Kdo vám nabídl roli v muzikálu Popelka?
Viděla jsem minulá přestavení, muzikály na ledě Mrazíka i Romea. A v obou hrála moje kamarádka Hanka Křížková. Právě ona mi loni zatelefonovala a ptala se, jestli bych si v Popelce nechtěla zahrát. Já hned kývla, ani to nestačila doříct.
Nenapadlo vás, že byste v muzikálu na ledě měla bruslit?
To ne, věděla jsem, že se v muzikálu normálně hraje a na ledě jsou jen bruslaři.
Neměla jste přesto chuť se na brusle postavit a zajezdit si?
Ani ve snu mě to nenapadlo. Bruslaři jsou fantastičtí, a kdybych se měla mezi ně postavit, byl by z toho pořádný trapas. Ale říkala jsem si, že jsem si měla na zkoušky přibalit brusle a po zkoušce si na ledě zadovádět. Jen Dana Morávková, která kdysi bruslila závodně, si ledu užije. Jako královnu si zabruslí na promenádě.
Jak dlouho trval nácvik Popelky?
Začali jsme čtením a pak jsme od března natáčeli ve studiu texty. Do haly ve Frýdku-Místku jsme přišli až v srpnu, kdy byla hudba i jednotlivé dialogy natočené a sestříhané.
Máte v takovém typu představení šanci si něco upravit nebo zaimprovizovat?
Vůbec. Vše je namluvené a scény do sebe zapadají. V jedné části jsme se chtěly s mou muzikálovou sestrou hádat. Jenže to nejde, protože text je namluven v milém stylu.
Režisér Jindřich Šimek je pověstný svou přísností. Jak s ním vycházíte?
Určitě je přísný, ale uznávám, že takový musí být. Má velké nároky sám na sebe, takže je má i na jiné. Musí hlídat neuvěřitelně hodně věcí. Je to jiné než v divadle, tady má mnohonásobně více práce. Nikdy neřve zbytečně, jenže když se něco po sobě třikrát nepovede, tak zvýší hlas každý.
Každou roli studuje několik herců. Už víte, jestli budete hrát v prosinci v Ostravě?
Ano, v Ostravě si zahraji ve všech čtyřech představeních, která se konají od 9. do 11. prosince. Už se těším na kamarády, kterých mám v Ostravě hodně.
Kde jste v Ostravě vzala hodně kamarádů?
Letos jsem jela na dovolenou do Chorvatska. Pobyt tam zorganizovala moje kamarádka z Bečvy. Až na místě jsem zjistila, že to není turistický pobyt, ale soustředění závodních lyžařů z klubu LK Baník Ostrava. Na takovém soustředění se vstává v sedm hodin ráno, následuje rozcvička. Já se přitom těšila na lenošení. Také dcerka mi říkala, že se těšila na prázdniny, že nebude muset vstávat. Ale po týdnu s nimi zase nechtěla domů. Moc se nám tam líbilo. Myslím, že to jejich trenéři dobře vedou. Sice dřina, ale zábavnou formou. Člověk má pocit, že je na táboře. Vytvořili jsme skvělou partu a už se na ně moc těším. Prý z oddílu přijde na Popelku čtyřicet lyžařů.
Plánujete s nimi v Ostravě setkání?
Přeji si zajít do Stodolní ulice. Zřejmě jsem tam nikdy nebyla, nejsem si tím ale jistá. Když hraji v Ostravě, většinou nás zavezou mikrobusem k nějaké restauraci a pozdě večer se dopravíme zpátky na hotel. Ale opravdu nevím, jestli to byla někdy Stodolní. Nerada totiž chodím z podniku do podniku. Když někam sednu a líbí se mi tam, ráda v jedné restauraci strávím celý večer. Kolegům se zase na Stodolní líbí, že mohou chodit z jednoho baru do druhého. Uvidíme v prosinci.
Vzpomenete si, kdy jste vůbec poprvé vystupovala v Ostravě?
Pamatuji si hlavně na první cestu autem do Ostravy. Neuvěřitelně jsem zabloudila. Bláhově jsme věřila, že Ostrava bude přehledná a dobře značená. Totálně jsem se ve městě ztratila. Od té doby mám problémy pořád. Často hrávám v Domě kultury v Zábřehu, přesto bych tam netrefila. I když dnes s navigací ano, avšak před takovými 10 lety to bylo hodně krušné.
V muzikálu bude hrát i váš bratr. Většinou vystupujete spolu a vypadáte jako harmonická dvojice. Až neuvěřitelně. Jaký jste měli vztah jako děti?
S bráchou jsme měli dobrý vztah, občas jsme se sice trochu mlátili, ale nijak moc. Vybavuji si, že nejvíce jsme se hádali o to, kdo bude nádobí mýt a kdo utírat. Když vidím, jak se k sobě chovají děti od mých kamarádek, u nás to tak hrozné nebylo. Navíc jsme neměli pubertální problémy s rodiči, protože jsme od nich odešli ve 14 letech. Studovali jsme v Praze, proto jsme se na rodiče pořád těšili. A protože brácha odešel do Prahy, když jsem měla 11 roků, byli jsme si vzácní.
Celý život děláte spolu. Nikdy jste nezažili ponorkovou nemoc?
Na stejnou věc se mě občas ptají mí známí i kamarádky. Nemůžu si na žádný problém s bráchou vzpomenout. Možná jsme v tomto směru divní, ale fakt žádnou ponorku nemáme. Jezdíme dokonce na dovolené. Vyhovuje to dětem, které se vyřádí. Brácha jezdí samozřejmě se svou manželkou, ale pro pivo chodil nám oběma. A když se podívám na výpis z mobilu, nejvíce telefonických hovorů máme mezi sebou.
Míváte na jevišti trému?
Jak kdy. Strašnou trému jsme měla při představení Světáci. Hráli jsme na Karlštejně v šíleném vedru. Šaty se na mě přilepily, bylo to nepohodlné a v hledišti 600 lidí. Nakonec všechno klaplo a zažili jsme neuvěřitelný aplaus, větší než na premiéře. Jde o to, o jakou akci se jedná. Když moderuji na náměstí a organizuji hry s dětmi, tak trému nemám. Pokud jde o nějakou večerní akci, velký ples nebo přímý přenos v televizi, trému mívám. Během přímého přenosu se vám vše musí povést napoprvé.
Máte recept na trému? Dáte si třeba panáka?
Panák by mě položil a neřekla bych pak už vůbec nic. Tréma je nejhorší, než akce začne. Pak rychle opadne. Brácha se na rozdíl ode mne přímých přenosech umí doslova vyřádit. Když nám nabídli moderování Českého slavíka, Dalibor zajásal, zatímco mi se podlamovala kolena. Není příjemné, když proti vám sedí několik stovek lidí, generální ředitelé, politikové, kolegové z branže, a čekají, co uděláte, jak je pobavíte. To je fakt hrozný pocit. Nejhorší je moderovat pro lidi z branže.
Uvědomujete si to, když jste v hledišti a naopak moderuje někdo z kolegů?
Samozřejmě. Stačí, když jen vyjde na jeviště, a já už fandím, tleskám a křičím „dobrý“.
Jaký jste měla největší přebrept?
Těch bylo hodně, ať v rádiu nebo v televizi. Jednou se mi stala neskutečná věc. Moderovali jsme v přímém přenosu Snídani s Novou. Měla jsem večer akci, takže jsem šla do studia přímo, bez spánku, Nebyla jsem opilá, ale hodně unavená. A když jsem unavená, mám tendenci se smát. Tehdy hovořil nějaký vysoce postavený úředník o Evropské unii a o zákonech, které musíme přijmout. Brácha do toho něco řekl a já se rozesmála. Nemohla jsem se utišit. Úředník se jen zmohl a zoufalou otázku, co je mi na tom tak k smíchu a já na to: „To byste nepochopil“ a smála jsem se ještě více. Situaci zachraňoval brácha, který jej utěšoval: „Ona vás vůbec neposlouchá“. To byl teda přímý přenos! Po čase jsem se potkala s podřízenými tohoto úředníka a ti mi zvesela vyprávěli, jak si každý den ráno pouští na videu ten náš rozhovor. A hned se jim líp pracovalo.
S bratrem moderujete pořad Rady ptáka Loskutáka. Zaujalo vás osobně něco, co popisovali vaši hosté?
Pořád žasnu nad radami a různými zlepšováky. Souvisí to i s věkem a rodinou. Nejdříve měl dítě bratr, pak já, dostavěli jsme domeček. Takže teď se zajímám třeba o to, proč mám na zahradě od slunce spálenou trávu a jak ji mám hnojit. Všechno chci vyzkoušet a všechno musím hned mít. Takže jsem díky Loskutákovi třeba kupovala barvy, které něco vyzařují nebo které potírají baktérie.
Profil
Adéla Gondíková
Moderátorka a herečka Adéla Gondíková je rodačkou ze Sokolova. Absolvovala Státní konzervatoř v Praze a během studia hostovala v několika divadlech. Po škole pracovala v rozhlase. Se svým bratrem Daliborem moderovala televizní pořady Snídaně s Novou, Go Go Šou, Rady ptáka Loskutáka a Kolotoč. Zahrála si v televizních seriálech Novákovi, To nevymyslíš, Ordinace v Růžové zahradě a ve filmech Všechno nejlepší! a Doktor od jezera hrochů.
