To jsem se tady snažil od začátku dát lidem najevo – že každý z nich tady má svoje místo,“ říká ředitel Výstaviště Flora, autor řady expozic na mezinárodních výstavách v zahraničí, renomovaný architekt a výtvarník Zdeněk Štefka.
Olomoucké památkáře a architekty v poslední době hodně rozčílilo umístění stromků na Horním náměstí, které poutají návštěvníky na letošní jubilejní výstavu Flora Olomouc. Vy jste ředitelem výstaviště, zároveň ale architektem. Jak se díváte tento spor?
Před třemi lety jsem začali na Horním náměstí před každou květinovou výstavou Flora umísťovat na ploše asi 30 metrů čtverečných živé poutače. Květinové kompozice byly vždy pozvánkou na výstavu. Letošní rok je pro výstaviště zvláště významný, neboť je jubilejním 50. ročníkem květinových výstav v Olomouci. Proto jsme zvolili atypickou pozvánku na výstavu a na náměstí jsme přechodně osadili 15 stromů v kontejnerech s logem Výstaviště Flora. Stromy budou po skončení akce vysazeny v konkrétním prostředí areálu města. Že to vyvolalo tolik emocí, je mi opravdu líto.
Pojďme k vašim začátkům na Floře. Kudy vedla vaše cesta až na Výstaviště Flora?
Studoval jsem architekturu v Brně a už během studia jsem cítil, že mám daleko bližší vztah k detailu výtvarnému než technickému. Zároveň jsem se už tehdy podílel na řadě expozic na brněnském výstavišti, což byla pro studenta ideální příležitost. Krátce po absolutoriu jsem chvilku pracoval ve Stavoprojektu a pak jsem vyhrál konkurz, který vypsalo město – do nově zřízené organizace Olomoucké výstavní sady. Tam jsem nastoupil v roce 1966 a rok na to jsem dostal funkci hlavního architekta mezinárodních květinových výstav Flora Olomouc. Byl jsem nadšený, mladý, bez závazků, takže jsem byl ochoten věnovat veškerou svou energii práci. Měl jsem obrovské štěstí, že to začalo na Floře, protože tam jsem cítil veliké uspokojení – a dnes vidím, jak to bylo důležité, protože z toho těžím dodnes.
V čem byla ta zkušenost tak výjimečná?
Tehdy v roce 1967 a 68, to byla doba, kdy se to začalo pomaličku otevírat – aby se to pak rychle zavřelo. Ale pro nás to bylo velmi burcující období. Tehdy sem hojně jezdili Holanďané, kteří se netajili tím, že Olomouc, město ve středu republiky, a tím i Evropy, je pro ně ideální příležitostí pro jejich obchody a tah na východ a na jih. Doslova se sem hrnuli a člověk měl pocit, že je to tak nastálo. Dokonce se tehdy hovořilo o tom, že byli ochotni zřídit v Olomouci květinovou burzu!
To mohl být pro Olomouc skutečně zlomový okamžik…
Ano, Olomouc se mohla stát skutečně městem květin a neměla by naprosto žádnou konkurenci. Člověk ani nechce domýšlet, co by bylo, kdyby se to skutečně podařilo. Ještě v roce 1968 jsme tím tady opravdu žili. Naším velikým fandou se stal holandský velvyslanec, úžasný člověk, který nám sem přihrál řadu holandských vystavovatelů a pod jeho záštitou se tu odehrála také velice zajímavá výstava – Holandské cibuloviny a české sklo. Olomouc se stávala opravdu květinovým městem v evropském kontextu. Ocitli jsme se dokonce na žebříčku Asociace zahradnických výstav AIPH v Haagu a plánovalo se, že by bylo možné v Olomouci uspořádat celoevropskou květinovou výstavu.
A pak asi přišel ten osudový srpen…
V tu chvíli vzalo všechno za své. Ten pád byl velice rychlý – prakticky ze dne na den. Najednou z té velkolepé myšlenky, že by se tady děly výstavy na celoevropské úrovni, to spadlo na úplně lokální úroveň. Navíc nám to trochu zkomplikovali Slováci. Když jsme měli za sebou už tři ročníky výstav pod hlavičkou Flora Olomouc, přišli najednou také s květinovou výstavou. A tehdy Vládní výbor pro výstavnictví rozhodl, že v lichých letech se bude konat Flora Olomouc a v sudých Flora Bratislava. Jelikož tady ale mezitím vzniklo jakési quasivýstaviště, tak jsme si nemohli říct: uděláme jednou za dva roky výstavu a hotovo. Proto jsme pro ta mezidobí vytvořili řadu výstav, které byly koncipovány tematicky – Vyznání růžím, Gladioly, Známky na Floře – Flora na známkách, Hobby, Sklo a květina, dvakrát zde byla celostátní výstava Svazu zahrádkářů, Zahrada, zahrádka, rekreace, dovolená a podobně, a tím jsme ukotvili zájem veřejnosti a ujistili ji, že květinové výstavy budou do Olomouce patřit i nadále.
Proč jste z Flory vlastně odešel?
Tehdy tady vznikla taková zvláštní situace, že po mě chtěli, abych se po práci věnoval ještě jiným věcem…takovým těm stranickým. A mě to nebylo dvakrát po chuti a musím říct, že jsem tehdy z Flory odešel proti své vůli. Odešel jsem do koncernu Sigma, kde jsem dělal v oddělení výstavnictví. Mezitím jsem si udělal aspiranturu na katedře urbanismu Fakulty architektury v Praze na téma: Do jaké míry ovlivňuje konání velkých výstav životní prostředí a koncipování měst, ve kterých se konají. I když mě to téma moc zajímalo, původně jsem si myslel, že mi to k ničemu nebude. Nakonec jsem díky tomu šest let externě učil na Akademii výtvarných umění v Praze zahradní design.
Jak vzpomínáte na tu dobu?
To byl taky trochu mezník. Potkal jsem se tam s řadou talentovaných studentů, kteří v sobě měli revoltu, rebelii a zdravý krásný vztah k architektuře. Díky tomu, že už jsem začal jezdit s výstavami do zahraničí, mohl jsem jim vozit aktuální obrázky ze světa. Oni mi za to byli vděční a vznikl mezi námi úžasný vztah.
Tehdy u nás asi moc odborných zahraničních publikací k dostání nebylo, že?
No to určitě ne! Když jsem studoval architekturu já, byli jsme za těch šest let studia dva dny v Budapešti a to bylo všechno. Čili ať se nikdo nediví, že tady vznikaly šedivé beztvaré stavby, protože nikdo z těch architektů neměl možnost nic vidět a konfrontovat se se světovým děním. Pak bylo úžasné, že jsem se s výstavami dostal do Skandinávie, Egypta, Turecka, Ameriky, Brazílie, Číny, na Kubu, …
To jste vydržel šest let a pak jste zůstal na volné noze a začal se věnovat vlastní výtvarné tvorbě se sklem. Jak vznikl tenhle nápad?
Úplně náhodou – v roce 1972 jsem dělal expozici na světové výstavě okrasného zahradnictví v Amsterdamu na téma „Symfonie skla a květin z Československa“. Kromě skla jsem tam použil spoustu vypálených sklářských forem, dílem s nafoukaným sklem, ze kterých vzniknul v expozici dominantní relief takový negativ a pozitiv. Když jsem objížděl sklářské hutě, koukali na mě jako na blázna, proč vezu do Amsterdamu takový šrot. Nakonec jsem za tu naši expozici dostal od královny zlatou medaili a jeden architekt to dokonce na místě od Skloexportu celé koupil!
To ale ještě nebyla vaše tvorba?
Ne, tehdy jsem s tím ale začal malinko koketovat. Nejprve jsem zkoušel dělat vázy, protože květiny a sklo – to je náramná symbióza. Postupně jsem začal dělat ty svoje hlavy, protože mě by nebavilo dělat něco, co jsem už někde viděl a tohle bylo něco jiného. Doufal jsem, že se mi tam podaří dostat trochu filosofie a takových živočišných aspektů, které jsou všude kolem nás. Bylo to prima, najednou příležitost dělat něco nového.
Sklárna sama o sobě je náramné divadlo. Má svébytnou atmosféru, která je pořád stejná, přes všechna ta staletí. Je to pořád stejný provoz, každý tam má svoje místo, každý ví, co má dělat, kam má co odnést, kdy co přinést, aby to nepopraskalo a tak dále. Ta atmosféra tam je fantastická.
Považujete se spíše za výtvarníka nebo architekta?
To je velice jednoduché, protože výstavnictví je de facto syntézou všech uměleckých disciplín, taková syntéza hry a divadla. Není proto nutné tyto obory od sebe oddělovat, protože se ideálně prolínají.
Kdy jste se na Floru zase vrátil?
Oslovili mě před pěti lety, že vypisují výběrové řízení. Nikdy by mě samotného nenapadlo se o to ucházet, měl jsem spoustu práce jinde. Do toho výběrového řízení se tehdy přihlásilo 28 lidí a já jsem byl mezi nimi jediný architekt a jediný jsem se výstavnictví věnoval. Z toho je patrné, jaké je obecné vnímání výstavnictví – že to prostě zvládne kdokoli. Když jsem sem před těmi pěti lety přišel, byl jsem trošku smutný z toho, jak se to tady propadlo. I když já jsem pro Floru nepřestal nikdy malovat, ať jsem byl kdekoli, takže jsem měl pořád aktuální povědomí o stavu, v jakém to tady je.
Co byl hlavní cíl, který jste si tehdy v nové funkci vytkl?
Vyprofilovat jedinečnost výstavy Flora Olomouc se všemi specifickými atributy a přispět k jejímu dalšímu rozvoji. Jsem totiž přesvědčen o tom, že Flora Olomouc se svojí stále vysokou estetickou úrovní, padesátiletou tradicí a unikátním umístěním v centru městských parků, dotváří po mnoho desetiletí obraz města a jeho podobu. Významně tak participuje na novodobé koncepci města, jako mimořádně zajímavé turistické destinaci, a to nejen v domácím, ale také v mezinárodním měřítku. Doufám, že se mi pro tuto myšlenku za těch pár let podařilo spolupracovníky ve firmě získat a výstavnictví fandíme spolu. A také jim stále opakuji – vy máte ideální příležitost radovat se z toho co se nám tady povede. Kdo z lidí, i když se poctivě snaží odvádět svoji práci, ji takto vidí přímo před sebou a navíc může její výsledky okamžitě konfrontovat s vědomím návštěvníků. Pro nás je největší odměnou, když jsou návštěvníci spokojeni, a v tom je výstavnictví krásné.
Trpíte profesionální deformací, že byste vylepšoval interiéry nebo exteriéry svým přátelům a známým?
Ne, to v žádném případě. Pokud mě o to někdo požádá, tak se rád zapojím, ale jinak ne. Architekt se musí přizpůsobit požadavkům klienta, protože člověk je rád v prostředí, které ho oslovuje. Mě je hrozně líto, že ze života dnešní mladé generace zmizela filosofie, estetika. Je mi líto těch, kteří nemají z domova takový ten základ – co je dobré a co není a jsou odkázáni na ty hyper- a supermarkety, kde se v obrovských hromadách prodávají věci nevkusné, špatné a jejichž jediným kritériem je cena. A v tom zas budou vyrůstat jejich děti a už se toho nezbaví. Hrozný hřích této společnosti je v tom, že o prostředí až tak nepečuje.
Celý život žijete v Olomouci a prohlašujete o sobě, že jste místní patriot. Co konkrétně se vám na Olomouci tak líbí?
Olomouc je velmi krásné město s historickými kořeny a kulturním povědomím. Kdo je vnímavý, najde tu spoustu věcí, které nikde jinde nejsou. V tomto kontextu je také prstenec parků kolem historického jádra města. Což je unikátní. A proto stále usiluji o to, aby se tato skutečnost více akcentovala.
Co vás v Olomouci oslovuje jako architekta?
Koncentrace architektonických památek nejrůznějších slohů k rozmanitým účelům. Například Umělecké centrum univerzity Palackého – bývalý jezuitský konvikt. To je unikátní celek, který po náročné rekonstrukci nyní plnohodnotně slouží nejen studentům. Nedávno otevřené Arcidiecézní muzeum, které je chloubou města, a jehož význam překračuje hranice. Také si myslím, že bylo náramně prozřetelné navázat na jedinečný soubor barokních kašen novodobou Arionovou kašnou olomouckého rodáka Ivana Theimera. Jsem si jist, že řada lidí, kteří vědí, v jakém kontextu se pohybuje Theimer v Itálii a ve Francii, přijede do Olomouce třeba jen kvůli tomu, aby viděli jeho poslední kašnu. A to jsou aspekty, které se nedají koupit.
Flora letos slaví padesát let. Co byste jí popřál do další padesátky?
Byl bych velice rád, kdyby se Flora stala tribunou tohoto města, protože má na co vsadit. Výstaviště Flora není jen klasickým zařízením, je to mix výstavního provozu a parku a navíc historického, což je náramná konstelace. Ale chybí zde vybavenost jak technická tak společenská, širší zázemí, parkování, logistické podmínky. Je nutné zlepšit komfort pro vystavovatele i pro návštěvníky. To vše se dá dohnat, výstaviště se dá postavit kdekoli na zelené louce během krátké doby, my zde však máme jedinečné prostředí, které jinde není. Skutečnost, že celý areál zůstal přes náročnou dobu, kdy se vše porcovalo v celistvosti včetně Korunní pevnůstky – zelené enklávy ve středu města, zvýšila jeho hodnotu. Pojďme jej obohacovat a dále rozvíjet.
