Krédo, které pro výstavní program přijala pražská galerie Dion, totiž prezentovat umělce dokládající kvalitu své tvorby autonomním výrazem a svébytným obsahem děl, vede často k představování solitérů, autorů stojících mimo rámec dobových výtvarných proudů, tím mnohdy také mimo pozornost širší veřejnosti. V jistém slova smyslu takováto charakteristika platí i pro tvorbu a probíhající výstavu Zdeňka Rybky.
Jako výrazná tvůrčí osobnost se Zdeněk Rybka projevil již svou ranou tvorbou z počátku 60. let, její citovostí docilovanou cestou oprošťování tvarosloví směrem k obecnější formě, tím k doteku podstaty světa. Ještě během studia na AVU (ateliér K. Součka, absolutorium 1963) dospěl k uchopení nejen tělesnosti, ale i duchovnosti lidské postavy kompozičním uspořádáním a různorodou barevností nespojitých obrysových linií figur (Libuše, 1962), v dalším tlumočí i esenci krajiny abstraktními kompozicemi horizontálních barevných plánů (Zmrzlý kůň u přístavu Stralsund, 1963), tektoniku architektur vyjadřuje skladbami zdánlivě letmých stavebních segmentů a volných obrysových čar (Katedrála, 1963); to vše v duchu rčení Paul Klea „linie nenapodobuje viditelné, nýbrž činí viditelným“. Prostřednictvím dokonalé znalosti tradic malířství umělec se přiklání k minimalismu (příkladem může být prostorová kompozice z plexiskla a hliníkových plechů Město N, 1963), ideová blízkost forem díla dává vzniknout jeho propojení s tehdy vzniklým Klubem konkrétistů. Zdeněk Rybka přitom jak ve vlastní výtvarné tvorbě, tak i v teoretických úvahách zkoumá relace vnímání, vjemů a paměti, jejich souvztažnosti v prostoru a času, dospívá k pojetí sémantiky a plurality významů jako závislosti doby funkce díla (pro Z. R. čas artificiel) na času přirozeném (vročení vzniku díla nazírá jako přehrazení nezávisle plynoucího času naturel). Velkou pozornost vyvolalo uvedení Rybkovy nové techniky, jeho tvůrčí období elektrografií, statických záznamů jinak přímo neviditelných elektromagnetických záření (Schlemmer, 1968), rozšiřující oblast rayoartu z dob avantgardy modernismu; tuto techniku autor rozvíjel do konce 90. let (E´malba, 1995).
Současná tvorba Zdeňka Rybky, zastoupená na výstavě, znamená jistý návrat ke klasické malbě, ovšem opět v osobitém pojetí konceptu poukazu na podstatu věcí skrývající se pod povrchem. Výstupem tvorby jsou proto často vedle samostatných děl obrazové série s víceméně jednotnou tektonikou (Nacionální cyklista II, 2012; Léto na Slapech, 2012), řady krok po kroku stále složitějších kompozic předních malířských plánů na pozadí primárních výchozích rozvrhů. Sledováním vzájemných souvislostí mezi obrazy můžeme nejenom vypozorovat konstituování jejich řad a jich samotných, nazřít posuny umělcových představ a jeho vědomí, ale v podstatě spatřit i svorníky kompozic: úvodní témata a jimi tlumočené ideje. Toto proniknutí k idejím (vzpomeňme, že kořen pojmu idea, totiž eidos, znamenající původně „viděl jsem“, v Platónově výkladu nabývá i význam „vím“) podmiňuje jejich vnímání, od něhož se odvíjí jak naše chápání účasti jednotlivostí, tak i vstup do jednoty problémů. Takto i vidíme, jak Rybka vytváří své představy propojením imaginace (přijímající obraz) s fantazií (spojující obraznost), jak buduje svůj styl ve smyslu André Malrauxova pojetí, že styl je „vyjádřením významu přisouzenému světu, výzvou, a nikoliv důsledkem přímého vidění“; pro umělce je proto přijatý tvůrčí princip ekvivalentem jeho pojetí existence.
Rybkovy obrazy takto ve svém souhrnu vedle bezesporných malířských kvalit přináší poukazy na vztahy jednotlivostí vůči celkům, dle Gillese Deleuze jejich „průřez otevírá přístup ke komplexu“, ve fenomenologickém pojetí navozují i diskuzi duality přítomnosti a nepřítomnosti, bytí i ne-bytí, vzájemného prostupování existence a neexistence. Mimo naznačování souvislostí dovádí nás také k hranicím tajemna: poukazy, že ne vše je jednoznačné. Vstup do tajemství vizuálního myšlení pak přivozuje uvědomění věcí, které nás znepokojují a vytváří pochybnosti, staví otázky k jádru těchto příčin. Přes svůj současný výraz obrazy tak mají rovněž modalitu minula, nebo toho co je věčné, prostřednictvím nich, skrze otisk nitra umělce, jsme vedeni k úvahám o podstatě světa a smyslu bytí v něm. Výstava Zdeňka Rybky v Dionu nabízí takovéto kontemplativní zastavení, utvrzuje, že umělcovu dílu by měla plně náležet naše pozornost.
