V Ostravě právě probíhá vaše výstava, jejíž exponáty kunsthistorici označují za hyperrealistické. Proč jste se ve své tvorbě dal zrovna tímto směrem?
Hyperrealismus mě sice lehce inspiruje, v mých sochách je jeho dotek, avšak hlásím se k realismu 19. století. Vysvětlím vám rozdíl. Hyperrealismus zobrazuje například otisk kůže, zabitého motorkáře, čerstvě narozené dítě ještě s placentou. Tyto věci jsou někdy až zrůdné, nechutné. Realismus je naopak spojen s příjemným zážitkem. Fascinují mě také sochy Buddhů, což je také určitý druh realismu.
Vaše sochy ustrnuly v zajímavých pozicích. Jsou to jogínské pozice?
Jógu provozuji, to je fakt. Ale ani jedna ze soch není v jogínské pozici. Kdybyste chtěl udělat některou z pozic, ve které jsou mé sochy, budete s tím mít problém. Socha se dotýká země ve třech bodech, někdy prsty nebo malíčkem, a v takové pozici by člověk nevydržel, spadnul by. Je to prostě určitý umělecký posun.
Údajně používáte pro jednu sochu až deset modelů nebo modelek. Proč tolik?
Jako student jsem neměl dostatek peněz, abych si zaplatil živý model na dobu, na kterou bych jej potřeboval. Měl jsem ale hodně přátel a kamarádek, kteří mi byli ochotni za drobný peníz, nebo někdy i zadarmo, sedět, ale ne příliš dlouho. Proto se také stalo, že u mé první větší sochy mi sedělo postupně deset modelů. A mě se to zdálo být zajímavé. Do svých soch jsem tím dostal vždy něco z každého modelu, je to jakýsi výcuc z lidí.
Zaujal mě také projekt amerických studentů, kteří přes počítač hledali ideálního člověka. Když zadali údaje tří nebo čtyř lidí, vyšel jim z toho hybrid. Až těch lidí bylo kolem deseti, začal se výsledek blížit průměru či ideálu, něčemu souměrnému.
Vaším dílem je památník Operace Anthropoid v Praze. Předpokládám správně, že jste prorazil v soutěži s velkou konkurencí?
Památník je společnou prací mou, kolegy Michala Šmerala a několika architektů. O soutěži na památník jsem se dozvěděl měsíc před koncem termínu. Okolnosti atentátu na Heydricha mě zajímaly už od dětských let, takže mi toto téma bylo blízké. Účastnili jsme se tehdy současně ještě jedné soutěže, takže ten měsíc byl hodně hektický. Ale podařilo se.
Viděl jsem pražský památník na fotkách. Postavy atentátníků jsou ve velké výšce. Je na ně vůbec vidět?
Postavy stojí na vytaženém trojúhelníku, který symbolizuje klín československé vlajky. Památník je vysoký deset metrů a stojí v místě křížení silnic, kde se odehrál atentát. Dnes to tam vypadá jinak a křížení silnic tvoří sjezd na čtyřproudou silnici. Auta jezdí ve výšce soch. David Černý památník nazval „sochou z auta“, protože ji nejlépe vnímají řidiči. Musím říct, že i přesto jsem postavy vytvořil do nejmenších detailů, byť sochy nemůže nikdo vidět z takové blízky, aby si detailů všiml.
Úplně do všech detailů?
Při odhalování památníku se nás veteráni ptali, zda vojáci na soše mají na svých uniformách nápis Czechoslovakia. Opravdu tam je. A boty mají tkaničky.
Když se zúčastníte soutěže za standardních podmínek, jak dlouho trvá, než uděláte definitivní návrh?
Problém vidím v tom, že se člověk o soutěži často ani nedozví. Nemohu sedět u počítače a neustále prohlížet stránky okresních a krajských měst a organizací, zda nevypsaly výtvarnou soutěž. To možná dělají velké firmy, které na to mají zaměstnance. Většinou se o soutěžích dozvím od přátel. Když není výtvarná soutěž příliš propagována, přihlásí se do ní osm až deset lidí, když se o ní ví, hlásí se padesát umělců.
Ale abych se vrátil k otázce – optimální dobou na přípravu jsou tři měsíce. Někdy však vymyslíte námět za jeden večer.
Třeba u levitující sochy v Ostravě jste věděl o soutěži dopředu?
Vůbec. Dozvěděl jsem se o ní po vyhlášení výsledků na památník Operace Anthropoid, kdy se mě jeden profesor víceméně náhodně zeptal, zda se účastním i soutěže v Ostravě. Nenašel jsem o soutěži žádné informace a až jsem zavolal na ostravský magistrát, poslali mi podmínky soutěže. Do uzávěrky chyběl asi měsíc a půl.
Dokáže vás sochařina uživit?
Učím sice kresbu na soukromé výtvarné škole Ave Art v Ostravě, ale to jen proto, že učení mě baví a mám kontakt s mladou generací. Téměř celý příjem, který mám ze školy, projezdím, padne na benzin. Takže kvůli penězům kantořinu nedělám. Zatím mě opravdu živí moje tvorba. Příjem je hodně nárazový, naštěstí se objevili i soukromí investoři, kteří si moje sochy koupili.
Prozradíte, jak drahá je vaše socha?
Může mít cenu auta. Rozdíl je v tom, že cena auta po koupi klesá a nakonec jej odvezete do šrotu, zatímco socha vás pořád obohacuje. Záleží také na materiálu – socha může být z kamene, z bronzu nebo třeba i ze zlata. Dělám sochy také z plastu, tam se cena pohybuje v desítkách tisíc. Modelace figury trvá většinou dva měsíce, pak sochu musíte odlít, což se vším kolem toho trvá další měsíc. A teď mi řekněte, jaký plat by měl mít sochař za tři měsíce práce? K tomu ovšem musíte ještě připočíst cenu materiálu.
Jsou vaše sochy k vidění i ve Frýdku-Místku?
Přímo ve Frýdku-Místku ne. Nejblíže uvidíte mou sochu u nádraží v Ostravě-Svinově a další se objeví na soukromém pozemku v Beskydech. Uvidí ji lidé, kteří půjdou od Frýdlantu na Lysou horu.
A přál byste si, aby se tady vaše sochy objevily?
Určitě bych se tomu nebránil. Pozoruji však opačný trend. V Místku ze sídliště Rivéra zmizely sochy tuleňů, ze zámku je pryč socha Kurta Gebauera, která stála na nádvoří. Zdá se mi, že v tomto směru jde kultura opačným směrem, než by měla. Mrzí mě to, protože hodně daleko menších měst než Frýdek-Místek najde peníze na to, aby pořídilo sochy do veřejného prostoru.
Mimochodem, prý se naše město chystáte opustit. Co vás k tomu vede?
Stěhuji se do Janovic, kam jsem se oženil. Je tam klid a dobře se mi tam pracuje. Mám ateliér v garáži. Ale stěhuji se postupně. Pracuji totiž ještě i v ateliéru ve v Revoluční ulici, kde jsem bydlel.
Co vás vůbec přivedlo k sochařině?
Původně jsem chtěl být malířem. Kreslení mě moc bavilo, proto jsem začal v osmi letech chodit do výtvarného kroužku k paní Fajkusové, která mi dala základy. Po základní škole (První čtyři roky chodil do historické budovy národní školy v ulici Míru a později na 6. základní školu. Pozn.red.) jsem se přihlásil na kameníka a až po vyučení na střední uměleckoprůmyslovou školu do Ostravy, která fungovala jako večerní škola u stavební průmyslovky. Zároveň jsem chodil soukromě studovat k paní Ovčáčkové, manželce výtvarníka Eduarda Ovčáčka. Přitom jsem pracoval jako kameník ve Frýdku-Místku, sekal písmo nebo dělal pomníky. Po roce jsem se přihlásil na sochařskou školu do Hořič a poté do Brna na fakultu výtvarných umění.
Pamatujete si z dětství ve Frýdku-Místku něco, co už dnes zmizelo?
Pamatuji si, že s babičkou jsme chodili za jejími kamarádkami do ulic kolem Blatnice. Stávaly tam malé domečky. Dnes je vše zbouráno. To je škoda. V současné době se mi líbí, jak se udělal parčík pod frýdeckým zámkem. Objevily se tam ale nějaké sochy, někdy hodně podivné. Netuším, zda na ně byla vypsána nějaká soutěž.
Uvažuji o tom proto, že jako studenti jsme věčně hledali někoho, kdy by nám přispěl na realizaci soch, neměli jsme ani na materiál. Město tak mohlo do parku docela levně pořídit zajímavé věci od zdejších začínajících umělců.
Povedlo se podle vás ještě něco?
Líbí se mi Hluboká ulice. Dlouhé roky jsem tam vídával jen rozbořené základy Janáčkových domů. Dnes stojí na jejich místě povedené repliky. Také je v hezkém stavu Rytířský dům, dnešní Langův dům.
Je naopak něco, co se vám na Frýdku-Místku nelíbí?
Roztrpčila mě stavba Kauflandu pod frýdeckým náměstím. Slyšel jsem, že původně v tom místě měly vzniknut jen malé obchůdky. Namísto toho vyrostl kolos, který odspodu brání ve výhledu na farní kostel. Takové krabice, které tam postavili, by vůbec neměly být v centru města. Hodily by se někam za sídliště Slezská nebo o pár stovek metrů dál k pilnikárně, kde je pro takovou stavbu vhodný prostor. Považuji to za jednu ze dvou zrůdností, které se ve Frýdku staly. Tou první jsou paneláky, kterými byl v minulém režimu obestavěn Mariánský kostel.
Chodíte do Kauflandu nakupovat?
Přiznám se, že ano. Vždycky někdo z rodiny mě vyžene, ať tam jdu něco koupit. Ale byly doby, kdy jsem Kaufland bojkotoval a odmítal tam jezdit.
Profil
David Moješčík
se narodil 25. července 1974 ve Frýdku-Místku. Vyučil se kameníkem, poté vystudoval Střední průmyslovou školu sochařskou a kamenickou a Fakultu výtvarných umění na Vysokém učení technickém v Brně. v roce 1999 absolvoval stáž u Jana Hendrycha na Pražské Akademii výtvarných umění.
Je spoluautorem památníků Operace Anthropoid v Praze, autorem sochy Levitace 2010 v Ostravě-Svinově nebo sousoší Tragikomedie v Činoherním klubu Praha. V současné době vystavuje až do 4. října své sochy v galerii Sokolská 26 v Ostravě.