Vaše fotografie, či dalo by se říci spíše obrazy, působí docela zvláštním, tajemným dojmem…
Pro zpracování negativů používám podklad se silnou želatinovou vrstvou a světlocitlivou bromovou vrstvou. To co vznikne, by měla být vlastně matrice pro následný tisk obrazu, ale pro mě je to konečný výsledek. Právě ona vrstva želatiny tomu dává tu hloubku. Výsledek má své kouzlo, hlavně když se setmí. Postavy z obrazu jakoby vystupují. Funguje to podobně jako u staré olejomalby. Malíři dříve neměli dostatek světla a pracovali při svíčce, takže obraz není výrazný, dokud se nezhasne a pak znova nezapálí svíčka nebo nerozsvítí žárovka. A fotoobrazy zpracované touto technikou se chovají vlastně identicky. Tento způsob zpracování je ale dost drahý. I proto jsem se nedávno rozhodl, že budu předlohy také tisknout na plátna.
Jak jste na tuhle techniku zpracování fotografií přišel?
Všechno je už dávno vymyšlené, tyto i další techniky jsou staré už zhruba 150 let. Podle historických pramenů je vymyslel Čech Jakub Husník. Vše se datuje do dob, kdy vznikala fotografie jako taková. Tehdy se zrodila i technika takzvaného ušlechtilého tisku. A to je to, z čeho v současnosti vycházím já.
Co vás k tomu vůbec vedlo?
Předtím jsem normálně fotografoval, ale zjistil jsem, že to nemá cenu. Všichni začali používat stejný typ objektivu, stejný typ papíru a vývojky. Když jste přišli na výstavu, všechny ty fotografie byly alespoň z mého pohledu prakticky identické. A to mě přestalo bavit. S historickými fotografickými technikami jsem začal už snad před 18 lety v době, kdy na to neexistoval žádný workshop či kurz, takže jsem vlastně znovuobjevoval objevené.
Určitě chvíli trvalo, než jste se dopracoval k výsledům, jakých dosahujete dnes…
No, zhruba tak deset let.
Právě díky těmto výtvorům o vás řada lidí mluví jako o „zlínském Saudkovi“. Nevadí vám to?
Saudkovy práce mám rád, ale je to přezdívka trochu přitažená za vlasy. S Janem Saudkem mám společné jen to, že občas vyfotografuji nějakou tu „babu“. Technika, kterou používám, je ale úplně odlišná. Proslavil ji už na počátku 20. století český fotograf František Drtikol.
Dá se tedy říci, že vás ovlivnil spíše Drtikol…
Ano, k tomu mám mnohem blíž. Sám se divím tomu, že všichni mluví jen o Saudkovi, ale zapomíná se třeba právě na Drtikola, což je ve světě velice ceněný autor, nebo na Josefa Sudka, který byl jednu dobu dvorním fotografem firmy Baťa.
Fotografie ale není tím jediným, čím se zabýváte. Když se člověk rozhlédne po vašem ateliéru, vidí dost různorodé věci. Co všechno vlastně v současné době tvoříte?
Všechno. Od drobných designových a řemeslných věcí spadajících spíše do papírenského oboru přes designové předměty a plastiky z bronzu, mosazi a mramoru až po šperky. Dnes se hodně zabývám takzvanou kinetikou, což jsou různé dynamické plastiky z kovu, které se dají rozhýbat, nebo rozeznít.
Kromě vlastní tvorby pořádáte i různé kurzy. Co se v nich lidé naučí?
Pořádám výtvarné kurzy pro všechny, kdo hledají možnost seberealizace. Učím především výrobu šperků, techniku cínování a podobně. Vždycky lidem říkám, že se toho nemusejí bát. Třeba s cínem se pracuje při teplotách do 300 stupňů Celsia, to je totéž, jako když v kuchyni pečete maso. A on opravdu není moc velký rozdíl mezi tím připravit a naaranžovat oběd a vytvořit šperk. Podobné je to i s obrazy a želatinou – je to jako když děláte dort. Stačí k tomu přistupovat s citem.
Co se týká vaší prezentace na veřejnosti, jdete poměrně netradiční cestou, na výstavách či v galeriích vás Zlíňané běžně neuvidí…
Už před delší dobou jsem se rozhodl jít si vlastní cestou. Nedávno jsem trošku přebudoval svůj ateliér, takže je nyní, dá se říci, veřejně přístupný a tak trochu mi slouží jako moje vlastní galerie. V současnosti hodně využívám i moderní vymoženost zvanou internet. Svoje práce prezentuji na několika umělecko-řemeslných serverech. Na nich navíc často vznikají různé zájmové komunity nebo diskusní kluby. A na jednom z nich jsem tak byl ke svému podivu jednou pozván do takzvaného Steam Punk klubu.
Proč k vašemu podivu?
Mě punk vždycky tak nějak obcházel. Ale tady jsem se najednou dozvěděl, že jsem steam punker.
O tomhle směru jsem v životě neslyšel. Můžete osvětlit, co to vlastně steam punk je?
Je to vlastně něco jako subžánr sci-fi či fantasy, podobně jako kyberpunk je zaměřený na technologie, ale v tomto případě na ty ze století páry. Odkazuje vlastně na představy, jaké o budoucnosti měli lidé v 19. století – takové, jaké znáte z verneovek, třeba z filmu Vynález zkázy. Je to směr designu, který se stal předlohou pro módu, umění i design předmětů denní potřeby, jako jsou třeba notebooky a jiné spotřebiče. Pro někoho je to celý životní styl. Stalo se z něj šílené hnutí, které vychází ze secese, z viktoriánské doby. V rámci Evropy i Ameriky se začíná stále více rozšiřovat a pro řadu lidí je velice přitažlivé a zajímavé. Ačkoliv jsem člověk, kterého máloco překvapí, tak toto mě doslova šokovalo.
Z vašich slov se ale zdá, sám jste se nesnažil stát se součástí tohoto hnutí, byl jste za ni vlastně označen…
Je to tím, že některé z mých plastik jsou inspirované secesí, například různé zvonkohry, hodně používám mosaz, která byla právě v tomto období velice oblíbená. Vlastně i moje technika zpracování fotografií vycházející z ušlechtilých tisků je obdobou secese. Ve Zlíně samotném se secese příliš neodrazila, stojí tady možná dva, tři secesní domy. Zajímavé je, že i přesto je tento žánr se Zlínem úzce spjatý.
Opravdu? Ale jak?
Když jsem zjistil, že jsem steam punker, začal jsem se o tento směr zajímat a našel jsem na jednom americkém serveru článek s názvem „Karel Zeman – vizionář steam punku“. A Zeman, který se proslavil právě filmy jako Vynález zkázy či Ukradená vzducholoď, svou dráhu začal ve Zlínských filmových ateliérech na kopci Barabáš na Kudlově. Moje žena pochází z Kudlova, vzdušnou čarou 100 metrů od ateliérů, já sám jsem se narodil pod Kudlovem. A spousta filmových exteriérů se točila na kopcích a loukách kolem filmového studia, kde jsme si jako děti hrávali. Steam punk se narodil ve Zlíně.
Jaké je to vlastně vidět Zlín očima umělce a výtvarníka?
Zlín je docela mladé město, před příchodem firmy Baťa to byla taková trošku větší vesnice, a z hlediska kultury je poměrně specifický. Bratři Baťové byli neuvěřitelní géniové. Vzpomeňte si třeba na pojednání Tomáše Bati o krizi. A především na jeho vizi rozšiřování města, kdy investoval třeba do škol. Kdekoliv firma Baťa postavila fabriku, vždycky u ní postavila školu.
Vždycky mysleli na to, aby dané místo bylo soběstačné – škola, obchod – vše na sebe navazovalo…
Spousta lidí jim dodnes vytýká hlouposti, třeba to, že paní Baťová chodila lidem do jejich půldomků na kontrolu. Přitom ani nešlo o to, že paní domácí na to má právo. V té době v 90 procentech bytů v republice nebyly koupelny, Baťovy půldomky je měly všechny. A paní Baťová chodila kontrolovat, zda lidé ve vanách nechovají králíky nebo slepice. Baťa ve Zlíně nastartoval spoustu oborů, jako je třeba design strojů, postavil Dům umění, vybudoval Filmové ateliéry, což byl úplný převrat. Shromáždil tady elity z různých oborů, včetně právě Karla Zemana a mnoha jiných. A všem doporučuji v noci se projít po Svitu, v tu chvíli pochopíte, že Zlín je město tajemné.
Jsou nějaká místa ve Zlíně, kam rád zajdete ve volných chvílích?
Jednou za čas zajdu třeba na rockový koncert nebo do kavárny ale už nemám potřebu se zúčastňovat každé kulturní akce. A jak řekl John Cleese z Monty Pythonů, čím jsem starší, tím méně se směju. A důvod je jasný, už jsem všechny vtipy na světě viděl a slyšel.
A co tedy vlastně děláte, když netvoříte?
Já tvořím nepřetržitě. Téměř deset let můj mozek nezaznamenal jediný závan ethanolu a stal se ze mě workoholik. Jediné volné chvíle mám, když jdu na toaletu, nebo když si uvařím kafe a přečtu noviny.
To jste nikdy neměl takovou tu uměleckou krizi, kdy si člověk říká, že s tím zkrátka skoncuje?
Takovou krizi mám pravidelně každý týden v sobotu a přichází s železnou pravidelností.
