Zeptám se vás nejdřív na Frýdek-Místek. Co na našem městě máte rád?
Bude to znít zvláštně, ale zamiloval jsem si Slezskou. Vyrůstal jsem na tomto sídlišti a zažil jsem jej ještě v původní šedivé a nevzhledné podobě. Byla to jakási panelová džungle. Takové prostředí na mě působilo dost inspirativně, což pro někoho zní jako paradox, ale já pozoroval tu bezútěšnost, zajímaly mě osudy lidí, kteří z té bezútěšnosti vzešly, a později díky tomu také napsal hru Zatímco jsme v pokoji. Pojednává o několika mladých lidech, jež jsou uvězněni v pokojích o pár metrech čtverečních. Nešlo mi o fyzické uvěznění, ale spíše o ten pocit, že není kam uniknout z šedi. Dnes se sídliště proměnilo, prošlo revitalizací a domy mají různé barvy. Ty působí hrozně agresivně a celkově depresivněji než ve své původní podobě. Takže dnešní podoba sídliště se mi nelíbí.
Jste divadelní režisér. Vzpomenete si, kdy jste viděl poprvé nějaké divadelní představení? Třeba se školou…
Jako dítě jsem žádné divadelní představení nenavštívil, respektive mi žádné neutkvělo v paměti. Žili jsme v Galantě na Slovensku. Je to malé město, které divadlo nemá. Žili jsme tam do mých 10 let, pak jsme se přestěhovali do Frýdku-Místku a tady jsem poprvé viděl divadlo. To už jsem studoval na zdejším gymnáziu, bylo mi 17, a spolužáci nastudovali hru Charleyho teta. Takže to bylo mé první divadelní představení, na které si jasně pamatuji.
To byl moment, který rozhodl o vašem životě?
Ano. Říkal jsem si, že je škoda, že také nehraji.
Hrát jste ale začal…
Když mi bylo 19, starší bratr Patrik dělal scénografii pro ochotnický soubor Heřmánek, který působil v místeckém Sokolíku. Vypadl jim herec, takže se obrátili na mě, jestli bych to nezkusil, a já to vzal. Šlo o tragikomedii a zajímavé je, že jsem hrál gaye.
Jakou další roli jste si v Sokolíku „střihnul“?
Hráli jsme ještě jednu nebo dvě hry, ale já po dvou letech v Heřmánku skončil. Nevadilo mi, že soubor vedli nábožensky orientovaní lidé, Adventisté sedmého dne, ale fakt, že se tato skutečnost promítala i do výběru her. Začali jsme dělat jakousi náboženskou agitku. Takže jsem odcházel poměrně rozzlobený. Vadilo mi, že se divadlo zneužívalo. Ale i přesto všechno si té příležitosti cením.
Pak jste pokračoval ve Čtyřlístku ve Frýdku?
Zašel jsem nejdříve za tehdejším dramaturgem Národního domu panem Opělou a ten mě poslal za Janem Krulikovským do Čtyřlístku, který toto vícesouborové ochotnické divadlo vedl. Přijal mě, zpočátku byl i velmi vstřícný, takže jsem založil soubor 21 gramů a začal v něm i hrát. Jenže mě hraní příliš nebavilo.
Proč? Nešlo vám učení textů nebo jste míval trému?
Učení textů mi šlo velice dobře. Během pár dnů jsem se naučil celou svou postavu, a to někdy měl scénář až 50 stránek. Dodnes mě překvapuje, že se někdo nenaučí text a má s ním problém i po 14 dnech. Učení textu je vesměs mechanická záležitost. Horší bylo zahrát postavu emočně, to pro mě znamenalo vždy trápení, doslova utrpení. Míval jsem velkou trému, před představením jsem trpěl nespavostí. Jsem raději, když můžu být v pozadí a ne na jevišti.
Dokázal jste trému časem nějak zvládnout?
Špatně. Samozřejmě na jevišti opadla při prvních větách. Nikdy jsem ale ze svého výkonu neměl dobrý pocit.
Takže proto jste začal psát hry?
Víceméně ano. Začal jsem psát a režírovat. První naší hrou byla komedie Příběh z Montmartru. Jednalo se o dramatizaci veleúspěšného filmu Amélie z Montmartru. Už tenkrát jsem věděl, že dělat jen komedie, které jsou typické pro ochotnické divadlo, by mě nebavilo. Snažili jsme se proto hledat i tragická témata a dostat do nich komické polohy. Šlo o tragikomedie. Dalo by se říct, že jsme hledali smích přes slzy.
Nakonec jste Čtyřlístek opustil. V čem byl problém?
Odešel celý náš soubor, osm lidí. Čtyřlístek tvořily čtyři soubory a my byli jedním z nich. Naráželi jsme na zkostnatělost názorů ve vedení divadla. Ve Čtyřlístku se pravidelně scházela umělecká rada, která o všem rozhodovala a často nám vyčítala až absurdní věci. Například to, že ve hře Perfect Day, což byla tragikomedie o tom, jak jeden den může změnit celý váš život, jsme použili sprostá slova. Ve hře jich bylo jen pět nebo šest, což nebylo hodně a těmi vulgarismy jsme ukazovali současný život. Nebylo to nic samoúčelného. Vulgarity jsou přirozenou součástí života a tedy i dramatických textů. Neříkám, jestli je to tak správně nebo ne, ale je to zkrátka tak. Hra byla přitom velice úspěšná, jenže vedení se samozřejmě nelíbila. Jindy nás zase obvinili z krádeže žehlícího prkna nebo sousoší jelenů. Konfliktů bylo více. Nechci tady říkat, že my byli svatí. Kdepak. Udělali jsme mnoho chyb a způsobili divadlu i dost problémů. Když nad tím zpětně přemýšlím, jádrem problémů bylo, že jsme si nesedli po lidské stránce. Konfliktů tedy pomalu přibývalo. Vyvrcholilo to naším odchodem v roce 2010.
A pak jste začali fungovat jako samostatné ochotnické divadlo?
Založili jsme si občanské sdružení Komorní scéna 21 a našli na dva roky zázemí v Sokolíku. Pak jsme se domluvili s organizací KulturaFM a mohli zkoušet a hrát na Nové scéně Vlast, kde působíme necelé dva roky.
Prý vám KulturaFM odpustila nájemné a platby, třeba za energie?
Tak to není. Platíme nájem za zkoušky, jen s tím rozdílem, že nám je poskytnuta sleva. Žádáme o granty, hlásíme se do projektů EU, a ty nám pokrývají 90 procent nákladů. Zbytek zaplatíme ze vstupného.
Jakou první hru uvedl váš nový soubor Komorní scéna 21?
Nastudovali jsme Mrzáka z Inishmaanu, černou komedii o tom, co se stane, když do irského zapadákova přijedou filmaři až z Ameriky.
Je to stejná hra, kterou hrají v Ostravě v divadle Petra Bezruče?
Ano, akorát my ji nastudovali a hráli dříve než Bezruči.
Měla úspěch?
Byla velmi úspěšná. Jedná se o skvělou komedii, kterou jsme reprízovali desetkrát a lidé na ni pořád chodili.
Druhou hru, kterou jste nastudovali, byly Běsi od Dostojevského. Proč tak těžkou věc?
Četl jsem román Běsi a zjistil, že tato hra se v našem regionu snad nikdy nehrála. Divadla ji obecně moc nehrají. Tuším, že v současnosti ji má v repertoáru jen Divadlo v Celetné v Praze. Našel jsem tedy dramatizaci Běsů od Alberta Camuse, upravil ji, vynechal některé postavy, které pro naše pojetí nebyly důležité, přesto hra trvala tři hodiny a s přestávkami něco přes čtyři hodiny.
Jaká byla divácká odezva?
Na premiéru v květnu letošního roku přišlo do Vlasti 250 lidí a musím říct, že všichni vydrželi do konce. Nikdo neodešel. Potěšilo mě, že tak velký počet diváků přijde na Dostojevského. Trochu jsme se báli, že se do nás pustí, avšak odezvy byly dobré. Bavilo je téma, hudba i scénografie. Pravdou ale je, že tu délku představení nám vyčítali.
Hrajete Běsi i nadále?
Hráli jsme je ještě jednou, kdy na ně přišlo 120 návštěvníků. Pak představitel hlavní role Pavel Adámek odletěl studovat do Spojených států, takže je zatím nehrajeme. Přestože nebyl profesionálním hercem, byl skvělý. Je to přirozený talent.
Avšak narazil jsem v Praze na herecké konzervatoři na mladého herce Filipa Bařinu, který postavu právě studuje. Takže v lednu začneme Běsi znovu hrát. Navíc s novou scénografií a podstatně zkrácenou. Plánujeme, že je uvedeme ve Frýdku-Místku v sobotu 18. ledna od 18 hodin v Nové scéně Vlast, poté v Ostravě i Praze.
Začal jste v Praze studovat DAMU. Předpokládám správně, že jste se dal na režii?
Studuji režii a dramaturgii. Vyšlo mi to až napotřetí, takže jsem letos nastoupil do prvního ročníku ve svých 28 letech. U režisérů to naštěstí není nic neobvyklého.
Máte představu o své budoucnosti? Chcete po škole působit ve Frýdku-Místku?
S kolegyní z našeho souboru Hankou Magdoňovou často diskutujeme o tom, že po škole zůstaneme ve Frýdku-Místku. Ona už absolvovala Kulturní dramaturgii se zaměřením na divadlo v Opavě a nyní nastoupila jako dramaturgyně do městské organizace KulturaFM. Rádi bychom pokračovali jako poloprofesionální nebo profesionální divadlo. Ale kdo ví, jak to všechno dopadne.
Jak by takové divadlo mělo fungovat?
Ve městě se sice opravují sály – nyní se plánuje rekonstrukce Kina Petra Bezruče, kde vznikne jeviště pro větší soubory – jenže to vše se dělá pro hostující soubory. A ty přivážejí do města převážně konverzační komedie.
My bychom si chtěli diváka vychovat, aby nechodil jen na komedie nebo na pražské herce. Samozřejmě nemůžeme hned začít s profesionálním divadlem, které je finančně hodně náročné. Dobrou možností je poloprofesionální soubor. Mohli bychom si najímat herce z okolí, například z Divadla Petra Bezruče, doplnit je talentovanými neprofesionálními místními herci a také čerstvými absolventy konzervatoře, kteří mají hodně elánu a chuti do práce. Postupně by se, po nějakých pěti letech, takový soubor mohl proměnit v profesionální divadlo. Samozřejmě by s tím ruku v ruce musela jít dobrá dramaturgie.
Kolik zaměstnanců by v profesionálním divadle působilo?
Záleží na tom, zda by se divadlo věnovalo jen činohře, nebo třeba i baletu a opeře. Může to pak být 20 nebo i sto zaměstnanců. Ve Frýdku-Místku by se jednalo samozřejmě o menší komorní činoherní soubor, který by hrál v Nové scéně Vlast.
Máte kromě divadla i jiné koníčky?
Psal jsem poezii, zajímám se o výtvarné umění. Zajedu si občas do galerií do Brna nebo do Prahy Nedávno jsem navštívil v Brně výstavu fotografa Joel-Petera Witkina, který pro své snímky využívá mrtvá těla z márnic, různě je aranžuje, vytváří zátiší, a v té hrůze divák přesto dokáže najít něco zajímavého a pozitivního. Nutí diváka nad svými snímky přemýšlet tak, aby nepociťoval jen zhnusení. Ukazuje, že existuje i jiná realita.
Určitě chodíte jako divadelní režisér i do kina podívat se na práci slavnějších kolegů. Máte nějaký oblíbený film?
Z poslední doby mě zaujal a hodně bavil film Pí a jeho život. Snímek říká, že důležitá je víra, přitom to nemusí být spojené s konkrétním náboženstvím. Pokud člověk v něco věří, může mu to pomoci a třeba i zachránit život. I tam se pojednává o dvou realitách a je na člověkovi, které realitě věří.
Profil
Norbert Závodský
se narodil 20. října 1985 v Galantě na Slovensku. V 10 letech se s rodinou přestěhovali do Frýdku-Místku, kde vystudoval čtyřleté Gymnázium a SOŠ v Cihelní ulici. Po maturitě byl přijat na Ostravskou univerzitu, kde studovat šest semestrů a školu nedokončil. V roce 2010 byl přijat na Univerzitu Palackého na obor Filmová věda – Divadelní věda. Škola nesplňovala jeho očekávání, proto po roce studia zanechal. V současné době studuji na DAMU v Praze obor Režie a dramaturgie činoherního divadla. Má dva bratry a je tři roky šťastně zadaný. Ze současných divadelních režisérů jej nejvíce baví práce J. A. Pitínského, Martina Františáka, Jana Mikuláška. Mezi jeho koníčky patří tenis, poezie a humor Komorní scény 21.