Vaše kniha Hodinu pod drnem měla v Polsku úspěch. Tušíte, čím oslovila polské čtenáře?
V Polsku se celý náklad rozprodal a v tamním tisku vyšly pochvalné recenze. Kritikové pochopili, že si děláme legraci sami ze sebe a říkali, že by si Poláci měli brát v tomto směrů příklad z Čechů. O úspěchu svědčí fakt, že už je před dokončením polský překlad další naší knihy Hodinu v nebi. S básníkem Břetislavem Uhlářem ukazujeme, že se umíme zasmát sami sobě a také, že něco cítíme. Smích a city jsou jediné vlastnosti, které člověka odlišují od zvířat. Bohužel v dnešní době se smích i city vytrácejí. Žijeme v uspěchané době naplněných nákupních vozíků, kterými do sebe v supermarketech vrážíme.
Zpět ke knize. Kde se vzal nápad přeložit ji do arabštiny?
Knihu v polštině jsme humornou formou prezentovali v Katovicích a následně v Českém centru při naší ambasádě ve Varšavě. Prezentaci byl přítomen polonista a bohemista syrského původu Marwan Al Solaiman, který je mimochodem i skvělým hudebníkem. Začal se o knihu zajímat s tím, že by ji přeložil do arabštiny. Jeho nápadu se nakonec ujala distribuční a nakladatelská společnost Al-Arabi, která vydává knihy prakticky pro všechny země arabského světa. Překladatel pochází ze Sýrie, proto jsme prezentaci překladu knihy naplánovali původně do Damašku. Jenže přišla občanská válka, takže jsme Damašek změnili na Káhiru. Kniha byla vytištěna a připravena k distribuci. V momentě, kdy se měla rozvážet na knihkupecké pulty, se k jednomu z výtisků dostal jakýsi úředník, nějaký samozvaný cenzor. Ten řekl, že knihu musí posoudit egyptský cenzurní výbor a až ten rozhodne, zda se kniha může vůbec prodávat. To mohlo znamenat, že naše knížka skončí už navěky zastrčená ve skladu.
Co úředník knize vytýkal?
Tvrdil, že může ohrozit morálku lidí, prý se v ní mluví o sexu a je znevažováno náboženství.
Můžete upřesnit, co konkrétně měl na mysli?
Vím to jen zprostředkovaně z e-mailové korespondence s představitelem vydavatelství Al Arabi Sherifem Bakrem, a sám to dost dobře nechápu. Samozvanému cenzorovi pravděpodobně vadily obraty, jako je třeba „Bože chraň“, u nás naprosto běžné, pro něj však zřejmě kacířské. Kniha je trochu štiplavým pohledem na muže, což bylo možná vzhledem k současným patriarchálním náladám v Egyptě hlavním důvodem, proč se cenzorovi knížka nezamlouvala. S náboženskou tematikou nemá totiž absolutně nic společného, a co se týká sexu – toho je tam jen tolik, kolik je třeba. Rozhodně nejde o žádnou pornografii. Příběh knížky řeší osud padesátiletého muže, který se dávno rozvedl, a k ženám má despotický vztah. Za komických situací se však i on jednoho dne bezhlavě zamiluje do mladé dívky. K žádnému sexu mezi nimi nedojde, nakonec se totiž ukáže, že to je jeho dcera. Seladon to do poslední chvíle netuší, naposledy totiž svou dceru viděl před rozvodem, tedy ještě v plenkách. Dívka ovšem přesně ví, o koho jde, a úmyslně si se svým taťkou pohrává.
Nemohl překladatel některé věci zjemnit? Přece musí vědět, co je v arabském světě únosné a co ne.
Samozřejmě, přesně tak to bylo. Přizpůsobil překlad mentalitě arabského světa. Ví, co si může dovolit. Ani tak velké nakladatelství jako je Al Arabi by závadnou knihu nevydalo. Jenže jde o politiku. V Egyptě se dostalo k moci Muslimské bratrstvo a najednou se vyrojily tisíce samozvaných cenzorů, kteří jsou aktivní a snaží se zalíbit. Bohužel oficiální místa jim naslouchají. Ale to není nic neobvyklého, vždyť něco podobného se dělo před lety i u nás. Naše kniha je pro Araby tak trochu exotická, je to vlastně první avantgardní satira z Česka, která se v arabském světě objevila. Pokud vím, tak do arabštiny byly přeloženy některé hry Karla Čapka a z poslední doby jen politický esej Moc bezmocných od Václava Havla.
Takže co dál s knihou? Zůstane ve skladech?
Už se prodává! Musím dodat, že na tom má zásluhu odvaha představitele Al Arabi Sherifa Bakra, který se rozhodl nečekat na vyjádření cenzurního výboru, protože by se patrně nikdy nedočkal. Dal knihu do prodeje a poslal nám už i fotku z Káhiry, kde je vidět naše kniha ve výloze největšího káhirského knihkupectví na centrálním náměstí Tahrír. Tady svou knihu také osobně představíme. Slavnostní prezentace je naplánována na 23. března. Akce se zúčastní egyptští spisovatelé a zástupci našeho velvyslanectví, ale i studenti bohemistiky z tamní univerzity, jakož i běžní čtenáři. Všechny naše knížky jsme vždycky prezentovali s jistou dávkou recese, což si neodpustíme ani tentokrát. Převlečeme se do hábitů, budeme mít přes tvář ženský šátek a na hlavě klaunskou čepici. Nemá jít o urážku mužství, je to výzva k toleranci. Důležité není, co na hlavě nosíme, ale co v ní máme. Jsem zvědavý, jestli to Egypťané správně pochopí.
Překladu se dočkala v pořadí třetí vaše kniha z dnes již celkem pětidílného cyklu. Není problém v návaznosti?
Každá kniha je samostatná, líčí problémy hlavního hrdiny v určitém prostředí a době, od teenagera po střední věk. Knihy na sebe navazují, ale všechny mají zároveň vygradovaný a uzavřený děj.
Základem každé knihy je příběh. Proč je vaše próza doplněna básněmi Břetislava Uhláře?
Básně dodávají knize intenzivnější emotivní rozměr, další pocit, který příběhu zvyšuje barevnost. Myslím si, že Břeťova poezie s mou prózou ladí. Je sebeironizující, úsměvná, vyjadřuje se s klukovskou hravostí a nadhledem. Na knížkách společně nepracujeme, známe se natolik dlouho, že stačí, abychom si zadali společné téma. Břeťa napíše básně, které pak já rozmístím vhodně do děje knihy.
Kdy jste začal psát?
Hlavním spouštěčem byl spolužák v základní škole na Klegově ulici v Hrabůvce. Psal si do sešitu jakési pirátské historky a hned si je také ilustroval. Nádherně kreslil. Já si přál dokázat něco podobného, mohl jsem zkusit jen psát, protože dodnes nenakreslím ani stodolu. Vypotil jsem zamilovanou básničku, poslal ji do časopisu Bloček, kde ji vytiskli, což mě povzbudilo. Následovaly další básničky a někdy v osmé třídě jsem zkusil i krátké povídky, které vyšly v časopisu Větrník. A představte si, ilustracemi je doprovodil samotný Adolf Born! Pozvali mě do Prahy, kde jsem se s ním také potkal. Adolf Born si mě kupodivu pamatoval i po čtyřiceti letech, když jsem jej žádal, zda by nám s Břetislavem neposkytl ilustrace na přebal prvních tří dílů našich společných knížek. Aniž by se ptal na honorář, okamžitě souhlasil.
Kdy vám vyšla první knížka?
Poprvé jsem se knižně objevil v almanachu nakladatelství Profil někdy v polovině 70. let. Jednalo se o cyklus několika krátkých povídek. Ve stejném nakladatelství jsem pak později vydal samostatnou knihu V kartách se (ne)podvádí.
Čím jste se živil?
Novinařinou, psal jsem hlavně o kultuře. Později jsem psal scénáře pro rozhlas i televizi a pracoval také jako hudební dramaturg. Prošel jsem většinou ostravských kulturních domů. Stál jsem u vzniku rockového klubu Žalák, kde jsem zorganizoval i první moravský Rockfest. Vytvářel jsem autorské programy pro Divadlo hudby, známé dnes pod názvem Stará Aréna. Pro toto divadlo jsem napsal kromě množství scénických hudebních profilů nejrůznějších skupin také satirické hry. Většinu z nich režíroval Jan Kačer a vystupovali v nich třeba Miroslav a Tomáš Etzlerovi nebo Jarek Nohavica.
Setkal jste se už tehdy s cenzurou?
Na každém kulturním oddělení někdejších národních výborů seděl úředník, který schvaloval veškeré kulturní akce. Bez jeho razítka se nikdo neobešel. Součástí povolovacích formulářů byly i úředníkem schválené texty písniček, které se měly na koncertě hrát. V té době byl pro cenzory největším trnem v oku rock a folk, čili stěžejní náplň Žaláku a Atlantiku, pro které jsem tenkrát sestavoval program. Klidně se mohlo stát, že kvůli úplné banalitě v textu písničky bude cenzorem zrušen celý koncert. Já tohle riziko eliminoval tím, že jsem všechny texty pečlivě pročetl, a když jsem vycítil nebezpečí, tak jsem tu a tam nějaký veršík poopravil. Přepsané texty jsem pak zanesl úředníkovi, dostal jsem razítko a mohlo se hrát. Kapely o ničem nevěděly, těm jsem žádné své úpravy nevnucoval, ty si pochopitelně hrály to své. V podstatě šlo o to, aby se vlk nažral, a kapela zůstala celá.
Neudal někdo, že hrají něco jiného, než jim úředníci povolili?
Pokud si vzpomínám, vážněji se to řešilo jen jednou. Ale svedl jsem to na velký hluk, a že dotyčný kontrolor asi špatně slyšel. Nikdy to neměli nahrané na magneťáku.
Prosadila se některá z kapel, které jste představoval v televizi ještě coby amatérské?
Dobře si vedou třeba Buty, Mňága a Žďorp nebo Laura a její tygři.
Je podle vás v Ostravě dostatek kultury?
V centru Ostravy žiji už 40 let a o vše v kultuře jsem se vždycky zajímal. S velkým nadšením jsem uvítal vznik Stodolní ulice. Bohužel se do ní začaly montovat úřady a politikové – měnili dlažbu, vzniklo nové osvětlení, postavilo se nádraží. Za každou cenu se stavělo, a nikomu nevadilo, že se z ulice vytrácejí hudební kluby a kultura jako taková. Je to velký paradox. Našly se miliony na stavební činnosti, a nenašlo se pár tisíc na uměleckou náplň klubů. Pokud vím, tak dotace přestala dostávat i Zlata Holušová v Klubu Boomerang, který dával prostor začínajícím kapelám. To je pro mě nepochopitelné. Vývoj Stodolní ulice je pro mě zklamáním, dnes jsou to jen bary, kam se chodí lidé opít.
Kultura není ale jen Stodolní ulice.
Jistě. Dalším problémem je vylidněné centrum, lidé tam zvláště o víkendu nemají proč chodit. Světlým počinem je Minikinokavárna a líbí se mi i dění na Slezskoostravském hradě. Pak je tady ovšem Masarykovo náměstí, podívejte se, co se s ním stalo. Po úpravách si na něm připadám jako na ranveji. Černá louka měla sloužit k oddechu, ale stalo se z ní parkoviště. Centrum nepůsobí jako celek, jsou to spíš jakési oddělené satelity – Černá louka, Stodolní ulice, Masarykovo náměstí, Nová Karolina, Dolní oblast Vítkovice…
Máte v Ostravě nějaký oblíbený podnik?
Dlouhé roky jsem věrný baru U Waldemara. Dodnes tam chodí hudebníci, výtvarníci, novináři, televizáci i rozhlasáci. Konají se tam malé vernisáže, poklábosit přicházejí umělci, profesoři i obyčejní lidé. U jednoho stolu si dokáže popovídat docent z univerzity s hlídačem z parkoviště. Nekastuje se, což mě na Ostravě fascinuje. Podobným podnikem je Televizní klub, ve kterém se scházejí hlavně literáti, studenti z konzervatoře zde občas zahrají na piano. A pravidelně v pátek nažhaví vinylové desky nejstarší ostravský dýdžej Pavel Fiala.
Profil
Miroslav Sehnal se narodil 18. prosince 1953 v Bruntálu, dětství prožil v Moravském Berouně, do Ostravy se přestěhoval s rodiči ve svých osmi letech. Pracoval jako dramaturg v kulturních zařízeních, spolupracoval s Divadlem hudby, v 80. letech založil první rockový klub na Moravě Žalák, který sídlil v Mariánských Horách. Působil jako novinář, scénárista Československé televize a v současné době je hudebním dramaturgem Domu kultury města Ostravy, kde má na starosti i program kina Art. Publikuje od svých deseti let, vydal knihy V kartách se (ne)podvádí, Nevinní a s básníkem Břetislavem Uhlářem zatím pětidílnou „hodinovou“ knižní sérii.
