Možnost objednat si přes Bolt česky mluvícího řidiče považuji za dobrý nápad a krok správným směrem. Hned mě ale napadá zásadní otázka: Kdo a podle jakých pravidel ověří, že řidič česky skutečně umí? Bude stačit zaškrtnout políčko v aplikaci? Nebo bude muset řidič svou znalost nějak prokázat? A co přesně má znamenat „běžná konverzace“?
Když politici mluví o zdravotnictví, většinou slyšíme o nemocnicích, lékařích, pojišťovnách a dalších miliardách korun. Mnohem méně se mluví o něčem, co začíná dávno před návštěvou ordinace – o tom, jak sami žijeme. A právě tady bych od politiků očekával osobní příklad.
Co kdyby vedle pražských radních pro dopravu, bydlení nebo bezpečnost existoval také jejich mladý stínový tým? Ne jako studentská hra na magistrát, ale jako skupina, která by přicházela s vlastními návrhy a pravidelně je představovala skutečnému vedení města.
Načítaní obsahu...
Když vám doma praskne voda, přestane fungovat elektřina nebo odejde kotel, chcete jediné: aby řemeslník přijel a problém opravil. Ne aby cestou řešil, ve které pražské parkovací zóně právě je a jak v ní smí stát. Navrhujeme proto jednoduché řešení – jednu parkovací kartu pro řemeslníky, platnou po celé Praze, za 12 tisíc korun ročně.
Václavské náměstí je symbolem Prahy. Přesto tu dlouhodobě řešíme bezdomovectví, závislosti, nepořádek, pouliční prodej drog i kriminalitu. Největší chybou je ale házet všechny tyto problémy do jednoho pytle. Člověk bez domova, který chce svou situaci změnit, potřebuje pomoc a cestu zpět. Dealer drog potřebuje zásah policie. Praha musí umět obojí.
Představte si, že jste pražský taxikář. Máte vlastní auto, pravidelně ho servisujete, prošlo technickou kontrolou, je bezpečné a bez problémů může jezdit další roky. Jenže od 1. srpna 2027 s ním už v Praze zákazníky vozit nesmíte, pokud nesplňuje emisní normu Euro 6d.
Omezit auta v centru Prahy lze snadno na papíře. Mnohem těžší je nabídnout lidem způsob dopravy, kvůli kterému tam autem skutečně nepojedou. Nejdříve potřebujeme dokončený Pražský okruh, dostatek P+R a parkovacích domů spolu s kapacitní a cenově dostupnou MHD. Teprve potom můžeme vážně mluvit o dalších restrikcích. Dopravní politika nemá lidi trestat za to, že používají auto. Má jim nabídnout lepší možnost.
Výsledek AfD v Sasku-Anhaltsku ukazuje, že německá politická scéna prochází výraznou proměnou. Voliči v demokratických volbách jasně ukázali své priority a rozhodli, komu chtějí dát důvěru. AfD proto k jejímu výsledku gratuluji.
21. srpen 1968. Jeden z nejtemnějších dnů našich novodobých dějin. Do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem. Přišla okupace, strach, ztráta svobody a také oběti. Na tento den bychom neměli zapomínat. O to více mě zaráží, že právě v tento den se na Praze 7 koná velká akce věnovaná Ukrajině a ukrajinské kultuře.
Načítaní obsahu...
Debata o tom, že senioři často žijí ve „zbytečně velkých“ bytech, zatímco mladí nemají kde bydlet, míří špatným směrem. Senior není příčinou bytové krize. Je to člověk, který si svůj domov vybudoval prací, odříkáním a odpovědností. Pokud chceme pomoci mladým, musíme stavět — ne sahat na majetek těch, kteří si ho odpracovali celý život.
Do Chorvatska jezdím dlouho a vždy jsem se sem rád vracel. Letos však zažívám něco, co mi začíná dovolenou opravdu znepříjemňovat. Oproti minulému roku zde potkávám výrazně více ukrajinských turistů a chování části z nich je pro mě jednoduše za hranou.
Každý člověk má právo žít svůj život podle sebe. To je základní pravidlo svobodné společnosti. Nemám problém s tím, jak kdo žije, koho má rád nebo jak se rozhodne vést svůj osobní život. Stát má chránit svobodu všech občanů — bez rozdílu.
Poslední tropické dny znovu ukázaly slabinu pražské MHD. Tramvaje bez funkční klimatizace se mění v rozpálené „sauny na kolejích“ a cestování je náročné nejen pro běžné cestující, ale i pro seniory, rodiče s dětmi nebo řidiče, kteří v těchto podmínkách tráví celý pracovní den. Místo řešení závad se však objevilo něco jiného — zákaz upozorňovat na nefunkční klimatizaci.
Každý den jezdím po Praze. Ne jako politik, ale jako obyčejný řidič, který se potřebuje dostat do práce, vyzvednout děti nebo vyřídit běžné věci. A jedno je jisté: doprava v Praze se za poslední roky výrazně zhoršila.
Bezdomovectví, drogy a bezpečnost v pražských ulicích nejsou jen statistiky. Jsou to příběhy lidí, kteří ztratili půdu pod nohama — a zároveň problém, který dopadá na každého obyvatele města. Jsem přesvědčený, že Praha potřebuje nový přístup: pomoc, která skutečně vrací lidi zpět do života, a zároveň chrání veřejný prostor.
Načítaní obsahu...
Každý den tudy projdou tisíce lidí. Název I. P. Pavlova bereme jako samozřejmost, aniž bychom si uvědomili, že místo se kdysi jmenovalo Komenského náměstí. A právě to otevírá otázku, zda by se jedno z nejrušnějších míst Prahy nemělo znovu hlásit k české historii.
Válka na Ukrajině jednou skončí. A právě teď je chvíle, kdy by Česká republika měla začít otevřeně řešit, co přijde potom. Jde o bezpečnost, pracovní trh, férové podmínky pro podnikání i o to, aby se v zemi dobře žilo lidem, kteří tu mají svůj domov.
Rozhodnutí ministra zahraničí Petra Macinky zapojit Českou republiku do programu PURL, v rámci kterého evropské státy a Kanada financují nákup amerických zbraní určených pro Ukrajinu, považuji za krok, který jde proti zájmům českých občanů. A především proti tomu, co současná vláda slibovala: že chce hledat diplomatické řešení války, nikoliv podporovat její další prodlužování.
Praha byla vždy městem živnostníků, řemeslníků a lidí, kteří se nebáli pracovat. Městem, kde vznikaly rodinné firmy, kde se řemeslo předávalo z generace na generaci a kde poctivá práce měla svou váhu. Jenže prostředí v hlavním městě se rychle mění a tlak na české podnikatele roste.
Jedna věc, kterou opravdu obdivuji, jsou aktivní senioři. Často se říká, že sport patří hlavně mladým, ale podle mě je to přesně naopak. Pohyb by měl být součástí života od dětství až do vysokého věku.
Krátká dovolená v rakouském Kaprunu mi přinesla nečekaný moment. Místo typické alpské atmosféry jsem narazil na něco, co mě upřímně znepokojilo — a přimělo přemýšlet, jakou budoucnost chceme pro Prahu i celou Českou republiku.
Načítaní obsahu...
Sport pro mě nikdy nebyl jen volnočasová aktivita. Byl to způsob, jak vyrůst, najít disciplínu, naučit se překonávat překážky a držet se správných hodnot. A právě proto mě dnes trápí, jak rychle se pohyb vytrácí ze života dětí.
Jsem rodilý Pražák, podnikatel, komunální politik a především otec. Možná právě proto se dnes dívám na některé věci jinak. Když sleduji debaty o budoucnosti Prahy, nových developerských projektech, výstavbě bytů, škol, nemocnic nebo úřadů, kladu si jednoduchou otázku: Myslíme dostatečně také na bezpečnost obyvatel?
V posledních dnech se ke mně dostaly informace o projektu, který se týká stanice metra Kačerov a jejího okolí. Proto jsem si začal dohledávat podrobnosti a procházet veřejně dostupné dokumenty. Pokud má jít o zásah do strategického majetku Prahy, považuji za důležité, aby bylo jasné, co se skutečně děje a jaké kroky město plánuje.
Když jsem se dozvěděl, že pražský radní Adam Zábranský z Pirátů chce omezovat lodě kotvící v centru Prahy, znovu jsem si položil otázku, kam až může zajít politika zákazů a omezování.
Jako člověk, který v Praze žije, pracuje a každý den vidí problémy běžných obyvatel, mě upřímně znepokojuje, kam Piráti posouvají debatu o parkování. Ten problém znám i z vlastní zkušenosti.
Metropolitní plán Prahy je po letech debat schválený. Dokument, který má ovlivnit podobu města na desítky let dopředu, konečně prošel hlasováním. Jenže tím rozhodně nic nekončí. Naopak — teď začíná ta nejtěžší část.
Načítaní obsahu...
Když vystoupím na Andělu z tramvaje nebo z metra, mám v posledních měsících stále stejný pocit: něco se změnilo. A ne k lepšímu.
Riegrovy sady jsou pro mě jedním z nejkrásnějších míst v Praze 2. Nejen kvůli historii, ale i kvůli vzpomínkám, které se mi s nimi pojí. Když jsem studoval na sportovní OASZ, chodili jsme sem na tělocvik, po škole do fitka a celé dny jsem tu trávil sportem i odpočinkem.
