Když máte takto pečlivě zaznamenanou každou svou roli, uvažoval jste už o sepsání svých pamětí?
Paměti jsem začal psát s kamarádem a vynikajícím redaktorem Bohoušem Matyášem před mnoha lety. Táhlo se to už ale tak dlouho, že jsem jednoho dne řekl: dost! Svázal jsem ty papíry provazem a skončili jsme. Už je nehodlám dokončovat. Občas se v tom prohrabu, mám tam zaznamenány všechny svoje divadelní, filmové i televizní role. Každé představení, které jsem odehrál od prvního dne, kdy jsem vstoupil k profesionálnímu divadlu.
Ještě předtím jste ale hrál jako ochotník. V kolika letech jste s tím začal?
Ochotnické divadlo jsem hrál už půl roku před svým narozením. Moje maminka hrála jako ochotnice na prvním Jiráskově Hronovu a spolupracovala s vynikajícími profesionálními herci. Protože tenkrát herci jezdili hostovat k ochotníkům, třeba za kus uzeného. Maminka nás děti přivedla ke kultuře, ke knížce a také k ochotnickému divadlu.
K profesionálům jste se dostal jak?
Před tím, než se po válce vytvořily stálé soubory, nastoupil jsem k takzvané cestující společnosti. To byli profesionálové, kteří jezdili po městech a obcích a podle zájmu publika na místě vydrželi dva i tři týdny. Byli to chudáci, ale chtěli dělat divadlo. Měli svoje kufry s kostýmy a parukami. Po válce jsem potkal desítky členů cestujících společností, kteří byli vděční, když vznikla stálá angažmá v různých městech. A tehdy jsem nastoupil do Mladé Boleslavi, kde jsem odehrál 14 rolí za jeden rok. Hráli jsme každý den a když nám vybouchl autobus, jezdili jsme na korbě náklaďáku s kulisami.
Pochybuji, jestli je herectví umění.
Pamatujete si z té doby alespoň úryvky z některých her?
Ne, to je vyloučeno. Nepamatuji si ani novější role. Když přestanete určitou roli hrát, musíte ji vytěsnit z paměti. Je to osud, který jste prožili a když skončíte, musíte na něj zapomenout, protože už do sebe soukáte další. Mladí herci dnes říkají: jakýpak prožitek, je to řemeslo. I já už dlouhá léta pochybuji, jestli je herectví umění. Tak jako když umí například houslista dobře hrát, ještě to nemusí být umění. Herectví je reprodukce.
Jak jste se najednou z Mladé Boleslavi ocitl v Olomouci?
Olomoucké divadlo jsem znal z vyprávění herců cestujících společností a mnoho z nich řeklo: mým snem je dostat se do Olomouce. Takovou pověst to olomoucké divadlo mělo.
Takže později to byl i váš sen?
Ano, mě se to stalo snem. Jako třiadvacetiletý jsem nastoupil na vojnu, kde jsem celé dva roky dělal takzvanou osvětovou činnost. Tedy divadelní představení a estrády. A ještě jako vojáka mě v roce 1948 angažovali do Olomouce, protože zdejší režisér viděl moje představení.
Po třech letech jste ale najednou odešel do tehdejšího Gottwaldova, proč?
Ano, odešel a všichni se mě ptali stejně: proč? Byl tady skvělý soubor – Raušer, Bek, Budínová… Všichni říkali, že jsem se zbláznil, když chci odejít. Ale mě na Gottwaldově lákalo to, co se tady nedělalo – brali to herectví jinak, dělaly se tam rozbory jednotlivých představení, sebekritické schůze, mnohdy až sebemrskačské. A já, i když mám rád legraci, beru všechno vážně a rád dělám věci pořádně. Navíc tam byli také skvělí herci – Adamíra, Šimánek, Langmiller, Holý… Stejně jsem ale zase po několika letech zjistil, že potřebuji změnu. Protože změna souboru herci nesmírně prospěje. Nakonec jsem se vrátil zpátky do Olomouce.
Pak přišel rok 1965 a Divadlo Za branou…
Ano. S režisérem Krejčou jsem se poznal při inscenaci Topolovy hry Konec Masopustu, kterou v Olomouci režíroval v roce 63. Takže když založil Divadlo Za branou, poslal mi telegram, abych přijel do Prahy. Bez zaváhání jsem přijal jeho nabídku na angažmá do pantomimy Maškary z Ostende, která se hrála před Topolovou hrou Kočka na kolejích. Alternoval jsem to s Menšíkem a to byl jedinečný zážitek. Říkal: Franto, musíme jim ukázat, my Moraváci. To byla tak výborná spolupráce, přestože alternace jsou nepopulární. My jsme spolupracovali, radili jsme se. To byl vrchol mé práce, nádherná inscenace. I další premiéry Tři sestry a Slavík k večeři – Topolova hra, to mi dalo všechno tolik materiálu, že s ním vyžiji do konce života.
V Divadle Za branou vás objevil pro film Jiří Menzel. Jak to proběhlo?
Pozval mě na zkoušky, při kterých jsem nahrával asi třem herečkám. Původně jsem měl hrát Důru, kterého pak hrál Hrušínský. Po mnoha zkouškách mi pak Menzel řekl, ať mu udělám ještě abbého. Toho měl hrát původně Hrušínský, tak jak je to na knížce – Důra velký statný, abbé malý tlustý a majorek takový drobný. Nevěřil jsem, že bych ten film nakonec točil. Ale on mi řekl: Ne, pane Řeháku, vy budete hrát, ale ne Důru, budete hrát abbého.
Byl jste nervózní? Byl to ve čtyřiačtyřiceti letech váš filmový debut…
K tomuhle vždycky říkám historku, že to není pravda. Že jsem začal ve světových filmech, protože jsem hrál ve Vynálezu zkázy. Ale když jsem to chtěl ukázat svým dětem, tak jsem se prostě v tom davu lidí nahoře na parníku nepoznal.
S Rudlou a Bróďou nás pojilo celoživotní přátelství.
Ano, ale tohle už byla skutečně velká role…
Jistě, bál jsem se toho. Jednak ten Vančurův text a pak setkání s těmi bardy… I když už jsem měl tehdy za sebou mnoho divadelních rolí, hrát s Hrušínským a Brodským, to bylo něco! Nakonec se z toho stalo celoživotní přátelství, řekl bych až takové intimní. A to jak s Rudlou, který k sobě těžko někoho připouštěl a který se mi později s mnoha věcmi svěřoval, tak s Bróďou. Na jeho chatě jsme strávili mnoho krásných chvil. Syn mě pak zastupoval na jeho pohřbu, protože jsem tenkrát nemohl přijet. Vždycky když jsem tam pak přijel, šel jsem se podívat na ten jeho hrob, je to kousek od jeho chaty. Pokaždé mu tam přinesu nějakou památku a jsem tam sám, protože to je taková moje intimní záležitost…
Po prvním filmovém úspěchu ale přišel rok 68 a s ním vyloučení ze strany a další problémy. Jaké to bylo období?
Tady v Olomouci jsem měl útrum, protože jsem protestoval proti vstupu sovětských vojsk. Nastalo krušné období, přesto jsem prožil nejkrásnějších šest let. Nesměl jsem nic dělat v televizi, první televizní roli mi povolili až v roce 82. Ale kdykoli režíroval Menzel, tak mi zavolali, že mě obsazuje do té a té role. A já jsem vždycky namítl, že jsem blokovaný, že hrát nesmím. A Jirka Menzel odvětil: mě to nezajímá, v Praze nic nevíme, mě nezajímá, co ti volové dělají v Olomouci, hrát budeš. Já se nikoho nebudu ptát. Natočil jsem film a nikdo mi nic neřekl. Až na dvě nebo tři výjimky jsem hrál ve všech jeho filmech, naposledy malou roličku v Anglickém králi.
Po revoluci jste se měl dokonce stát členem Divadla na Vinohradech, nakonec to dopadlo jinak. Proč?
V roce 90 a 91 jsem tam hostoval, ale bohužel mi to přerušila mozková příhoda. Byl jsem přesvědčen, že se vrátím, ale už to nešlo. Nebo spíš už jsem nechtěl, protože to představení bylo nesmírně náročné. Pak už jsem zůstal doma, jednou jsem ještě v Olomouci režíroval a jednou si zahrál dědečka v Našich furiantech. Bohužel, vždycky je v nějakém období něco pěkného a něco zlého.
Kdybyste se měl dnes znovu rozhodovat, jestli budete hercem, volil byste stejně?
Určitě, nechtěl jsem být ničím jiným. Možná kdybych chtěl být něčím jiným, tak sportovcem. Dělal jsem všechny možné sporty, které existovaly.
Prý jste hrál hodně tenis?
Tak ten jsem hrával ještě před dvěma lety. A kdybych mohl ještě na nohy, snad bych hrál i dnes. Ve sportu bych určitě mohl něčeho docílit, jezdil jsem závody na kole, na lyžích, dělal jsem volejbal, košíkovou – skoro desetiboj…
Poznávají vás lidé na ulici? Třeba film Na samotě u lesa běží v televizi poměrně často.
Z toho se stala nejpopulárnější role, navzdory Rozmarnému létu, navzdory všemu. Já sám už si tu roli nepamatuji, ale lidé mi ji běžně přeříkávají zpaměti. Loni na Floře ke mě přišla paní, jestli by mě nemohla seznámit s dětmi, měly kolem dvanácti let a ty citovaly roli pana Lorence a dokonce říkali: my si vás pamatujeme z Vážení přátelé, ano! To byla taky krásná role, s Lasicou. Kdykoli přijede do Olomouce, tak se potkáme.
Kterou roli vy sám považujete za tu svou „životní“?
Neřekl bych, že je to přímo role. Spíše jsem poznal několik okamžiků, kdy jsem se najednou probudil a řekl si: Co to bylo? Byly to skutečně jen krátké okamžiky, jakýsi dotek motýlích křídel umění. Bylo to nádherné, ale to je nesdělitelné.
Na které z těch slavných kolegů, kteří už nejsou mezi námi, nejraději vzpomínáte?
Na všechny, protože jsem s každým prožil upřímný vztah. A vím, že mají a měli ke mě takový vztah jako já k nim. Snad to nezní neskromně, když řeknu, že si mě mnoho z nich vážilo a váží. A to mi stačí ke štěstí.
Na závěr se vraťme ještě k Olomouci. Vy jste v Olomouci také režíroval…
Ano, začal jsem po té špatné situaci v 68. roce. Byl jsem nabitý od Krejči a chtěl jsem hlavně režírovat. Skoro víc než hrát. Kdyby nebyl rok 68, tak bych asi šel po tomhle a přestal bych hrát. Tehdejší kritika napadla mou režii Klicperovy hry Veselohra na mostě v úpravě Josefa Topola. Že prý nezapadá do normalizačních snah a podobně. Pak už to v divadle nešlo, takže jsme netrpělivě očekávali dostavění Divadla hudby, kde jsem režíroval několik her. I ty byly pro kritiku nepřijatelné, ale publikum bylo nadšené. Bylo to nejtěžší, ale zároveň nejplodnější období – tady v Divadle hudby. Celý můj život byl na jedné straně krásný, kupředu jdoucí, ale vždycky s velkými obtížemi.
Do Olomouce jsem se vždycky vracel jako domů.
Prohlašujete o sobě, že jste volbou Olomoučan. Co to znamená?
Snil jsem o tom, že budu hrát v Olomouci a to se mi splnilo. A ať jsem šel kamkoli, vždycky jsem se sem vracel jako domů. O mém vztahu k Olomouci vyšla v bibliofilském vydání pohádka, kterou jsem napsal. Jako jsem se kdysi zamiloval do krásné Prahy mladistvou láskou, můj vztah k Olomouci se vyvíjel postupně, s mými uměleckými nadějemi, poznáváním trvalých hodnot města a vytvářením pevného rodinného svazku. To vše mi dovoluje říci, že jsem Olomoučanem i s těmi mnoha rodnými a významnými přáteli, kterých tu mám pěknou řádku, ale také s věrnými diváky divadla, kam chodím stále jako domů.
Při procházkou se ženou po olomouckých parcích, po nejbližším okolí města a čím dál více po chodnících středu města máme stále co objevovat, obdivovat, protože si myslíme, že pantátové z radnice dělají spoustu hezké práce pro krásu a obnovu architektury města. Chci věřit, že ještě dlouhé roky se budu potkávat s mnoha obyvateli města a vzájemně se zdravit: Dobrý den, Olomoučané.
