Odkdy jste měl jasno, že chcete být malířem?
Maloval jsem odmala, asi jsem se s tím narodil. Ve škole jsem třeba pokreslil sešity z různých předmětů a učitelky si je pak nechávaly.
Byl někdo ve vaší rodině umělecky nadaný?
Náš rod pochází z jihu Moravy, od Starého Města. Jako první přišel do zdejšího regionu můj dědeček, pracoval v kopřivnické automobilce. Můj otec dělal autolakýrníka a působil jako živnostník. Z naší rodiny maloval jen strýc, který byl farářem. Zůstaly mi po něm olejové barvy.
Rodiče byli spíše zaměřeni na řemeslo. Nezrazovali vás proto od střední umělecké školy?
Nikdy, protože věděli, co pro mě malování znamená. Hlásil jsem se na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště. Jenže jako syna živnostníka mě nevzali. Rok jsem proto pracoval jako dělník ve Štramberku a za rok jsem se hlásil znovu. To už jsem si poupravil životopis tak, aby mě přijali. A na školu mě vzali. Na akademii jsem se dostal hned napoprvé.
Už tehdy jste maloval expresivně?
Ano a nelíbilo se to třeba sochaři, národnímu umělci Karlu Lidickému. Prosazoval jiný styl, formy, realismus a chtěl mě v prvním ročníku podmínečně vyloučit. Naštěstí do toho zase neměl příliš co mluvit. Zastal se mě můj profesor Jan Smetana, který byl velkým estétem, přesto můj expresionistický styl chápal.
Po studiích jste v Praze tvořil 15 let, Proč jste se vrátil?
Vrátil jsem se do svého rodiště, protože zde mám své kořeny a čerpám ve své tvorbě ze zdejšího prostředí, z lidí a přírody. Podobně čerpal Leoš Janáček inspiraci ve své hudbě. V Hukvaldech vznikly mé stěžejní obrazy Velká zabíjačka, Tetka honí kury, Tetka v kuchyni a další. Namaloval jsem v nich Lašsko v jeho podstatné podobě. V roce 1995 založila obec Hukvaldy Galerii Antonína Kroči v Rychalticích, kde tvořím a vystavuji své dílo. S obcí úspěšně spolupracuji a vážím si její podpory. Reprezentoval jsem Hukvaldy na mnoha velkých výstavách. Největší byly v letech 1997 a 2002 v pražském Mánesu, také třeba západočeské galerii v Plzni, v galerii umění v Liberci, ve slováckém muzeu v Uherském Hradišti, kde jsem se představil společně se synem, sochařem Antonínem. V roce 2005 jsem vystavoval s Miladou na výstavě Česká exprese v českém muzeu výtvarných umění v Praze. Naše obrazy visely na čelní zdi. Příštím rokem chystám ke svým pětašedesátým narozeninám výstavu v galerii SVU – Mánes pod názvem Diamant v Praze.
Jak vznikají obrazy z přírody. Uděláte si na místě skicu anebo obraz vzniká přímo v plenéru?
Ne, skicy nedělám. Na místě maluji celý obraz. Jinak to nejde, člověk by nezachytil atmosféru, to, jak na něj příroda působí. Jeden architekt mi říkal, že mi závidí, protože on je ve své práci svázaný. Musí rýsovat přesné čáry.
Podobně jste maloval i scény z hospod?
Malovat v hospodě nejde, jednalo se o velká plátna. Nasál jsem tam atmosféru, lidi, kteří tam byli, a pak vše přenesl do obrazů. Chodil jsem do hospod ještě 12 let poté, co jsem v roce 1990 úplně přestal pít. Po pravdě musím říct, že už to nebylo ono. V hospodě se špatně sedí u čaje. Takové vysedávání člověka nebaví. Proto jsem s malováním hospod skončil.
Proč jste tak najednou přestal pít alkohol?
Musel jsem, jinak bych zemřel. V roce 1990 jsem se dostal do deliria, tři dny jsem byl v bezvědomí, nefungoval mi mozek. Lékaři mi nedávali velkou šanci na přežití. Nakonec mi mozek naskočil. Dostal jsem se ale do situace, že by mě alkohol zabil. Proto jsem si už 21 let nedal ani pivo.
Od té doby jste také částečně změnil svůj styl.
Určitě. Je to vývoj. Dnes do obrazů více přenáším věci, které vidím a cítím, potlačil jsem skladbu. Malování je pro mne boj, je to ring, koncert. U portrétu se napojím na člověka, kterého maluji. Nezachycuji jeho podobu, ale to, jak jej vnímám, jak působí. Jdu do jeho podstaty, říkám, že jdu až do DNA. Na druhé straně mě to vše ohromně nabíjí. Proto mě malování tak ohromně baví.
A v té době jste namísto štětce začala používat prsty rukou?
Ano, od té doby. Začal jsem malbu zrychlovat, reagoval jsem na podněty. Dělal jsem rychlé tahy, štětcem to nejde stíhat, proto jsem začal malovat rukama. Ale štětec používám pořád, štětcem udělám stavbu motivu.
Když se někdo chce nechat portrétovat, musí se dopředu domlouvat?
Nemusí, stačí, když za mnou přijede o víkendu do bývalé školy v Rychalticích, ve které mám ateliér. Ale je možné se domluvit i mimo víkendy. Telefon zájemci najdou na mých internetových stránkách www.antoninkroca.cz.
Nechávají se portrétovat místní anebo jezdí za vámi lidé zdaleka?
Je to různé. Místní ode mne mají samozřejmě nějaké věci, ať portréty, krajiny nebo kytice. V poslední době přijíždějí lidé z celého regionu, měl jsem tady zájemce z Prahy a jezdí za mnou sběratel, který si ode mne koupil na 30 obrazů. Nedávno se u mne nechávala portrétovat turistka z Finska. Portrét si ode mne koupil i prezident Václav Klaus, když byl naposledy na Hukvaldech. Nakonec byl s portrétem spokojený, zaplatil a odnesl si jej. Řekl mi, že je překvapený, jak jsem jej vystihl.
Uvidí návštěvníci ve vaší galerii také obrazy Milady Poliánové?
Mohou si prohlédnout její starší i novější věci, stejně jako sochy syna Antonína. V galerii v Rychalticích vystavuje své obrazy a kresby také Helena Sládková, filosofka, básnířka a malířka, které letos vyšla prvotina Básně.
Baví vás portrétovat lidi?
Ohromně. Člověk si v ateliéru stoupne a ve mně začne všechno pulzovat. Napojím se na něj a pak nastává skutečný boj. Malba zobrazí vnitřek člověka, duchovno, člověčinu. Kdo se přijde portrétovat, musí si uvědomit, že nejsem fotograf. Ten nejde do hloubky, zatímco já to dokážu. A také si vážím lidí, kteří mají zájem o mé obrazy. Vím, že umění rozumí, že nechtějí nic povrchního, kýčovitého.
Maloval jste někdy i města?
Ne, maluji přírodu a ne komíny. Prakticky vše, co dělá člověk, kazí přírodu.
Znáte výtvarníky z Frýdku-Místku?
Samozřejmě, znal jsem Elišku Servátkovou, která dělala zajímavé figurální motivy. Znám i krajinky Anděly Kocurkové a znám tvorbu Karla Lepíka.
Výtvarníky se stali i členové vaší rodiny. Jak vidíte jejich tvorbu?
Má partnerka Milada Poliánová tvoří od roku 1978. Její obrazy jsou plné života a prožitků. Několikrát vystavoval ve Frýdku-Místku, v Havířově, Ostravě, Olomouci, Šumperku a teď ji čeká velká výstava ve státní Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Beru to jako velké uznání její tvorby. V soukromé galerii může vystavovat každý, ale do státní galerie se dostanou skutečně jen ti nejlepší umělci. A syn Antonín se prosadil jako sochař. Snacha Jana je zase malířkou.
Vedl jste syna k výtvarnému umění?
Vůbec, i když musím říct, že děti už jako malé si kreslily v mém ateliéru. Jenže syn Antonín vystudoval policejní školu a chvíli se živil jako automechanik. Tvořit začal až ve svých dvaceti letech. Vypracoval se na jednoho z nejlepších sochařů u nás a možná v Evropě. Uznávají jej kunsthistorici i výtvarní kritikové. Umí portréty, v nichž pulzuje život, doslova zachycuje živou hmotu. A jeho objekty mají úžasnou sílu.
Snažíte se tvorbu partnerky nebo syna ovlivňovat?
Nikdy jsem jim do malování nebo sochaření nemluvil. Syn je samostatný jedinec, neradil jsem mu, k ničemu nenaváděl. Vzešlo to z něj samo. A ve své tvorbě jde dál, než já. To spíše já jsem zkažený proporcemi.
Kam si jezdíte odpočinout na dovolenou?
Na dovolenou nejezdím. Nepotřebuji odpočívat, největším odpočinkem je pro mě malování. To mě nabíjí energií. Malování je drogou. Už ve čtyři hodiny ráno musím být v ateliéru.
Přece nejste celý den v ateliéru.
Snažím se udržovat si fyzickou kondici. Prakticky každý den uběhnu nebo ujdu deset kilometrů. Vyrážím ráno do Palkovských Hůrek anebo k přehradě Lubina u Kopřivnice. Chodím na koncerty vážné hudby, na Janáčkovu filharmonii Ostrava. Tam mě mrzelo, že bývalý ředitel Peter Krajniaka chtěl propustit dirigenta Theodore Kuchara, kterého považuji za skvělého umělce. Dirigent přece nemá shánět kšefty, to je věc ředitele. Kuchar je přesto sháněl a Krajniak se jej chtěl zbavit. Nakonec to pro filharmonii dopadlo dobře, odešel Krajniak a dirigent Kuchar zůstal. A velký dojem ve mně zanechalo autorské čtení Ivana Magora Jirouse v létě loňského roku. Jeho básně jsou z života a to oceňuji. Bylo mi léto, když zemřel. Byl to vynikající básník.
Profil
Akademický malíř Antonín Kroča se narodil v roce 1947 v Hukvaldech-Dolním Sklenově. V letech 1963 až 1967 vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a v letech 1967 až 1973 Akademii výtvarných umění v Praze Jeho profesory byli Jiří John a Jan Smetana. V roce 1995 založil v bývalé škole v Rychalticích svou galerii, kterou využívá také jako ateliér. Je členem Sdružení výtvarných umělců Mánes. Uspořádal desítky výstav v naší republice i v zahraničí, k těm nejprestižnějším patřily výstavy ve Výstavní síni Mánes Praha, Národním technickém muzeu Praha, Domě umění Ostrava, Výstavní Síni V. Wünscheho Havířov, Západočeské galerii Plzeň, v Českém centru ve Varšavě. Jeho obrazy jsou např. ve sbírkách Národní galerie Praha, Galerie výtvarného umění Ostrava, Českém muzeu výtvarných umění v Praze, Galerii für moderne Kunststiller ve Vídni a v soukromých sbírkách po celém světě.
