Pamatujete si, jak jste začínal se dřevem?
Víš co? Hlavně mi tykej. Známe se spoustu let, vykání není třeba.
Dobře, ráda. Tak jak jsi teda začínal s řezbařinou?
Úplné prapočátky jsou v mém dětství. Můj děda byl takový všeuměl. Pokaždé jsem ho pozoroval, jak co dělal a vždycky, když jsem potřeboval nějaký luk či samostříl, pomohl mi. Ne, že by mi to ukazoval, byl to pacifista a zbraně nesnášel, ale ukázal mi, jak se pracuje se dřevem a já si už pak ty svoje zakázané věci vytvořil sám. Potom jsme se přestěhovali z Ostravice do Frýdku-Místku. Začal jsem chodit na gympl a chytla mě muzika. Učil jsem se hrát na kytaru a hlavně – seznámil jsem se s Milanem Obodou.
Předpokládám že Milan Oboda byl velkou inspirací….. .
Tenkrát jsem byl puberťák, ale on už byl dospělák, za kterým se táhly holky. No to bylo něco. Na náměstí měl velký byt, a když jsem se k němu dostal poprvé, tak jsem tam doslova sedl na zadek. Měl tam své dřevořezby. Pamatuju si moc dobře na černého trumpetistu s pivem u nohy či morbidního trpaslíka, byly to strašně realisticko-naturalisticky zpracované plastiky symbolizující různé duševní pochody či stavy Milana, který byl vždycky zmítán mezi láskou a neláskou a neustálým hledáním. Milan Oboda je každopádně jeden z mých vzorů. Ovlivnil mě i František Bílek. Vlivů bylo více.
Jak se vyvíjelo to tvé hraní na kytaru?
V té době, kdy my začínali s hudbou, Milan tak nějak končil. Jednou se strašně naštval, když se mu podařilo rozbít kontrabas. Spadla mu na něj plastika. No a on mi ho daroval. Nechal jsem si ho zpravit a pak jsme ho měli v kapele. Jenže pak jsem začal učit a do všeho vstoupila má nemoc.
Teď ti skočím do řeči, proč jsi vlastně nestudoval umění?
Já jsem ani netušil, že bych měl. Nenapadlo mě to. V dětství jsem měl třeba problémy s psaním, byl jsem levák, kterého maminka klepala přes prsty a snažila se ho předělat, takže můj rukopis byl strašný. Pak jsem ale vystudoval techniku, takže nakonec jsem já, předělaný levák, učil technické kreslení.
A jak to bylo s tou tvou nemocí?
Začal jsem učit, do toho dvakrát třikrát týdně hudební produkce a navíc jsem kouřil. A tyhle ty faktory zapříčinily, že mi onemocněly hlasivky, udělaly se mi hlasové uzlíky. Prodělal jsem několik operací, během dvaceti let to byly čtyři zákroky. Pokaždé jsem měl hrůzu z toho, že je to zhoubné. Naštěstí mě má pán bůh rád, takže jsem to vždycky ve zdraví přečkal. Nicméně v době pooperační rekonvalescence jsem ležel doma a nemohl jsem vůbec nic, ani mluvit a dokonce ani šeptat. A jak jsem měl dlouhou chvíli, bylo to v době, kdy jsme se s rodinou přestěhovali do nového bytu, vyřezal jsem ze dřeva takový kroužek na lustr, mělo to být místo krytky, která nahoře zakrývá dráty. No a nakonec, jak jsem do toho vyřezal různé reliéfy, z toho vznikl náramek, který si vzala má žena. Jejím kolegyním v práci se moc líbil, a tak jsem postupně začal vyřezávat šperky. Až jsem jich měl více, šel jsem s nimi do soutěže, dostal jsem se dokonce do celostátního kola. Měl jsem takový úspěch, že jsem se řezbařině začal věnovat aktivněji. Po revoluci pak začal být po rukodělné práci velký hlad. Tradičních uměleckých řemeslníků tady bylo velice málo. Z řezbářů vlastně jen Milan Oboda.
Jak ses dostal od šperků dále? Myslím třeba k loutkám?
Náhodou. Jednou jsme se Zdeňkem Nytrou objevili, že se ve Volarech konají slavnosti dřeva. Chtěli jsme tam vystavit jen pár věcí na jarmarku a ejhle, přijeli jsme tam, a zrovna končil kurz loutky. Nakoupili jsme si tam první dlátka, no tehdy jsem u toho krvácel, protože jedno profesionální dlátko stálo nějakých dvanáct set, což bylo na tu dobu hodně. A na druhý rok jsme se do toho kurzu přihlásili. Mou první loutkou byl vodník, který byl podobný na Zdeňka Nytru. Na loutkách jsem se učil anatomii člověka. Až později jsem začal dělat reálné figury, studoval jsem odbornou literaturu a přicházel, jak na to.
Kdy ti došlo, že máš talent?
Já jsem nad tím nikdy tak neuvažoval. Některé věci se mi líbily. A vždy jsem se řídil heslem – nejsem tak bohatý, abych si to koupil, proto si to musím udělat sám. Já jsem neuvažoval v rovině, jestli jsem umělec nebo ne.
Jak tě napadlo vyřezávat portréty do židlí?
Skončil jsem v zaměstnání a žena mi říkala, ať se zkusím řezbařinou uživit. Jenže jsem neměl žádné zakázky. Naštěstí se objevil Zdeněk Nytra. Šel od Milana Obody s dopisem, který přinesl nějaký jeho známý, který byl na dovolené ve Zlatých horách na Rejvízu. A že tam seděl s majitelem, který chce obnovit tradici vyřezávaných židlí, která v té hospodě byla ještě kdysi za německých majitelů. Ten mu řekl, že shání řezbáře, který by do toho šel. Zajeli jsme tam se Zdeňkem. Seznámili jsme se s těmi majiteli, půjčili si jednu židli a vrátili se domů s tím, že to zkusím. A šlo to. První židli jsem dělal snad měsíc. Dneska po deseti letech, co je dělám, jsem schopen portrét udělat za tři, čtyři dny, když jde do tuhého. A stačí mi k tomu jedna malá fotka.
Dělal jsi nějakou známou osobnost?
Třeba Jožina Ráže z Elánu. Je to totiž manžel mé sestřenice. Takže k padesátinám jsem mu udělal židli. Pamatuju si, že to byl problém, protože jsem nevěděl, jestli mám udělat portrét před nebo po té jeho nehodě. Takže jsem ten portrét přeřezával dokonce dvakrát. Není to tak jednoznačné, protože i když člověka dobře znáš, tak stejně, když ho máš zobrazit, si nejsi jistý. Začneš pochybovat, a to je pak nejlepší té práce na chvíli nechat. Je moc těžké zachytit něčí mimiku, výraz, který se stále mění. Takže paradoxně se mi lépe dělá člověk, kterého neznám a dělám ho jen podle fotky. Úskalí je v tom, že když lidé pošlou fotku, na které se člověk tváří jinak, než obvykle, začnou polemizovat, že se přece směje jinak, že vypadá jinak.
Jsi přeučený levák. Umíš pracovat oběma rukama?
Jo. A to je moje výhoda, která se projevuje, hlavně když dělám větší plastiku. Protože to se člověk dostává do situace, kdy potřebuje zapojit i levou ruku. Neříkám, že mám obě ruce stejně šikovné, ale je fakt, že dláto můžu mít v obou rukách. Třebaže levačka, ač je fyzicky silná, není tak obratná, jako ta pravá.
V Místku na průmyslovce každoročně pořádáš loutkářský kurz. Jací jsou mladí řezbáři?
Nedá se říct, že jsou takoví či makoví. Vždycky se najdou v té slupině zhruba dvanácti lidí dva či tři, kteří jsou velmi šikovní. A vůbec nezáleží na věku nebo pohlaví. Je to kurz pro začátečníky, takže za ty dva roky se to naučí každý. I to totální dřevo.
Takže bych se loutky naučila i já? Podotýkám že jsem hodně nezručná… .
Ano, i ty. Je otázka, jak pak zvládneš detaily. Ale základy pobere každý. Když má ruce a chuť, podaří se to. A první loutka bývá nejlepší. I já mám nejraději toho svého prvního vodníka, třebaže už ho nemám, protože jsem ho daroval do charitativní aukce.
Škoda, že sis ho nenechal…. .
Udělám si ho znovu, kdykoliv budu chtít. Ale ještě jsem se k tomu nedostal. Zatím tvořím jen pro druhé. Například jsem dělal Klause. Představ si, někdo chtěl loutku Klause. Nebo novomanžele jako svatební dar.
Dá se v dnešní době řezbařinou uživit?
Dá. Ale musí se počítat s tím, že některý měsíc je lepší, jiný zase horší. Člověk si musí zvyknout na nepravidelný příjem. A teď, v době krize, bylo těch hubených měsíců více.
