Pocházíte z Prahy 9, odkud přesně?
Narodil jsem se v Horních Počernicích a momentálně už 20 let bydlím na Černém Mostě.
Devítku znáte tedy v kontextu řady let, sledujete její proměny?
Samozřejmě nejvíc momentálně sleduji Černý Most, kde se neustále zlepšuje infrastruktura. Nejvíc to asi dokresluje nové obchodní centrum, které je jistě velké lákadlo i pro mimopražské, jak velikostí, tak rozmanitostí. Zlepšuje se kvalita chodníků nebo turistických cest. Sleduji i vývoj v Horních Počernicích, kde bydlí moji rodiče a sestra s rodinou. A také tam má sídlo společnost AC-T servis, která mě sponzoruje v mé atletické kariéře. Dovolte mi, abych touto cestou poděkoval za podporu paní jednatelce, Janě Erbové.
Kvůli úrazu jste přišel o nohu. Jak se vám z pohledu handicapovaného člověka žije v Praze 9?
Já se v podstatě za handicapovaného nepovažuji. Považoval jsem se za něj před dvěma lety, než jsem podstoupil amputaci. Po úraze jsem měl s jednou nohou velké problémy, které mi neumožňovaly využívat jí jako zdravou – tenkrát jsem byl skutečně handicapovaný. V lokalitě, kde bydlím, to tehdy bylo hodně rozkopané právě kvůli výstavbě obchodního centra, což byl problém. Samozřejmě i teď je pro mě, zejména v zimní období, složitější se pohybovat, některé chodníky jsou pro mě v zimě tabu, samozřejmě ne jenom v Praze 9. Obecně se mi tu žije velice dobře.
Nemůžu nezmínit vaší profesi baristy. Jak se člověk rozhodne, že půjde „vařit kávu“?
Hned vás opravím, káva se nevaří, ale připravuje. Ale k otázce: ke kávě jsem se dostal v podstatě úplně omylem. Nebyl jsem z generace mladých lidí, kteří chodí do kaváren, jako tomu je dnes. Věnoval jsem se úplně jiné profesi. Po studiu střední školy jsem nastoupil do společnosti Plus Discount, která provozovala řetězec filiálek s potravinami. Tam jsem se během osmi let vypracoval až na pozici oblastního manažera a staral se o jednotlivé prodejny, přijímal zaměstnance, staral se o chod prodejen… Přišlo ale období, kdy jsme chtěli se ženou založit rodinu a to při té práci dost dobře nešlo, bylo to časově hodně náročné. Tak jsem se rozhodl pro změnu a začal hledat úplně něco jiného.
Takže jste před tím žádné zkušenosti s oborem kávy neměl?
Neměl jsem sebemenší znalosti, nevěděl jsem o kávě nic. Nicméně jsem se zkusil zúčastnit výběrového řízení ve společnosti Douwe Egberts, která do Česka vozí kávu. Nejspíš jsem se panu řediteli Jiřímu Dolanskému zalíbil, protože když se mě zeptal, co můžu společnosti nabídnout, řekl jsem mu na rovinu, že o kávě nic nevím, ale že jsem poměrně učenlivý. Asi se mu líbila moje upřímnost, tak mě vzal. To bylo v roce 2003.
Koncem roku 2003 už jste se ale účastnil prvního ročníku soutěže Mistr kávy…
Té soutěži předcházel seminář o kávě, o jejím původu, přípravě, druzích… poprosil jsem pana ředitele, jestli bych se toho nemohl účastnit, že bych si rozšířil znalosti. Se seminářem byla ale spojená soutěž, tak jsem na ni byl vyslán, samozřejmě připravený na neúspěch. Nakonec jsem skončil čtvrtý z 58 účastníků.
A další ročník už byl pro vás vítězný?
Ano. Stal jsem se Mistrem kávy České republiky pro rok 2004 a o rok později jsem jel reprezentovat republiku do Spojených států, do Seattlu na mistrovství světa.
Jak dlouho to tedy trvá, než se člověk vypracuje na úroveň, aby mohl v přípravě kávy soutěžit? Ve vašem podání to vypadá, jako hračka.
Tak to určitě není. Od první soutěže v roce 2003 se názor a požadavky na soutěžící zpřísňují. To co mi stačilo před pěti lety na vítězství, už by mi letos nestačilo možná ani na kvalifikaci. Když jsem tehdy vyhrál soutěž Mistr kávy a cítil se jako skutečný profík, tak po příjezdu do Ameriky mi spadl hřebínek. Když jsem viděl, co umějí baristé z jiných zemí, došlo mi, že jsem pořád jen hloupý Honza a mám se ještě hodně co učit. Baristou se podle mě člověk nestane tím, že vyhraje nějakou soutěž, ale pouze zkušenostmi. A je třeba neustále sledovat vývoj ve světě .
V České republice ale podmínky pro soutěžení nejsou příliš příznivé…
V podstatě ne. Ve světě je to jinak, tam má člověk třeba půl roku čas věnovat se jen přípravě na soutěže a samozřejmě za to bere plat, to v Česku neexistuje. Baristi zpravidla pracují pro nějakou společnost, nebo kavárnu a až po práci se mohou připravovat na soutěže. Další problém je s jazykovým vybavením, můžete být skvělý barista, ale když neumíte plynule anglicky, soutěž zpravidla nemáte šanci vyhrát. Soutěže totiž nejsou jen o přípravě samotné kávy, ale i komunikaci s porotou a publikem, o prezentaci kávy, je třeba být suverénní, reagovat na otázky. Doba je ale příznivá k tomu, aby naši mladí baristé soutěže vyhrávali. A samozřejmě to svým následovníkům moc přeji.
Následovníkům? Takže už nesoutěžíte?
Vzhledem ke svému handicapu už se soutěží moc neúčastním. Na tři roky jsem se stal porotcem, bylo hezké stát na druhé straně, i když si myslím, že jsem byl kolikrát nervóznější než soutěžící. Poslední akce jsem se zúčastnil letos v březnu na kongresu české barmanské asociace, kde se předávalo ocenění šesti nejlepším baristům za rozvoj kávové kultury v Česku a v rámci akce proběhla i soutěž. Nejdříve jsem účast v soutěži odmítl, nebyl jsem si jistý, jestli bych dokázal odnést tác s nápoji, abych ho nerozlil, přeci jen kvůli protéze trochu kulhám. Nakonec mi tác odnesl k porotě jiný kolega.
A užil jste si poslední soutěž?
I když to bylo neuvěřitelně stresující, podpora od kolegů a v obecenstvu byla fantastická. Chtěl jsem si to užít, byl jsem rozhodnutý, že je to naposled, tak jsem to pojmul jako show a to se divákům moc líbilo. Už určitě nikdy v oboru kávy soutěžit nebudu. Soutěží už se teď zúčastňuji jen jako paralympionik v atletice.
Jak jsou na tom Češi s kávou?
Česká republika stále není v oblasti kávy dostatečně vzdělaná. Stále se setkávám s neodbornou přípravou kávy v kavárnách, ale i s neznalostí hostů, jak by vlastně jejich objednaná káva měla vypadat a chutnat. Ti jsou schopni zaplatit za nápoj, který je v mých očích „řízená sebevražda“. V Česku je zatím skutečných odborníků na přípravu kávy hrozně málo. Odborné školy se zaměřením na gastronomii se oblasti kávy skoro vůbec nevěnují a to by se mělo změnit.
Když vejdu do kavárny, existuje něco, podle čeho poznám, jestli si tam vůbec mám kávu dávat?
Kaváren a dalších míst, kde si můžete dát dobrou kávu, je v Česku stále poměrně málo. Ale i třeba na Praze 9 se dobré kavárny dají najít, i když člověk musí pátrat. Já určitě mohu doporučit kavárnu One Café v nákupním centru Harfa, kde vám skvělou kávu připraví kvalifikovaný personál.
Indicií, jak poznat dobrou kavárnu je poměrně dost, tou první je, zda v tom podniku vůbec sedí nějací lidé, když je kavárna prázdná, je tam asi něco špatně. Pro mě jako pro odborníka stačí, podívat se na kávovar a na mlýnek, pro mě je hodně důležitá hygiena a čistota. Kavárna musí být čistá a musí to tam vonět. Důležité je i prostředí, člověk by se měl v kavárně cítit dobře a pohodlně, to je v podstatě ten nejdůležitější faktor, proč se tam host bude vracet.
Několikrát jste zmínil svůj úraz, co se vám vlastně stalo?
Ve stejném roce, kdy jsem získal titul Mistr kávy České republiky, jsem nešťastně upadl při paintballu a nenávratně si poškodil koleno. Následoval nespočet operací a rehabilitačních pobytů, ale ta noha se nikdy neuzdravila, musel jsem pořád používat francouzskou hůl a různé ortézy. Ten stav se stále během následujících let zhoršoval, trpěl jsem velkými bolestmi, které samozřejmě ovlivnily můj pracovní, osobní i sportovní život. Celý život jsem totiž sportoval a najednou to nešlo…
Postupem času, jsem se začal zajímat o sporty pro tělesně postižené a hned jak mi to zdravotní stav umožnil, začal jsem hrát basketbal vozíčkářů. V roce 2008 se někteří mí kolegové z týmu jeli připravovat do atletického centra v Nymburce na paralympiádu v Pekingu. Probíhal tam nábor nováčků, kterého jsem se zúčastnil a vybrali mě pro hod diskem a oštěpem v atletice sedících. Začal jsem jezdit do Pardubic, kde trénuji a reprezentuji oddíl Hvězda TPS Pardubice pod trenérkou Evou Hrdinovou. V roce 2009 jsem se začal účastnit závodů a vyhrávat.
Na mezinárodních soutěžích jsem se setkal s několika amputáři, mohl jsem je sledovat, mluvit s nimi. Protože se moje problémy nelepšily, rozhodl jsem se nakonec v roce 2011 pro amputaci levé nohy nad kolenem. Byl to pro mě způsob, jak se stát zdravým.
Neumím si představit, jak se člověk sám rozhodne pro amputaci…
Není to samozřejmě jen tak. Člověk musí být na sto procent rozhodnutý a mít to dobře zvážené a srovnané v hlavě. Následně absolvovat řadu vyšetření, pohovory s psychologem a dalšími odborníky, je to docela náročné. V prvním stádiu mi lékaři amputaci zavrhli, báli se, že bych mohl trpět Fantomovými bolestmi, což znamená, že vás bolí něco, co už nemáte. Od toho rozhodnutí utekly asi čtyři měsíce, na které nerad vzpomínám, bolesti se pořád zhoršovaly. Nakonec mi pan docent Trč z Motolské nemocnice amputaci doporučil a odsouhlasil. Z toho vyšetření jsem odcházel se strašnou úlevou, ani na vteřinu jsem nezapochyboval. To bylo 1. listopadu 2011 a čtrnáct dní na to, jsem nastupoval do nemocnice na zákrok.
Jak se vám po amputaci změnil život?
Změnil se mi dost, před amputací jsem byl už vcelku úspěšný sportovec, hrál jsem basketbal vozíčkářů a dařilo se mi v atletice, takže o můj příběh projevila zájem média, což nebylo moc příjemné, protože se mě nejdříve pokoušeli vykreslovat, jako chudáka, který musel podstoupit amputaci. Já to tak ale neviděl, mě amputace pomohla vrátit se k normálnímu životu. Určitě to dokládala i televizní reportáž v pořadu Soukromá dramata. Jsem nyní daleko mobilnější, spokojenější a hlavně bez bolestí.
Jak reagovala vaše rodina?
Samozřejmě první, kdo o mém rozhodnutí věděl, byla moje žena Renata, která je zdravotní sestra, znala podrobně můj stav a měl jsem v ní velkou oporu. Když jsem přijel k rodičům a oznámil jim, pro co jsem se rozhodl, tatínek byl v pohodě, maminka to ale strašně špatně nesla, bylo to pro ní moc těžké. Nikdy se s tím nesmířila. Dávala vinu lékařům, kteří mě poprvé operovali, že něco zanedbali.
Já jsem ale nikdy neměl zášť ani k jednomu doktorovi, který se na té operaci podílel. Moje tělo to prostě nezvládlo…
Necelý rok po amputaci jste zorganizoval charitativní výstup na Sněžku. O co šlo?
Někteří amputáři, když zvládnou svůj stav, chtějí něco dokázat a dát světu najevo, že jsou v pořádku. Někteří přeplavou třeba jezero, jiní uběhnou maraton, další lezou na kopec. Mám kamaráda Mirka Formánka, se kterým nás napadlo, že bychom mohli nějaký kopec zdolat. A proč ne hned Sněžku? Také jsme nechtěli jít jen tak, ale někomu pomoci. Nápad jsme měli a čekala nás realizace. Jiný kamarád mě odkázal na občanské sdružení Cesta za snem, kterým jsem projekt odprezentoval a jim se líbil. Pak už zbývalo jen vymyslet, kdy to udělat a pro koho to udělat. Byl jsem rozhodnutý, že chci podpořit nějaké nemocné dítě a zaujal mě příběh tříleté Simonky, která musela po onkologické léčbě podstoupit amputaci levé nohy v půlce stehna. Její rodiče měli problémy i s tím dostat jí do školky. Podle novely zákona totiž amputáři nejsou handicapovaní. Ve speciální školce tedy Simonku nepřijali, protože nemá handicap a v normální školce jí nechtěli, protože ho má. Je to celé postavené na hlavu. Proto jsem chtěl výtěžek z výstupu na Sněžku věnovat právě jí a upozornit i na nesmyslná znění zákonů.
Jak výstup probíhal?
Vybrali jsme si 1. červen, Den dětí, vytiskli trička na prodej a uspořádali na parkovišti dětský den. Triček se prodalo sedm set, což jsme nečekali. Bohužel jsme měli to nejhorší počasí, jaké být mohlo. Hrozně pršelo, foukal vítr a na Sněžce byly dva stupně. Takže dorazilo méně lidí, než jsme počítali. I tak jich na Sněžku vyšlo tři sta! Samotný výstup byl dost náročný, protože jsem v tom počasí musel jít v kraťasech, aby byla vidět protéza, neboť se o tom točil dokument a reportáž pro televizi. Ale byl jsem rozhodnutý, že tam vylezu, i kdyby to bylo poslední, co v životě udělám. A také vylezl, trasou přes Obří důl v čase 2:12 hodiny.
Kolik se vybralo a na co peníze šly?
Vybralo se přes 400 tisíc korun. Peníze putovaly na nákup nejnutnějších kompenzačních pomůcek, příspěvek na asistenta či na pokrytí dalších nezbytných nákladů na zkvalitnění Simončina života. Protože jsme vybrali víc, než jsme čekali, rodiče Simonky se rozhodli, že polovinu peněz darují dalším handicapovaným dětem. Krásná tečka. Už teď se těším na příští rok, kdy budeme akci v Peci 31. Května dělat zas a já se pokusím stlačit čas pod dvě hodiny. Srdečně vás zvu na dětský den a výstup na Sněžku.
Profil
Šestatřicetiletý Jaroslav Petrouš je povoláním barista. V roce 2005 získal titul Mistr kávy České republiky a reprezentoval Česko na mistrovství světa v americkém Seattlu. Po amputaci nohy se stal českým reprezentantem ve vrhačských disciplínách ve své kategorii postižení. Je dvojnásobným bronzovým medailistou z Mistrovství Evropy. Je držitelem evropského rekordu v hodu oštěpem, a také českých rekordů v disku, oštěpu a kouli. Je ženatý a má dvě děti.
