těch možností zase tolik nebylo, proto jsme nejčastěji jezdili do Bulharska, Polska, jednou jsme se dostali až do Albánie, kam se později nesmělo jezdit, párkrát jsme byli v Jugoslávii a jednou jsme dostali devizový příslib do Itálie. To byl velký zážitek.
Rozmlouvala vám maminka herectví?
Nerozmlouvala. Původně jsem hercem nechtěl být, jenže když přišlo na lámání chleba a já se měl rozhodnout, na kterou školu po základce půjdu, vyhrála konzervatoř. Hlavním důvodem bylo, že mi nešla matematika a na konzervatoři se matematika vůbec nevyučovala. Prostě pádný argument. A rodiče nechali toto rozhodnutí velice moudře na mě samotném.
Litoval jste někdy, že jste se dal na herectví?
Ne, nikdy jsem toho nelitoval.
Zahrál jste si i hlavní roli ve filmu Kameňák. Kritika se ale do filmu pustila hodně ostře. Mrzelo vás to?
Do filmu se pustila nejen kritika, ale i někteří mí herečtí kolegové film kritizovali. Naštěstí jen lehce a jen někteří. Myslím si, že herci by měli být v takových věcech hodně tolerantní, protože sami nevědí, v čem budou zítra hrát. Spousta z těch, kteří něco takového odsuzují, si jednou zahraje zrovna v něčem takovém. Odsudky kritiky moc nevnímám a tudíž mě ani nemrzí. Kritika je svět sám pro sebe, kritici mají trochu jiné představy, často odtržené od reality, protože většinou se jim líbí to, na co lidi nechodí, prostě vychvalují filmy a představení, kdy hlediště zeje prázdnotou. Dělat film, který se promítá před prázdným sálem, je podle mě zbytečná práce.
Pobavil jste se při natáčení Kameňáku?
Atmosféra byla moc fajn, Zdeněk Troška je příjemný režisér, který ví, co chce. Herce vede bez negativních emocí a je zábavný člověk. Na natáčení určitě vzpomínají rádi všichni herci.
Dokáže herce finančně zabezpečit honorář za hlavní roli v českém filmu?
Honoráře za filmy a televizi nejsou sice zanedbatelné, znamenají pro herce výrazné přilepšení, ale na druhé straně jsou nehorázně nízkým ohodnocením herecké práce, kterou prodávají milionům lidí. Opravdu se mi jejich výše zdá někdy nemorální. Herci nemají podíl na úspěšnosti filmů, od producentů dostanou jednorázový honorář a ještě se vzdávají svých autorských práv ve prospěch producenta, takže když se film opakuje v televizi, už z něj nemáme nic. Paradoxně dostáváme tak zvané reprízné za filmy a inscenace natočené před rokem 1989. Musí však jít o dramatickou tvorbu, za zábavné pořady nedostáváme nic. To je také zvláštní paradox.
Míváte před divadelním představením trému?
Trému běžně nemívám. Trochu ji pociťuji, když hrajeme novou věc.
Často přicházíte do divadla na poslední chvíli. Neprošvihl jste někdy představení?
I když chodím na poslední chvíli, vždy své nástupy stihnu. Ale už se mi stalo, že jsem na představení zapomněl. To se jednou stane každému.
Zapomněl jste někdy během představení text?
Už se mi to také stalo. V takovém případě je důležité nepropadnout panice, uvědomit si, v čem vůbec hrajete a co bude následovat. Většinou vám pomohou kolegové, ale dá se z toho dostat i tak, že to na jevišti přiznáte. A lidem se taková reakce docela líbí. Hraji hlavně v komediích, takže to do představení někdy dokonce i dobře zapadne. V tragédii se taková situace nedá obrátit do humoru, tam je to horší. Pavla Fucimanová a René Stejskal
Herec Václav Vydra (1956) je pokračovatelem slavného hereckého rodu a třetím nositelem tohoto jména v řadě. Jeho dědeček Václav Vydra šéfoval Národnímu divadlu, jeho rodiče Dana Medřická a Václav Vydra byli velmi populární herci.
Václav Vydra nejmladší si poprvé zahrál ve filmu Návraty (1972), následovaly snímky Přijela k nám pouť, Sólo pro strou dámu, Poplach v oblacích, Půl domu bez ženicha, Fandy ó Fandy, Poslední propadne peklu, S čerty nejsou žerty, Oznamuje se láskám vašim, Dobři holubi se vracejí, Tankový prapor, Černí baroni, Helimadoe, Učitel tance, Z pekla štěstí, Kameňák. Patnáct let hrál v Městských divadlech pražských, dnes je v divadelním angažmá Divadla na Vinohradech, hostuje i v dalších divadlech. Vyzkoušel si i podnikání, když spoluvlastnil obchod s loveckými a střeleckými potřebami. Jeho manželkou je herečka Jana Boušková, s níž se po mnohaletém soužití oženil v roce 2006.
