Samotného Petra Vášu těší, že to, co dělá, se prakticky nedá zařadit do žádné stylové škatulky. Dokonce ani není možné s jistotou říct, jestli je to hudba, divadlo, performance nebo recitace. Co si o tom ale myslí sám Petr Váša?
„Líbí se mi být mezi žánry, nikam nepatřit a přitom dělat něco, co je výrazné a ničemu jinému se nepodobá,“ říká hudební a performer.
Vaše performance jsou na pomezí hudby a divadla. Hrajete nebo jste v mládí hrál divadlo?
Ani ne. Vystupoval jsem v roličce hudebníka v ochotnickém kroužku J. A. Pitínského. To bylo dávno, ještě za komunismu. To je moje jediná opravdová zkušenost s opravdovým divadlem. Pak jsem začal dělat sólová představení fyzického básnictví. Připadalo mi původně, že to je taková divná hudba. Když jsem s tím ale vyrazil na pódia, spousta lidí to považovala za divadlo. To mě překvapilo. Najednou jsem byl zván na divadelní akce, což by mě předtím ani nenapadlo.
Mnohým divadelníkům a performerům je vlastní to, že jsou mimo jeviště v projevu nepříliš výrazní, skromní, neupozorňují na sebe, ale na jevišti to z nich spadne, najednou jsou přirozeně středem pozornosti a srší z nich energie…
To je přesně mé téma. Často se mi stává, že jsou lidé překvapení, když se mnou po koncertě mluví a vidí, že jsem vlastně úplně normální člověk. Že nejsem šílenec nebo UFO. Když děláte něco takového, máte příležitost všechnu tu energičnost, hlučnost a expresi projevit na pódiu a pak nemusíte v obyčejném životě tak tlačit na pilu.
Je to člověku přirozené, aby tímto způsobem ventiloval energii a napětí?
Existuje spousta terapeutických metod, které jsou postaveny na myšlence, že člověk v sobě potlačuje něco, co by měl projevit. Jsem velice rád, že mám příležitost se celý život spontánně projevovat. Dělat tak lidem radost a ještě se tím živit, to je úžasná kombinace. Někdy přemýšlím, jak bych vlastně fungoval, kdybych tuto příležitost neměl.
Působíte jako lektor kurzů. Zvou vás, abyste lektoroval i nějaké terapeutické kurzy?
Tomu se vyhýbám, dělám pravidelně kurzy fyzického básnictví. Ty sice hraničí s arteterapií, muzikoterapií nebo tanečně-pohybovou a verbální terapií, ale vždycky zdůrazňuji, že terapeut nejsem a ani nechci být. Spíše než exprese a terapie je mým tématem tvořivost a tvořivé sebevyjádření.
V posledních letech si hrajete s jazykem, který jste sám vytvořil – s translatinou. Jak tato myšlenka vznikla a je to skutečně svébytný umělý jazyk, který má pevnou strukturu?
Ta myšlenka je jednoduchá. Schválně jsem vybíral taková slova, kterým víceméně každý rozumí. Je to primitivní až barbarská latina, která vznikla tak, že jsem si sedl, půl roku jsem studoval etymologický slovník a vypisoval si slova, která se mi líbila nebo se mi hodila k některým tématům. Kontroloval jsem je, aby byla více méně obsažená v angličtině i češtině, aby tomu bylo rozumět tady i v zahraničí. To, co tomu chybí, aby to byl svébytný jazyk, je skloňování a práce se slovesy. Využívám ale mezery mezi slovy a hlavně kompozici. Jsou to pečlivě komponované texty, které mají povzbuzovat představivost. Na první pohled to je nesmyslné plácání, ale pak lidem postupně dochází, že to má nejen smysl, ale dvě až tři další významové vrstvy. Je to pro mě veselý a přitom vážně míněný jazykový experiment, který mě zajímá. A hlavně funguje i v zahraničí.
Takže translatina funguje stejně dobře ve Zlíně jako třeba v Londýně či kdekoli jinde?
Klíčová metafora je, že je to latina. Prastará eurolingua, která nás spojuje a přitom je považována za mrtvý jazyk. My ale víme, že se jen latina přestěhovala do angličtiny a funguje dál. Hrál jsem na básnickém festivalu v Bruselu a všichni tam byli z translatiny nadšení. Je to centrum Evropské unie, velice kosmopolitní prostředí, a teď tam přijdete s něčím, co všechny lidi spojuje, aniž by jim to někdo diktoval a zbavovalo je to jejich svébytnosti.
Může se tedy vaše translatina za pár let stát oficiálním jazykem Evropské unie?
To je samozřejmě legrace. Ale zároveň zajímavé téma. Známe dějiny umělých jazyků a víme, že esperanto se neujalo, i když to byl promyšlený a v dobrém slova smyslu ambiciózní projekt. Po staletích pokusů s umělými řečmi se ukázalo, že národní jazyky mají něco do sebe – sociologicky, politicky, psychologicky. Dospěli jsme k modelu, že jeden z těchto národních jazyků – angličtina – se stal jazykem celosvětovým a s mnoha mezinárodními mutacemi. Pro běžný život je prostě angličtina ideální, to se asi nedá překonat. Nemyslím si proto, že by translatina někdy byla úředním jazykem Evropské unie, ale potvrzuje se mi, že metafora s translatinou dokáže všude dobře zafungovat.
Víte, kolik slov nyní vaše translatina čítá?
To jsem nepočítal, ale jsou to stovky nebo spíše tisíce slov. Zatím mám v tomto jazyce napsaných asi sto textů. S kapelou Ty Syčáci jsme také vydali cédéčko Eldorádo, které je celé postavené na translatině.
Loni na konci léta jste s kapelou hráli na nudistické pláži na Krymu. To je dnes docela aktuální…
Byl to nádherný velký jazzový festival, všechna pódia byla na břehu moře. Na hlavní scéně hráli velcí evropští jazzmani, například Erik Truffaz. To druhé pódium bylo na nudapláži, bylo tam sice asi tisíc lidí, ale ne všichni byli nazí. Hráli jsme ve dvě odpoledne a byli jsme překvapení počtem a nadšením diváků. Celý ten festival byl evropsky laděný a my jsme tam reprezentovali střední Evropu spolu se slovenskými Longital nebo česko-rakouskými Metamorphosis. Věk návštěvníků byl kolem pětadvaceti, a přitom přišli hlavně na jazz. Připomínalo mi to takový trochu větší Trutnov. Strávili jsme na Krymu čtyři dny, mluvili jsme s desítkami lidí, známe i hlavní město poloostrova Simferopol. S touto loňskou zkušeností teď sledujeme aktuální události daleko pozorněji. A je nám jasné, že jsme měli možnost zažít něco, co už se asi nemůže zopakovat.
