Městský internát v Mukačevu je domov pro sociální sirotky, tedy pro děti z rodin převážně alkoholiků, narkomanů, nemocných, finančně nezabezpečených a pro oboustranné sirotky. Přes rok je v domově ubytováno na 175 dětí, které zde také navštěvují školu.
Je to jediný domov pro tyto děti na celé Zakarpatské Ukrajině. Jeho zřizovatelem a správcem je město Mukačevo, které jej zřídilo podle vzoru Západní Evropy, kde jsou domovy pro sociální siroty naprosto běžná praxe. Jiné domovy na Ukrajině slouží jen pro siroty a nebo pro mentálně handicapované děti. Rozdíl mezi těmito domovy je hlavně v otázce financí. Domov zřízený městem dostává peníze pouze z rozpočtu města, kdežto státní domovy mají svůj podíl jistý již v rozpočtu.
„V praxi se tohle nejvíce podepisuje na dětech. Nedostatečná hygiena z důvodů nedostatku mýdel, šampónů, past a kartáčků na zuby. Celkově v domově chybí čistící, prací a umývací prostředky. V čem je však největší rozdíl jsou potřeby pro děti do školy. Běžně se stávalo, že děti neměli do čeho psát ani čím psát, protože město hradí pouze energie, platy učitelů a vychovatelů a jídlo, vše ostatní je na panu řediteli, jak dokáže být úspěšný v hledání sponzorů ze soukromého sektoru nebo neziskových organizací,“ popsal vedoucí zlínské ADRA Richard Medřický.
Občanské sdružení ADRA s finanční podporou Nadace VIA spustila projekt volnočasových aktivit pro děti tohoto domova, v rámci kterého probíhá výuka anglického jazyka pro děti, letní měsíční tábor za spoluúčasti českých dobrovolníků a také materiální pomoc, která s pomocí Havířovské církve Adventistů sedmého dne a mnoha dalších dárců zajistila dětem psací potřeby, sešity, pastelky, barvičky, oblečení a mnoho dalšího materiálu.
Děti, které se účastnily táboru se na dobrovolníky moc těšily, jejich každodenní život totiž moc zájmu o ně samé nenabízí. V domově je na 175 dětí přes školní rok a na 70 přes prázdniny. Vychovatelky a vychovatelé, kteří by se jim měli věnovat jsou ve velké menšině a často finančně demotivováni, aby se snažili s dětmi pracovat a anebo naslouchat jejich strastem, proto ne vždy šlo ze strany dobrovolníků čistě jen o přípravu aktivit táboru. Velmi často se stávali posluchači dětských příběhů a mnohdy jen pohlazením nebo podáním ruky pro děti udělali víc, než se mohlo zdát. „Dětem zde velmi chybí něha a pocit být milován. V mnoha případech se mezi dětmi a dobrovolníky vybudovalo velké pouto, což vedlo k velmi smutnému loučení a ani příslib, že za rok se vrátíme nic na věci neměnil,“ dodala lektorka a koordinátorka tábora Vendula Macháčková.
