Dění v listopadu 1989 v Gottwaldově, jak se tehdy jmenoval Zlín, odstartovalo den po brutálním policejním zásahu na pražské Národní třídě. „Text výzvy ke stávce divadelníků jsme dostali v sobotu 18. listopadu telefonicky. Přes nesouhlas tehdejšího ředitele divadla Jaromíra Roštinského jsem ji divákům přečetl. Byli jsme odhodláni nehrát a většina publika to pochopila a odešla. Po naléhání hrstky přespolních jsme ale ještě toho večera představení odehráli,“ vzpomíná herec a pozdější ředitel zlínského divadla Ivan Kalina.
Další den už se představení nekonalo. Diskutovalo se s diváky, herci četli Skácelovy verše. Přestože divadlo obstoupili příslušníci VB, omezili se jen na kontrolu občanek odcházejících diváků. Večer 20. listopadu se už na nádvoří divadla sešly dvě stovky lidí se svíčkami. Natlačili se do divadelního klubu a po třičtvrtěhodinové debatě se přesunuli na náměstí. A pak už se všechno rozjelo.
Každý den plné náměstí
Od úterý se každé odpoledne na náměstí spontánně scházely stovky lidí, ke stávce se přidali studenti zlínské technologické fakulty. Občanské fórum se ve Zlíně dalo dohromady ve čtvrtek 23. listopadu. Byli v něm tehdejší disidenti Bedřich Koutný, Petr Bartoš, Pavel Jungmann, ale také lidé, kteří hýbali děním ve Zlíně v roce 1968, jako Karel Pavlištík, František Bobák nebo Miroslav Zikmund.
„Všichni jsme chodili do zaměstnání a Občanské fórum jsme dělali až po pracovní době, odpoledne a večer. Kdo přišel a měl odvahu se toho zúčastnit, ten se zařadil. Nebyly mobily, faxy ani maily. Dnes si málokdo dovede představit, jak to mohlo fungovat. Noviny, rozhlas a televizi ovládal režim. Ověřené informace a dokumenty z Prahy museli mezi lidi rozvážet osobně poslové,“ říká Karel Pavlištík.
Nejproslulejší zlínský disident a mluvčí Charty 77 Stani Devátý do tehdejších událostí zasáhnout nemohl. V létě byl odsouzen a před vězením utekl do Polska, odkud se vrátil až v prosinci 1989.
Obušky byly v pohotovosti
Aktivisté Občanského fóra i divadelníci mluvili na náměstí a podnikali „spanilé jízdy“ po kraji. Chodili do továren, škol, mezi zemědělce a burcovali lidi.
Komunistická policie ale byla stále v pohotovosti. Ivana Kalinu odvezli k výslechu. „Ještě víc to ale odnesli kluci z naší divadelní malírny, které policajti zatkli a zmlátili, když vylepovali plakáty. Tehdy jsme dostali strach,“ vzpomíná herec Rostislav Marek.
A „na stráži“ nebyla jen policie. Tisíce fanatických komunistů byly v ozbrojených jednotkách Lidových milicí, generálové komunistické armády se chystali na lidi poslat tisíce vojáků i tanky. „Hrozba krveprolití byla reálná. Lidové milice měly na zimním stadionu připraven k zásahu celý arzenál včetně těžkých zbraní,“ upozorňuje Karel Pavlištík.
Konec Gottwaldova města
Největší demonstraci Zlín zažil při generální stávce 27. listopadu, kdy desítky tisíc lidí zaplnily náměstí i okolní ulice. Něco podobného se už opakovalo jen jednou – 16. prosince, když do města přijel z Kanady Tomáš Baťa junior.
Komunisté pod tlakem postupně opouštěli své posty. Ve městě i v celé zemi. Otevřely se hranice. Před Vánocemi roku 1989 vyrazily tisíce Zlíňanů poprvé na Západ, do Vídně jezdily autobusy v celých kolonách.
Na Silvestra 1989 měli obyvatelé města o důvod víc k oslavám než jinde. Od 1. ledna 1990 totiž zmizelo po čtyřiceti letech z názvu města jméno prvního komunistického prezidenta Gottwalda a Zlín se stal opět Zlínem. O pár týdnů později osiřel i podstavec pod Gottwaldovou sochou v centru města.
