Bojíte se stárnutí?
Proč? Cítím, že nemám důvod. Vlastně obecně se snažím nebát ničeho. Tvrdím, že nejdůležitější je svoboda a svoboda volby. A to platí i o stárnutí.
To přece není o volbě, to je nevyhnutelnost. Stejně jako jsme každý byli dítětem, tak i všichni zestárneme.
Jenže to, jak budeme stárnout, záleží přece jen na každém z nás. Pokud se necháme vláčet problémy, které si stejně většinou sami přivoláváme, tak to asi, pravda, žádná radost nebude. Přitom neřešitelné starosti neexistují.
Opravdu?
Když máte starosti, zkuste si je podrobně rozepsat na papír. Většinou zjistíte, že to není nic tak strašného. Polovina jsou banality, s dalšími si poradíte… A hlavně – není důležitý jen cíl, ale cesta, která vás formuje, posouvá kupředu. Jednotlivá vítězství či odstraněné problémy jsou jen více či méně významné patníky na té cestě.
Iniciovala jste před více jak šesti lety založení nadace Krása pomoci nesoucí vaše jméno, a pomáháte starým lidem. Proč zrovna jim?
Vyrůstala jsem ve vícegeneračním prostředí s rodiči, prarodiči a praprarodiči. Nedovedu si představit, že by naše velká rodina neexistovala. Starší člověk je pro mě mentor, opora, studnice zkušeností a moudrosti. Je pro mě nepochopitelné, že se někdo může „zbavit“ starší generace prostě tím, že ji šoupne třeba ústavu nebo na ni nebere ohled a nezajímá se o jejich život. Vždyť jsme tu i díky nim. Je to naše minulost, paměť, krev, geny!
Proč si myslíte, že to tak je?
Doba je zaměřená na mladé, výkony a úspěch, i na to doplácejí ti nejbezbrannější, kromě dětí jsou to právě senioři. Společnost je necitlivě vytěsňuje na okraj, nebere na ně tolik ohled. Navíc kult rodiny se vytrácí.
Jakým způsobem pomáháte?
Podporujeme dlouhodobě 18 kvalitních a prověřených projektů po celé České republice, které pomáhají statisícům seniorů. Snažíme se, aby starý člověk nebyl sám, aby neměl pocit, že ho už nikdo nepotřebuje. Proto podporujeme projekty moderních sociálních služeb pro seniory jako osobní asistence, aby staří byli co nejdéle doma a nekončili předčasně v ústavní péči. Zaměřujeme se také na podporu pečovatelské služby a terénní pečovatelské služby, dobrovolnictví pro seniory. Je to významný projekt dobrovolníci pravidelně navštěvuji seniory a pomáhají jim v běžném denním režimu, dělají společníka, doprovodí je k lékaři, na nákup, úřad, pomáhají jim v domácnosti anebo aby měli společníka se kterým si mohu popovídat a neuzavírali se jen do sebe.
Co seniorům nabízíte?
To je fakt… Důchodci jsou pro ně snadným terčem.
Proto jsme se také rozhodli do druhého dílu Fenomén Šmejdi vstoupit jako koproducenti. Klademe velký důraz na naši novou osvětovou kampaň – Zruš doživotí samoty, kde poukazujeme na jeden z největších problému starých lidí a to samoty, izolace, odtržení od okolního světa.
Jak byste krátce charakterizovala činnost nadace?
Respekt, důstojnost, dostupnost – dostupné moderní sociální služby pro seniory.
Jste žena mnoha zájmů a talentů. Kromě práce v nadaci, mezinárodním modelingu, tančení a natáčení jste se vrhla také na běhání. Spolupracujete s jednou e známou značkou a stala jste se ambasadorkou projektu „Mých 5 km.“ Kdy jste byla naposledy běhat?
Předevčírem. Proč se ptáte?
Byl jsem zvědav, jestli to nadšení z běhání nevyprchalo s absolvováním závodu na pět kilometrů počátkem září, ke kterému jste se zavázala…
Vůbec ne! Mě to opravdu natolik chytlo, že běhám nejen v Grébovce, nedaleko které bydlím, ale i třeba v Central Parku v New Yorku. A když jdu do fitka, tak si na začátku dám tři kiláčky na běhátku pro zahřátí.
Kolik jste uběhla nejvíc kilometrů?
Šest. Když jsem před půlrokem začínala, bolelo mě opravdu všechno, ale teď už je to v pohodě a nedovedu si představit, že bych si nešla zaběhat aspoň jednou týdně.
Běháte se sluchátky, jako spousta dalších běžců?
Jak kdy, záleží na momentální náladě. Pokud si je vezmu, pustím si Michaela Jacksona, Ray Charlese, nebo house music, prostě něco rytmického a dynamického. Ale protože často a ráda běhám ráno, tak si mnohdy raději poslechnu přírodu.
Takže v „tréninku“ pokračujete – poběžíte večerní Prahou i za rok?
Ráda bych. Ta letošní „pětka“ byla pro mě jak maratón… Ale měla jsem ohromnou radost, že jsem si o půldruhé minuty zlepšila osobák na třicet minut a třicet vteřin. Dva dny před startem jsem si totiž zkusila „pětku“ naplno na běhátku a zvládla jsem ji za dvaatřicet.
Vy jste opravdu běžela naplno a na běhátku 5 km dva dny před závodem? Proboha proč?
Chtěla jsem vědět, jak na tom jsem… Předtím jsem těch pět kilometrů zvládla několikrát za třicet sedm minut. Tak jsem to napálila… No, nikdo mi neřekl, že to je hloupost. Běhám sama podle sebe.
Takže kdyby bylo tělo odpočaté, pokořila byste už letos hranici 30 minut?
Uvidíme! Za rok to tak třeba bude! (se smíchem)
Běháte, tancujete, cvičíte ve fitness, plavete… Byla jste už jako dítě takhle aktivní?
Vždycky! Jsem hyperaktivní člověk. Byl mi rok a já jsem si nechtěně poranila tvář, dodnes na ní mám jizvu, i když skoro není vidět. Jako holka z venkova jsem pořád lítala s partou po venku, lesích polích, kolikrát jsem měla rozedřená kolena…
Vltavou křtěná nejste, to je fakt. Narodila jste se v Trnavě, ale vyrůstala v Opočně, a to opravdu není velkoměsto…
(hrdě a s úsměvem) Má přes tři tisíce obyvatel a jeden z nejkrásnějších renesančních zámků u nás!
Pamatujete si, kdy jste poprvé zavítala do Prahy?
Bylo mi asi šest, stála jsem pod svatým Václavem, koukala dolů na náměstí a pamatuji se, jak jsem byla celá rozrušená a ohromená. Tolik lidí, takový provoz! A ještě mi utkvěl v paměti Karlův most.
Napadlo vás, že v Praze budete částečně také žít?
Praha mě od té doby lákala. A když jsem tu začala střídavě žít, pochopila jsem, že nemůžu být bez i bez přírody a venkova. Vždycky se asi budu ráda vracet i na venkov a na ostatní místa světa, která jsem si zamilovala. Miluji šum a energii NY, stejně jako klid, přírodu, zeleň venkova…
Proto chodíte do Grébovky?
Ano. Mám ráda celé Vinohrady, ale i Žižkov, Karlín…Václavák mi zrovna k srdci nepřirostl. Fascinují mě spíš taková tichá, zašitá místa. Nedávno jsem pro sebe objevila Nový svět nedaleko Pražského hradu. Fantazie!
Tak to máte v Praze spoustu míst k objevování.
Mám hrozně ráda staré domy, starou architekturu, místa, kde na mě dýchne atmosféra minulosti. Nejen u nás, kdekoliv – třeba na Velké Čínské zdi jsem měla to štěstí být hned několikrát.
Hodně cestujete. Cítíte se jako světoobčan?
Ano, jako obyvatel planety Země. Jsem taky především Češka a Evropanka. New York je pro mě nejevropštější americké město a tak se tam cítím dobře. Zato Los Angeles je typická Amerika, kde být dlouho nemusím. Nicméně Praha je opravdu unikát a miluju ji.
Objevujete Prahu pěšky? Nebo jezdíte tramvají?
Nemám problém jet i tramvají, ale bohužel můj čas je rozplánovaný na minuty, takže hodně jezdím autem nebo taxíkem. Když ale nespěchám, miluju procházky Prahou. Nedávno jsme si s přítelem pořídili retro skútr Vespa, stopětadvacítku. To je super romantika, kterou zbožňuji. Projet se k Petřínu, na Vyšehrad, někam do přírody, pak si udělat piknik na trávě…
Opět příroda.
Vždyť říkám, že bez ní nemůžu být. Jsem třeba vášnivá houbařka, troufnu si říct, že se v houbách i vyznám. Obecně mám ráda sezónní věci – jahody, jablka, v dětství jsme na venkově chodili na brigády sbírat brambory, řepu, s babičkou na šípky. To byla nádhera, když jsme dovezli vlastní jablka do moštárny!
Několikrát jste vzpomněla babičku. Ta na vás měla asi velký vliv?
Pořád má! Je jí třiaosmdesát. V kuchyni je naprosto fenomenální! Píše kuchařku, dostanu ji prý věnem. Ručně psanou! Ona je pro mne v mnohém vzorem a inspirací. Přivedla mě i k zájmu o alternativní medicínu, o babské recepty. Co je staré přece vůbec nemusí být špatné!
Podělte se o babský recept třeba proti nachlazení…
Vemte 1-2 lžičky sušený zázvor, 2 kardamony, 2 hřebíčky, kousek skořice, stroužek česneku. Vařit 10 min ve vodě. Vypít teplé večer před spaním a ráno před snídaní na lačno. Nebo mám 1 sáček tymiánu, 20 dkg cukru, 250 ml vody. Pomalu vařit 20 minut. Nechat louhovat do vychladnutí, scedit a 5x denně lžičku. Taky pomáhá slivovice s medem a silná česnečka. Nebo čerstvý zázvor s medem a citronem. Zaručený úspěch!
Vy máte ráda historii, že?
Jsem staromilec, mým snem je bydlet někdy ve starém domě se staletou historií. Nebo koupím statek s velikou zahradou a zrenovuji ho tak, aby genius loci zůstal zachován. Miluju tradice a taky je dodržuju. Tradice jsou poklad a nemělo by se na ně zapomínat!
Jenže dějiny nejsou jen stavby, to je především duch doby.
Ano, samozřejmě. Velmi mě oslovují třicátá léta a vůbec přelom minulého století. Jsem fandou filmů s Oldřichem Novým, Adinou Mandlovou… Ta noblesa, galantnost, úcta k druhým, ale i móda mně fascinuje. Snažím se něco převzít.
Třeba nošení klobouků? I na naše setkání jste přišla v krásném černém klobouku klasického střihu.
Třeba. Já je nosím velice ráda.
Kým jste chtěla být jako dítě?
Profesionální tanečnicí (vypálí bez zaváhání). To se mi zčásti splnilo účastí v Star Dance, kde jsem se s Honzou Onderem dostala až do finále. A teď nacvičuji na mistrovství světa v latinskoamerických tancích, které bude první říjnovou sobotu v Ostravě. Nezávodím, je to předtančení. To je opravdu čest a bude to pro mě velký zážitek.
Čekal jsem, že řeknete modelkou…
Tou samozřejmě také (směje se). V deseti mě přihlásila moje učitelka na dětskou Miss, pro malé talentované děti. Tančila jsem scénický výrazový tanec a vyhrála.
Takže to byl start vaší kariéry?
(Smích) To teda určitě! O rok později si mě všimnul fotograf Jadran Šetlík, udělal mi první profesionální set fotek. Kariéra modelky byla ale pořád ještě daleko, stále mě lákal sport a venkov víc, než modeling. Až když jsem v sedmnácti odjela na nějakou dobu do ciziny, konkrétně do Tokia, se ten výtah rozjel, a v osmnácti jsem se stala Miss ČR a o pět měsíců později Miss World. Kamarádi si mě dobírají, že jsem poslední česká korunovaná hlava od dob Habsburků. (směje se)
Najednou jste byla úspěšný a slavný člověk…
Kdo je úspěšný nese také velkou míru zodpovědnosti, to je nutno zdůraznit. Ten rok kralování byl krásný, ale šíleně náročný. Spousta povinností i krásných setkání. A charitativní projekty. Hodně mi otevřely oči. Takže je logické, že jsem v tom chtěla pokračovat i po předání žezla.
Začít běhat – rozjet vlastní nadaci – tlak po korunovaci Miss. Co bylo nejtěžší?
(dlouho přemýšlí) Asi tak nastejno. Nic nebylo tak těžké, abych to nezvládla. (směje se)
Platí tedy i pro vás heslo z projektu „Mých 5 km“ Co si dokážeš představit, to zvládneš udělat?
Naprosto.
Vy se velice ráda a často smějete. Dáváte najevo pozitivní emoce. I sport je hodně o emocích. Jenže na přehlídkovém molu se modelky moc často neusmívají…
Právě proto nemám přehlídky tolik ráda, tedy hlavně ty, kde nemohu být sama za sebe. Máte pravdu, většinou jsou přehlídky emočně strnulé. Pozornost se má soustředit na to, co máme na sobě. Focení, natáčení, hraní nebo tanec, zkrátka aktivity, kde mohu projevit emoce, mě baví nejvíc.
Zmínila jste herectví…
Natáčela jsem klip pro Justina Timberlaka, což pro mě byl splněný sen a úžasný zážitek, mít možnost stát se jednou z hereček pro nový videoklip jednoho z nejlepších současných světových umělců a strávit s ním na place cely den a noc. Dalším velkým zážitkem bylo natáčení dokumentu s Michael Pailinem, který běžel v prime timu na BBC.
A co hrané filmy?
Objevila jsem se kromě mnoha reklam a kampaní také ve snímku The Big Meet nebo Clay Paula Donovana, který běžel v kanadské HBO, Tag series (anglicky), ve filmu Jiřího Menzela Donšajni, v seriálu Gympl nebo právě natáčeném filmu Správnej dres, kde ztvárňuji hlavní zmenšenou postavu. Moc se mi líbil scénář i postava hlavní hrdinky. Celý příběh je o boření mýtů a dogmat, které ve společnosti panují a velmi vtipně je vyvrací.
Je z vašeho pohledu rozdíl točit film nebo reklamu?
Necítím rozdíl mezi modelkou a herečkou. Zkušenosti a talent jsou předpoklady pro obě profese.
Divadlo vás neláká?
Divadlo miluju jako divák. Zatím nemám tyto ambice.
Poslední otázka – jak dlouho vám trvá líčení, než ráno vyrazíte do ulic?
Ve volném čase se vůbec nelíčím a nechávám pleť odpočinout. Anebo jen opravdu velmi jemně, takže za pět minut jsem připravená. Když se fotí nebo filmuje, trvá to kolem půl hodiny.
