Pocházíte doslova z hereckého klanu. Můžete popsat, kdo v rodině hrál a hraje divadlo?
Můj dědeček zakládal v Brodku u Přerova ochotnický herecký soubor. K herectví tím přitáhl své dva syny, mého otce Jiřího Čapku, který dlouhá léta hrál ve Státním divadle Ostrava a dnes působí ve Vinohradském divadle v Praze. Taťka má ze svého druhého vztahu dceru Terezu Režnarovou, která ač nestudovala herectví v současné době hraje v televizním seriálu Případy 1. oddělení. Můj strýc Vladimír hraje v Národním divadle moravskoslezském, jeho žena Marcela Čapková je herečkou v Divadle Petra Bezruče a jejich dcera Vladimíra je členkou souboru Horáckého divadla v Jihlavě. Brácha Filip má angažmá v pražském Švandově divadle a já hraji v ostravské Komorní scéně Aréna.
Otec, strýc, teta i děda hráli divadlo. Znamenalo to, že jste měl už v dětství předurčenou hereckou dráhu?
Pravdou je, že ve svých deseti letech jsem hrál v ostravském divadle dětskou roli v Macbethovi, kde měl taťka hlavní roli. Divadlu jsem se ale věnovat nechtěl, nepatřilo to k mým tužbám. Dělal jsem od všeho něco, byť jsem chodil i do dramatického kroužku. Učil jsem se hrát na různé nástroje, bavil mě hodně sport. Chtěl jsem jít na gymnázium s tím, že se v osmnácti letech rozhodnu, co dál. Jenže z porubského gymnázia Marie Majerové – nyní Olgy Havlové – mě v prvním ročníku vyhodili, takže jsem nastoupil na konzervatoř.
Co jste provedl, že vás vyhodili? Co jste provedl?
Stalo se to během prvního ročníku. Myslel jsem si, že jsem na vysoké škole a chtěl jsem mít volnější režim. Založil jsem kapelu, hrávali jsme na večírcích a večírky občas dopadly šíleně. Ve škole se o tom vědělo, pro učitele jsem nebyl typem vzorného žáka. Proto mě v prvním ročníku těsně před prázdninami exemplárně vyloučili. Maminka přemýšlela, co dál, a protože zrovna probíhaly dodatečné přijímačky na ostravskou konzervatoř, přemluvila mě, já se přihlásil, u zkoušek uspěl a začal jsem tam studovat.
Na konzervatoři už jste problémy neměl?
Prostředí bylo oproti gymnáziu daleko svobodnější, což mi vyhovovalo. Takový styl života přece patří k divadlu.
Absolventi Janáčkovy konzervatoře většinou získají první angažmá v ostravských divadlech. Vy jste ale šel až do Karlových Varů. Tady o vás nebyl zájem?
Během studií jsem hostoval v Divadle Petra Bezruče v inscenaci Konec hry, kterou režíroval Josef Janík a jako asistenta režie měl Ivana Krejčího, dnešního uměleckého šéfa Komorné scény Aréna. S Ivanem Krejčím jsme si sedli. Dokonce s námi později nastudoval maturitní představení. V té době již ale vyhrál konkurz na šéfa divadla v Karlových Varech a nabídl mi tam angažmá.
Jak na působení v Karlových Varech vzpomínáte?
Byl jsem tam dva roky. Skvělý soubor, hráli jsme zajímavé hry, jenže tamní lidé se nedokázali s divadlem sžít. Problém je v tom, že divadlo stojí v lázeňské zóně a obyvatelé do ní moc nechodí. Dokonce bych řekl, že se jí vyhýbají. Takže nechodili ani do divadla. Vím, že později divadlo provozoval Karel Heřmánek s Divadlem bez Zábradlí a vytvořil z něj zájezdové divadlo. Dnes se tam údajně vrátil zase stálý herecký soubor.
V Ostravě jste poté nastoupil do Divadla loutek? Co jste tam hrál?
Přišel jsem na jednu sezónu jako záskok za herce, který odešel. Hrával jsem prasátko, prince a dokonce jsem vodil loutku jednohlavého draka. Po roce jsem dostal nabídku do Arény, kde jsem dodnes.
Jaký byl přechod z Karlových Varů do Arény? Dá se to srovnávat?
Atmosféra v Ostravě byla přesně opačná. Do Arény chodili lidí, kteří s divadlem doslova žili, nadchla je naše představení. A já mám od začátku pocit, že to je přesně to divadlo, které chci dělat.
V Aréně hrajete už 12 let. Změnilo se za tu dobu publikum?
Zpočátku na nás chodili hlavně mladí lidé, středoškoláci a vysokoškoláci. V dnešní době v hledišti vídávám zástupce všech věkových kategorií, což je dobře.
Tušíte, proč je Aréna tak úspěšná?
Základ našeho souboru je od počátku stejný a naše malá herecká základna se příliš nemění. Teď sice soubor opouští Tereza Dočkalová, před ní odešla Lucie Žáčková, ale to bylo před pěti roky. To dělá hodně. Soubor je sžitý, slyší na sebe a všichni táhnou za jeden provaz. A samozřejmě máme dobrou dramaturgii. Důležité také je, že umělecký šéf Ivan Krejčí upravil soubor dle své vize.
Získal jste dvě významné divadelní ceny, Cenu Alfréda Radoka a v roce 2007 Thálii pro herce do 33 let. Odrazilo se to v tom, že jste dostával nabídky z jiných divadel?
Pár divadel se mi opravdu ozvalo, avšak odmítl jsem je.
Ta divadla vás nelákala? V Praze byste určitě měl i jiné příležitosti, například ve filmu nebo dabingu.
To je pravda, příležitostí je v Praze více. Nicméně Aréna mi po všech stránkách vyhovuje. Jsem tady spokojený a lepší pracovní nabídka mi nikdy nepřišla. Přiznám ovšem, že existují dvě divadla, o kterých bych uvažoval, pokud bych dostal nabídku
Prozradíte, která to jsou?
Jedním z nich je Dejvické divadlo.
Teď vám dám takovou klasickou otázku pro herce. Míváte před představením trému?
Mívám. Když mám náročnější představení, cítím jakýsi tlak už den předtím. Stupňuje se to až do doby, než představení začne. Je to nervozita, kvůli které si třeba nemůžu odpoledne lehnout a usnout.
Jak s tím bojujete? Dáte si třeba panáka?
Panákem to neřeším. Bojovat se s tím nijak nedá. Tréma zmizí většinou s první větou, kterou na jevišti říkám. Odhadem tak v deseti procentech tréma ani na začátku představení nezmizí a to je nejhorší situace. Při trémě a nervozitě se špatně hraje.
Vypadávají vám při trémě texty?
Naštěstí se mi to nestává. Učím se poměrně lehce a texty si pamatuji, takže s tím nemívám problémy. Větší problém je pro mě přinutit se text začít učit. Do toho investuji opravdu hodně energie, často se učím na poslední chvíli. Když se ale přinutím k učení, jde mi to lehce.
Opusťme divadlo. Řekněte nám, jak trávíte volný čas? Kam si v Ostravě vyrazíte?
S rodinou si občas zajedeme na kolech do Komenských sadů. Jinak osobně nijak nesportuji. Jako kluk jsem na základní škole závodně lyžoval a má z té doby špatná kolena, takže je nezatěžuji. Hrál jsem závodně i fotbal, nastupoval jsem za tým Koblova. Nějakou dobu jsem hrál dokonce na cizí registrační kartu, protože jsem sám nebyl registrovaný. Jezdili jsme na turnaje do Petřkovic, kde jsme se utkávali s mladými fotbalisty Ludgeřovic a já hrával pod cizím jménem. To už je ale dávno.
Ale abych se vrátil k otázce. Párkrát jsme si s rodinou zašli do Dolní oblasti Vítkovice. Je to úžasné místo. Máme rádi akce na ostravském hradě a k hradu dokonce chodím venčit psa.
Nechodíval jste do Stodolní ulice?
Chodil, avšak v době, kdy ve Stodolní kluby začínaly. Znal jsem se s Jirkou „Floydem“ Hanusem, který založil ten první, Černého pavouka. Přiznám se, že v Pavoukovi jsme s kamarády strávili podstatnou část střední školy. Bylo to místo, kde se setkávali ostravští umělci, herci, hudebníci, výtvarníci, mladí i starší. Dokonce jsme Pavouka zavírali, když klub končil. Hodně jsme navštěvovali Coffee Shop, v němž vládla podobná atmosféra. Nyní chodím do Stodolní jen zřídka. Neexistuje tam klub, který by mi vyhovoval. Zato poblíž Masarykova náměstí ve Střelniční ulici vznikl absintový bar Les. Založil jej herec Přemysl Bureš z Divadla Petra Bezruče. V klubu se schází ostravská umělecká sorta, vystupují tam kapely a literáti.
Vedete své děti k herectví? Jak je vychováváte?
Děti vedu k vnitřní svobodě. Nesnažím se je vychovávat, ale spíše jít vlastním příkladem. Dcera chodí do divadelního kroužku do střediska volného času v Ostrčilově ulici. Vybrala si jej sama. Syn chodí na kytaru.
Už jste viděl nějaké představení své dcery?
Nastudovali hru o drogách. Přišel jsem se podívat a překvapilo mě, že hrají scénky pro Městskou polici Ostrava. Pojali to jako drogovou prevenci, hráli však i o ostatních závislostech, jako je ta na televizi. Zajímalo mě, jak takové téma zpracují, protože drogy sice nepodporuji, avšak mám k nim jiný vztah, než současná politická reprezentace nebo většinová společnost.
Můžete to přiblížit? Chápu správně, že drogy nepodporujete, ale ani je neodsuzujete?
Dá se říct, že je toleruji. Na toto téma proběhlo hodně výzkumů a výsledek není takový, jak mají lidé zažito. Uvedu malý příklad. Na alkoholismus umírají ve světě miliony lidí, zato na předávkování při kouření marihuany neumřel jediný člověk. Vadí mi, že se účinky drog zkreslují a považuji to za velký podvod.
Měl byste na marihuanu stejný názor, kdyby ji začaly kouřit vaše děti? Bránil byste jim v tom?
Nejlepší je, aby nepodlehly žádným drogám, což je v dnešní době téměř nemožné. Určitě bych byl raději, kdyby jako víkendovou drogu si občas zakouřily marihuanu, než aby se opíjely alkoholem.
Vy sám kouříte, máte před sebou krabičku cigaret. Nejste pro děti v tomto směru špatným příkladem?
Uznávám, že dobrým příkladem nejsem. Můj táta kouřil a dodnes kouří a možná proto i já jsem začal kouřit. Nepovažoval jsem to za něco nenormálního. Mé děti mě vidí kouřit, takže k tomu mají blíž, než děti z rodiny nekuřáků. Samozřejmě byl bych rád, kdybych vůbec nekouřil a nekouřily ani moje děti.
Profil
Michal Čapka se narodil 19. října 1979 v Přerově. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Dva roky působil v Městském divadle v Karlových Varech, rok v Divadle loutek Ostrava a od roku 2002 hraje v ostravské Komorní scéně Aréna. Za roli v Bulgakově hře Psí srdce získal v roce 2003 Cenu Alféra Radoka a v roce 2007 mu byla udělena Cena Thálie pro činoherce do 33 let za role Trepleva v Čechovově Rackovi a Padracia v Poručíkovi z Inishmoru.
