Který narozeninový dárek vás spolehlivě potěší?
Na úvod musím říci, že den, kdy mám narozeniny, nepovažuji od své šedesátky za nějak mimořádný. Miluji víno, které si denně dopřávám, takže nevidím rozdíl mezi oslavou a všedním dnem. Co se týče dárků, pro mě je nejlepším darem od Boha dobré zdraví. Od přátel dostávám dárky z kategorie starožitností, nebo lahve vína. Považuji se za odborníka na víno, a proto mohu prohlásit, že ani vyhlášená francouzská bílá vína nemají takovou vnitřní kvalitu jako bílá vína z Moravy nebo z Rakouska.
Bydlíte v Podolí, kde ve svém domě pracujete a tvoříte. Jste rodilý Pražák?
Kdepak, já všude prohlašuji, že v Praze žiji v emigraci. Pocházím z Českých Velenic, a když mi bylo pět let, přistěhovali jsme se do Nuslí. Poté jsem až na jednu výjimku, kdy jsme si se ženou koupili v Malešicích družstevní byt, neopustil území Prahy 4. Bydleli jsme na Pankráci, poté ve zmíněných Malešicích, pak znovu na Pankráci a nakonec jsem skončil v Podolí. Jsem tu spokojený, ale na jednu věc si musím postěžovat. Prahu jako město devastují výrostci a slečny zhruba ve věku od 12 do 19 let. Nejen sprejováním na zdi domů, ale i odhazováním všelijakých umělohmotných lahví a obalů od jídla na trávníky v parcích. Také si myslím, že jezdit po rovném Podolském nábřeží padesátkou je nesmysl. Klidně by mohla být šedesátka a policisté, čekající pravidelně u Podolské vodárny, by mohli jezdit měřit jinam.
V jednom z rozhovorů jste prohlásil, že se našemu národu povedlo úplně zhloupnout. Není chování mladých důsledkem této vaší teorie?
Podle mého soudu Evropa jako celek směřuje k debilitě. Vytrácí se vzdělanost lidí a určité hodnoty už nemají váhu jako dříve. Za Rakouska-Uherska potřesení rukou při uzavření obchodu byla smlouva, která se musela splnit. Právě tak jako karetní hráč musel zaplatit dluhy, i kdyby zůstal úplně na mizině. Lidé měli morální hodnoty jako prioritu, ale to se celosvětově mění a začíná vládnout anarchie. Vezměte si chování tuzemských řidičů na silnicích. Se stejným způsobem jízdy jsem se setkal za hlubokého komunismu, kdy jsme jezdili s naší dcerou do Bulharska přes Rumunsko. A místní šoféři řídili přesně stejným stylem. Takže jsme se vlastně na silnicích porumunštili.
Rád cestujete. Které země jsou vašemu srdci nejbližší?
Miluji Turecko a Řecko kvůli odlesku exotiky, který pozvolna mizí. V Řecku cítím satyry a další havěť z bájí, v Turecku mě vždy fascinovaly staré publikace, třeba o oděvech sultánů. Panovník tam vzbuzoval respekt už jen šatem, natož bohatstvím vousů a jejich úpravou. Moji červnovou výstavu v Karolinu jsem proto nazval Sultáni, monarchové a ti druzí. A ještě jedna věc mě k Turecku pojí – dva stejné povahové rysy, které naše země nesmírně sbližují. Smysl pro stejný druh humoru a smysl pro bordel. Navíc v žádném jiném jazyce není taková enormní kumulace souhlásek jako je v češtině a v turečtině.
Vraťme se ještě k Rakousku-Uhersku. Proč jej považujete za státní útvar, který měl přežít do současné doby?
Monarchii Rakousko-Uherskou považuji za velmi praktický státní útvar. Malé národy, jakou jsou Bulharsko, Slovinsko, Chorvatsko, Česko, Slovensko, Maďarsko a další nemají šanci ekonomicky obstát proti západním velmocem. Rakousko-Uhersko, tento státní kolos, nás v kladném slova smyslu dopravil do Evropy. A císaře Františka Josefa považuji za moudrého státníka. Naopak jsem přesvědčen, že vznik první republiky pokazil spoustu dobrých věcí. Ale dnešní staří lidé, kteří v ní prožili své mládí, o této době stále mluví entuziasticky. Vůbec však nepochopili souvislosti.
V červnu startuje za účasti české reprezentace fotbalové mistrovství Evropy. Jste fotbalový fanoušek, nebo vás to nechává chladným?
Do svých 20 let jsem byl velkým fotbalovým fandou! Ale pak se mnou žádná slečna nechtěla chodit na zápasy, a tak jsem svoji sportovní vášeň utlumil. Vždy byly mému srdci blízké dva kluby – Bohemians Praha a SK Nusle. V Nuslích bylo zajímavé sledovat slávistické fotbalisty, kteří se z výkonnostních či věkových důvodů propadli až do tohoto klubu, který pár let účinkoval i v lize. Do hlediště bych ale už nešel. Nemám na to čas a navíc mi vadí to sprosté řvaní. Dříve, když se z hlediště ozvalo Soudce mrkev, tak to byla ta nejhorší nadávka. A také nesnáším oblíbené skandování „Kdo neskáče, není Čech!“ Považuji to za absurditu a za blbost a jen se divím, že to někdo může vůbec vyslovit. Ale našim fotbalistům budu samozřejmě držet palce.
