Jak jste se dostal ke keramice?
To bylo jednouché, protože moje maminka je akademická sochařka a když se řešilo, čím bych se měl zabývat, tak se objevil návrh, že když už máme ty pece, tak by bylo rozumné, abych pokračoval v řemesle. Kupodivu mi tatínek nenabídl, abych pokračoval v jeho řemesle – hudbě – k tomu jsem se pak nějak dal sám…
Při studiu jste si keramiku zvolil ihned? Nebo jste to zkoušel i s jinými materiály?
Nejprve jsem začal studovat design a po prvním ročníku jsem přestoupil už na keramiku, do ateliéru keramiky a porcelánu a tam jsme se pochopitelně věnovali tomuto materiálu. Měli jsme samozřejmě nějaké obecné tvůrčí předměty, ale tenkrát nebylo možné, jako dnes, abychom navštěvovali jiné ateliéry a zkoušet si jiné materiály.
A lákají vás jiné materiály? Mramory, bronzy…
Mramory mě nelákají, bronz docela ano. Já osobně se specializuji na porcelán, což je oproti běžné keramice ještě rozdíl. Ale pokud jde o materiály, setkal jsem se s různými názory – například jeden malíř a galerista se mě ptal, jestli nedělám také něco z nějakého pořádného materiálu, například z cínu, což mi tedy přišlo velmi zvláštní. Uvážíme li totiž, že ještě před nějakými dvěma sty lety si porcelán mohla dovolit jen vyšší šlechta, tak mi přijde, že porcelán je velmi ušlechtilý materiál a není od něho zapotřebí konvertovat jinam. A stejně tak keramika. To je velmi starý materiál a práce s keramikou je vlastně druhé nejstarší řemeslo…
A ve srovnání s keramikou je práce v porcelánu jaká?
Ve srovnání s keramikou je výroba porcelánu technologicky náročnější, teploty výpalu jsou mnohem vyšší a také riziko deformací nebo praskání je mnohem vyšší. Donedávna byla navíc velmi omezená barevná škála, porcelán se musel dekorovat na glazuru, dnes již technologie pokročily natolik, že už je práce s porcelánem a s barevnou paletou mnohem veselejší a zábavnější.
Keramiky je dnes všude spousta, skoro by se dalo říci, že co Čech to keramik. Jak se na tento rozmach díváte?
Dal by se na to aplikovat upravený citát z Murphyho zákonů: dnes může keramiku dělat každý blbec – většina to také dělá. Nastal totiž velký rozmach technologií, prodávají se dostupné keramické pece, které lze zapojit do běžné sítě a v kuchyni nebo v pokoji si pálit keramiku. K dispozici je široká nabídka rozmíchaných glazur, barvítek, vše je připravené, stačí to jen použít. Takže každá hospodyně může dneska dělat keramiku a bohužel to tak i vypadá. Je trochu škoda, že dnes už neexistují žádné výtvarné komise, které jakkoliv měly četné nešvary, tak se přeci jenom díky nim nějaká výtvarná úroveň držela. Dnes může vyrábět a prodávat kdokoliv cokoliv a jak to tak bývá, čím je to horší, tím lépe se to prodává. Důsledkem je, že je trh zasycen kýčem. Naštěstí stále existují galerie, které se věnují umělcům, kteří si dokázali udržet svůj ksicht a dělají stále kvalitní věci.
Jaká jsou vlastně kriteria – řekněme technologická – kvalitní keramiky?
Profesionál to pozná na první pohled – jestli je to třeba pórovina, do které když se nalije čaj, tak velmi brzy vyteče. Ale většina lidí to pozná až po zakoupení. Aspoň si pak příště dají pozor.
Jak se dneska prodává keramika? Na trzích, v galeriích, vy třeba prodáváte přes internet…
Je to velice různé. Někteří kolegové se specializují a jezdí na trhy. Velice kvalitní jsou trhy v Berouně, nebo v Kostelci nad Černými lesy, trhy jsou ideální zejména pro tvůrce, co se věnují užitkové keramice. Já osobně prodávám přes galerie, ale i tak se snažím si vybírat, protože do některých galerií, které jsou spíš butikem, si lidé chodí kupovat spíš nějaké oblečení než třeba keramickou nebo porcelánovou plastiku.
Specializujete se na užité umění nebo spíš na volnou tvorbu?
Můj profesní život se odehrává ve vlnách, takže se věnují obojímu. Někdy je období kdy se dobře prodává užitek a jindy se zase třeba užité umění vůbec neprodá, ale naopak se prodají volné plastiky.
Daří se vám nějak skloubit obecný vkus veřejnosti s vlastní výtvarnou vizí?
To je samozřejmě velmi těžké a zvlášť když se tím má člověk živit, tak je třeba tu hranici příležitostně posouvat – obvykle podle toho, co všechno člověk musí zrovna zaplatit. Ale samozřejmě platí, to co dobře znají asi i ostatní výtvarníci, že díla, která považují za obzvláště povedené, se hůře prodávají a je na ně třeba najít kultivované kupce.
Co se vlastně lidem líbí nejvíc?
Tak za ta léta už vím, že třeba když dám na hrníček kytičku, tak je to úspěšnější než abstraktní dekor, a že když použiji klasickou porcelánovou kombinaci kobalt a zlato tak se to víc líbí. Mí němečtí zákazníci mne naučili krásnou větu, která v překladu zní: Pane Martiníku, dělejte to hodně barevné s pravým zlatem a platinou. Takže pokud udělám plastiku barevnou, se zlatem a platinou, tak je skoro záruka, že se prodá.
Jak je to u vás s cestou toho druhého rodiče – s hudbou? Je to pro vás jen odpočinek?
Jsem v tomhle dost rozpolcený, protože i ta muzika mě hodně baví. I v tomto se dá říci, že žiji trochu ve vlnách – když se dlouho věnuji porcelánu, tak mám pak pocit, že potřebuji změnu a věnuji se třeba té muzice. Bylo to tak, že mého tatínka nebavilo mě učit na klarinet, protože je to profesionál a měl za celý den té hudby plné zuby, tak mi někdy v patnácti řekl: Hele bicí, to je ono, to po tobě každá holka skočí. Tak jsem se na ty bicí dal a stále mě to baví. Hrál jsem i v profesionálních kapelách a dodneška funguji i jako nájemní hudebník, když někdo zavolá, že potřebuje bubeníka, tak nepohrdnu a jdu vypomoci.
ak.soch. Milan Martiník
V letech 1975 – 1979 navštěvoval střední umělecko – průmyslovou školu v Praze. Po absolvování byl přijat na VŠUP do atelieru designu. Po prvním ročníku přestoupil do atelieru keramiky a porcelánu prof. Otto Eckerta. V roce 1985 úspěšně absolvoval a dostal ateliérovou cenu za návrh porcelánového čajového souboru pro 6 osob. V letech 1987 – 1990 se Milan Martiník vrátil na SUPŠ jako profesor kreslení a malby. Od roku 1989 – do roku 1999 působil jako odborný asistent na výtvarné katedře University Karlovy v Praze. Zde vyučoval modelování a vedl keramickou dílnu. Od srpna roku 1999 pracuje jako kurátor v jedné z pražských galerií. Zúčastnil se mnoha malířských i hrnkových sympozií. Jeho díla jsou zastoupena po celém světě například v Badensko-Wűrtemberském muzeu v Karlsruhe a v soukromých sbírkách v Německu, ve Švýcarsku, Itálii, USA, Japonsku, Anglii, Francii, Švédsku či Rusku. V současné době se věnuje také sochařským realizacím v architektuře, vytvořil porcelánové či keramické interiérové stěny ve Špindlerově Mlýně, v Berouně či v Praze. Milan Martiník žije a pracuje v Praze na Žižkově. Více na www.milanmartinik.com
