Názory na filmovou a divadelní režisérku a producentku Mirjam Landa se hodně liší. Někdo ji jako profesionála uznává, jiný jí nemůže přijít na jméno. Někomu její práce připadá plytká, jinému výborná. To, že o své práci něco ví, dokládá například nejen pěkná řádka repríz muzikálu Krysař, kterého režírovala nejen v Čechách, ale i na Slovensku a v Rakousku, ale i pěkná řádka reportáží natočených pro placený televizní kanál HBO. Tedy kanál, který sklízel uznání za drama Hořící keř o Janu Palachovi. Tuto sobotu uvádí do divadla Kalich americký muzikál Rent. Ten získal Pulitzerovu cenu.
Muzikál Rent (Nájem) se v USA hrál osm let. Za tu dobu získal řadu ocenění, včetně Pulitzerovy ceny. V Česku je však prakticky neznámý. Proč bych se na něj měl jít podívat?
Jestli vás zajímá, jak „šlape“ muzikál dělaný opravdu jako na Broadwayi, tak na Rentu to můžete vidět. Režíruje jej Steve Josephson, Američan s řadou zkušeností právě z New Yorku. A choreograf Tod Kubo je také Američan a také si Broadway vyzkoušel.
Recenze na pár loňských vyprodaných letních představení muzikálu opakují právě to, jak celé představení „šlape“, že má obrovskou energii, že je to parádní zážitek. To by český režisér nedokázal?
To nevím. Ale se Stevem to tak funguje určitě. Bude to i tím, že chápe děj. Ten se odehrává v New Yorku v devadesátých letech minulého století a Steve v New Yorku žil řadu let, ví, co a jak tam funguje i jací jsou tam mladí umělci, o kterých Rent je. A vyzkoušel si tam taky, jak vůbec dělat muzikál, aby v Americe uspěl.
Jak jste ke Stevovi vlastně přišla?
Seznámili jsme se na největším divadelním festivalu v Edinburghu. On se sem chtěl podívat a teď už tady přes rok žije. Spolupracovali jsme už na Klíči králů, takže tohle je náš druhý společný pokus.
Víte, jak se americkému režisérovi spolupracuje s českými muzikálovými herci?
S některými úplně stejně mizerně, jako mě. Protože s disciplínou některých je to fakt tragédie, katastrofa. Nemají čas na zkoušky, když už zkouší, tak to flákají… Ptala jsem se Steva, jestli je něco takového v Americe možný? „Ne, u nás se na role stojí fronty! Jenže tady ne. A tak nemusí být dobrý, protože jim k uživení stačí, že jsou průměr,“ řekl mi na to. Praha se mu líbí, ale tohle lajdáctví ho štve. Stejně, jako mě.
Víte, já docela často překládám do němčiny. A přeložit nějak jednoduše tady běžné fráze „to už je dobrý“, „kašleme na to“, nebo rovnou „ser na to, to je dobrý“ je hrozný problém, protože němčina něco takového ve vztahu k práci vůbec nepoužívá. A americký režisér zjevně taky ne. A já to prostě neumím pochopit. Spokojit se s tím, že jsem průměr? To se člověk stane lehce ovcí. A ptám se dál: „Může člověk, kterému stačí průměr, milovat svou práci? A dá se umění dělat bez lásky?“ Jasná odpověď je pro mě NE.
Nějak jsme se pořád nedostali k tomu, jaký má Rent, který se za pár dnů bude uvádět v divadle Kalich, vlastně příběh…
Jde o partu mladých umělců v New Yorku, kteří pomalu přicházejí na to, že svět na ně nečeká a k tomu se potýkají se životem. Dojde i na AIDS a homosexualitu. Ale příběh se zabývá hlavně tím, že i když se vám v životě může stát hodně blbých věcí, nakonec je důležitý to, co bylo pěkný. Ostatně hlavní písnička se jmenuje Seasons of Love, tedy Období lásky. Význam příběhu je hluboký, známe ho z bible: Milujte druhého jako sám sebe a nesuďte!
Stejně důležitá jako samotný příběh, který je inspirovaný Pucciniho Bohémou, je atmosféra představení. Na jevišti máme živou kapelu, celé to má obrovskou energii, emoce…asi se hodí říct, že to člověka nabíjí.
Zmínila jste, že se vašemu režisérovi v Praze líbí. Jak to máte s Prahou vy? Žijete tady už od studií…
Bydlela jsem v Ječné v Praze 2, pak v Korunovační na sedmičce a teď žijeme na Vyšehradě. V Ječné jsem si nedokázala představit, že bych žila někde jinde, to samé v Korunovační a teď už si zase neumím představit, žít někde jinde, než na Vyšehradě. Mám odsud kousek za prací, do Vyšehradského parku a do Průhonic, které miluju.
Mimochodem, Steve chce v Praze zůstat na trvalo?
Určitě hodně záleží na tom, jak se nám bude dařit s Rentem. Žije už přes rok a česky se neučí. Což je podle mě zásadní chyba. Jestli chci někde žít, tak musím mluvit tím jazykem. Protože když nemluvíte, tak se toho o lidech moc nedozvíte. Tak uvidíme, jak to bude se Stevem dál.
Když byste mohla v Praze něco změnit, co by to bylo? A co byste naopak v žádném případě neměnila?
Nad tím jsem nikdy moc nepřemýšlela… Proměnila bych vltavská nábřeží! Jsou úplně nevyužitý. Přijde mi velká škoda, že tam nejsou restaurace, že tam neproudí lidi. Tam, kde je to zaměřené na turisty tak to jde, ale třeba v Podolí je to kolem řeky úplně mrtvý. Myslím, že je to nefér. Vše se dělá jen pro turisty, ale přece tu žijí hlavně Češi!
Ale možná trochu sobecky bych určitě nedělala ze Smetanova nábřeží pěší zónu. Strašně ráda tudy totiž jezdím autem, mám tam takový zvláštní pocit svobody. A navíc, kam by se ta auta odsud poděla?
Jste máma tří dětí. Kde je podle vás lepší děti vychovávat, ve městě, nebo na venkově?
Těžko říct. Každé má svá pro a proti. Pocházím z Kolína nad Rýnem, žila jsem v Düsseldorfu, v Hamburku, přes dvacet let jsem v Praze, takže samá velká města. A vždycky v centru. Můj ideální byt by byl na nejrušnějším náměstí, abych cítila ten proud života. To miluju. Ale moje patnáctiletá dcera by chtěla žít na venkově. Má tu romantickou představu, že bychom si se sousedy půjčovali vajíčka a tak podobně.
Tak mě napadá, měla lepší dětství vaše generace, nebo je má lepší generace vašich dětí?
Myslím, že jsem měla šťastnější dětství. Ne kvůli materiálnímu zajištění. Ale proto, že jsme neměli počítače a mobily. Tím, že je děti dostaly, o hrozně moc přišly… Já třeba ještě posílala navoněné dopisy. Ne jen klukům, i kámoškám. Abych někomu něco sdělila, musela jsem vynaložit nějakou píli. Nežila jsem tak ve stresu, jako oni. Dnešní děti už jen sedí a cvakají na klávesnici. Ty moje taky.
Kolikrát bych jim to nejradši sebrala. Šlo by to ale ještě vůbec? Třeba nejstarší dcera musí odevzdávat úkoly udělané v PowerPointu… A najednou nemáte, jako rodič, jak dětem dávat lásku, kterou jim chcete dát. Jsou pořád na Skype, Facebooku, Twitteru a na vás už nějak nemají vůbec čas. Neromantizuju si to, my se taky v nějakém věku začali rodičům vzdalovat, ale zdá se mi, že jsme od rodičů chtěli té lásky nějak víc, než chtějí dnešní děti.
Napíšou někam na web a dostanou na to spoustu pozitivních reakcí. A já se strachuju, co budou dělat, až pochopí, že to vše je jen nic neříkající blábol, který stál toho na druhé straně jen jedno kliknutí na klávesnici?
Řekl bych, že děti jsou jiné než my i v chování, projevu. Děvčata hrubnou a chlapci měknou. Vnímáte to také tak?
Kluky nevím, s nimi do styku moc nepřijdu. A u holek, no je to pravda, že z nich úplně nerostou křehký dámičky. Když se hádají, tak na sebe dovedou být tak sprostý, že je to neuvěřitelný.
Obecně bych řekla, že mladí mají míň respektu, méně cílů a méně snahy. Odkud se to v nich bere? Vidí to ve filmech, vidí to u dospělých. Dospělí nemají úctu, respekt vůči druhým, vůči své práci, pomlouvají se. A pomlouvají se i proto, že pomlouvají noviny. Ty výrazně hýbou tou laťkou slušnosti – směrem dolů. Třeba takové ty plátky, ani je nechci jmenovat, jak se to chovají vůči lidem? Vždyť je to nehoráznost. S tím mám, bohužel, vlastní zkušenost.
Povídejte…
Jeden čerstvý příklad. Na premiéru Touhy jsem si vzala šaty, jo, takové šílené, ale já mám takové věci ráda. V jednom tom plátku pak měli takovou tu módní policii. Vybrali tu úplně nejhorší fotku, jakou mohli, že jsem na ní fakt vypadala jako čarodějnice a k tomu napsali něco o tom, že patřím do blázince. Já si to sice neberu osobně, ale kdybych na to koukala jako mimozemšťan, který pozoruje náš svět, tak je to nehoráznost. Článeček se dostal k mým desetiletým dcerám a ony se ptaly „Maminko, proč tam o tobě píšou, že patříš do blázince?“ Říkám jím: „Protože si myslí, že píšou pro lidi, kteří se potřebují vysmívat všem, kteří vybočují z řady. Kteří potřebují svou denní dávku bulváru, jinak by byli konfrontovaní se svojí svoji vlastní malosti a vlastními pochybnostmi“. Kdo je vlastně horší? Noviny nebo lidi? Výsledek je stejný. Což jsme zpátky u pomluv, neúcty a nerespektování druhých. A pak se divíme, jaké jsou děti…
Na začátku jsme si řekli, že se vás nebudu vyptávat na manžela, Daniela Landu. Ale dovolte mi výjimku. V červnu jej čeká ostrý veřejný zápas v thajském boxu.Půjdete se podívat?
Určitě půjdu!
Profil
Režisérka a scénáristka Mirjam Müller Landa se narodila 13. dubna 1969 v Kolíně nad Rýnem. V polovině 90. let absolvovala filmovou a televizní režii na FAMU v Praze. V roce 1990 se vdala za zpěváka Daniela Landu, se kterým má tři dcery: Anastázii a dvojčata Roxanu a Rozálii. Režírovala řadu videoklipů. Připravila s manželem scénář a hudbu muzikálu Krysař, režírovala muzikály Tajemství a Touhu Pro stanici HBO natočila řadu reportáží. Jako režisérka se podílela na živém televizním vysílání pořadu Prima jízda. Pro Nadaci Malina natáčela videa s tematikou bezpečnosti v dopravě. Režírovala dva celovečerní filmy: Kvaska a Tacho.