Komunisté církev nesnášeli. Navíc když chtěl člověk v šedesátých letech studovat, musel mít dělnický původ. Abyste ho získal, šel jste před nástupem na teologickou fakultu pracovat do strojírenské továrny ZPS v tehdejším Gottwaldově. Vzpomínáte si, co jste tam dělal a jak vám to šlo?
Za komunismu nebylo snadné se dostat do kněžského semináře. Soudruzi stanovili velmi omezený počet studentů a všechny kandidáty prověřovali. Dokonce se vyprávěl vtip, že kostelník dal faráři výpověď s odůvodněním, že už nemůže chodit do kostela, když vstoupil do KSČ. Když se farář hrozně divil, prozradil mu kostelník, že nechce svému synovi znemožnit přijetí na studium teologie. Moji rodiče měli ovšem pevný postoj a nedělali komunistům ústupky, takže jsem měl problém už s přijetím na gymnázium.
Rád v té souvislosti vzpomínám na svou první samostatnou pouť na Hostýn, někdy během deváté třídy, kdy jsem prosil o zázrak přijetí na školu, protože starší sourozence přijmout nesměli. Mě přijali s podmínkou, že během studia přestanu chodit do kostela. Proto jsem dostal od kněze radu, abych se do semináře nehlásil před maturitou, protože by mě nepustili k maturitě. Když jsem měl vysvědčení v kapse, zkusil jsem to, ale protože mně chyběl dělnický původ, musel jsem jít nejdřív dělat do dílny. Pracoval jsem v ZPS ve skladu nástrojů, kde jsem vydával a rozvážel do dílen vrtáky, výstružníky, sklíčidla a frézařské nože. Vzhledem k tomu, že v roce 1968 nastalo politické tání a za Pražského jara se na původ neptali, mohl jsem už po roce odejít na fakultu.
Jakého původu jste tedy byl, když ne dělnického?
Dědeček s babičkou šili prádlo. Později z toho byla továrna ve Strážnici, která se za komunismu jmenovala Šohaj. Já se ovšem narodil pár měsíců po znárodnění, kdy rodiče už nic neměli, ale nebylo mi to nic platné. Doma nás bylo pět sourozenců a jsem rodičům vděčný za to, že udrželi krásnou atmosféru rodiny, i když to bylo moc těžké, když tatínka odvedli na vojnu k PTP a maminku s dětmi vystěhovali k sedlákovi do výminku.
Vaše kněžské začátky jsou spjaté se Zlínem a Vizovicemi. Máte z té doby nějaké nerozlučné přátele, se kterými jste stále v kontaktu?
Na ty kontakty dnes není moc času, ale na všechna bývalá působiště moc rád vzpomínám a mám tam řadu přátel, s nimiž se rád vidím, i když to bývá jen příležitostně. Ale znám často jejich děti a zajímají mě jejich osudy. Je to radost, když vám třeba bývalí žáci ukazují své děti, když vidíte, že i ty jsou už velké a vydařily se.
Letos Velehrad slaví 1150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu. Co všechno to pro vás znamená, čeho se účastníte?
To by byl pěkně dlouhý seznam akcí. Samozřejmě, že pokud budu živ, budu na Velehradě při hlavních oslavách. Ale letos jsem tam byl už mnohokrát, protože se tam koná řada poutí a různých konferencí a setkání. Výročí se však neslaví jen na Velehradě. Proto mám radost, že se asi před dvěma lety podařilo sestavit jakousi národní komisi tohoto jubilea, do níž mé pozvání přijaly významné instituce zastoupené nejvyššími představiteli. Patří sem parlament a některá ministerstva, ale i prezidentská kancelář a některé krajské úřady, Akademie věd a některé univerzity, muzea a galerie. Ten zájem a spolupráce byly opravdu milým překvapením.
Nový papež František na oslavy nepřijede. Mrzí vás to?
Těšil jsem se na papežskou návštěvu Velehradu. Ale chápu papeže, který je v úřadu velmi krátkou dobu a je zván na desítky míst. Jedná racionálně. Jmenování papežského legáta je protokolárně nejvyšší způsob jeho zastoupení. V tom případě mě těší, že vybral slovanského kardinála Josipa Bozaniće z chorvatského Záhřebu, s nímž se i osobně léta znám, a který nám rozumí.
Cyrilometodějská pouť na Velehradě je velkým svátkem pro věřící, může něco sdělit i lidem, kteří nejsou věřící?
Součástí pouti je vedle slavnostní bohoslužby už tradičně celá řada různých programů v rámci Dnů lidí dobré vůle, jako například velký koncert, různé výstavy a soutěže. Soluňští bratři našim předkům především hlásali evangelium, ale tím taky kladli základy naší křesťanské kultury, která roste z evangelia uváděného do života. Užitek a výhody křesťanských hodnot užívají i nevěřící. Které hodnoty to jsou, nám obyčejně dojde, když scházejí, nebo když navštívíme země, které evangelium ještě nepřijaly. I od nevěřících návštěvníků na Velehradě slýchávám, že je oslovila zvláštní atmosféra, že se tam nadechli krásy a duchovního bohatství, že zakusili vztahy, které touží zakoušet častěji, že se tam cítili dobře.
Pouť má úžasnou atmosféru, ale je taky docela hektická. Jezdíte do Velehradu i jindy – v klidnější dny a soukromě?
Hostitelé jsou vždycky pro hosty a po akci bývají vyčerpaní, ale spokojení. Jsem moc vděčný za řadu skvělých spolupracovníků, bez nichž by to nešlo. Velká událost je na Velehradě však jen jednou za rok, jindy je tam sice taky živo, ale je to komornější. Nejvíce tam čerpám ve chvílích společných modliteb či úplně soukromého rozjímání. Jsem tam hodně často.
Čím to podle vás je, že je Velehrad tak výjimečný?
Dnešní Velehrad byl založen až začátkem třináctého století. Velkomoravské památky nacházíme spíše v jeho okolí, ale tradice vybudovala z tohoto místa hlavní centrum cyrilometodějské úcty. Tak to cítí Slované mnoha zemí, tak to cítil i blahoslavený papež Jan Pavel II., když na první pouť po pádu komunismu spěchal právě na Velehrad.
Součástí velehradských oslav jsou církevní obřady, ale i koncerty a zábavné akce. Máte nějakého oblíbeného interpreta, na kterého se těšíte? Jakou hudbu vlastně rád posloucháte?
Na Velehradě se klasicky těším na Jiřího Pavlicu, který provází všechny koncerty Dnů lidí dobré vůle, ale i na jeho hosty. Na poslouchání hudby nemám moc času. Často řídím a tak nejvíc poslouchám hudbu v autě. Nejraději klasiku, z ostatních to, co nabízí uklidnění a pohodu, protože napětí mám dost v práci či za volantem. Pokud jdu na koncert, tak nejčastěji na duchovní hudbu, která nejvíce obohacuje.
Před pěti lety jste stál u zrodu projektu Otevřené brány, který lidem ve Zlínském kraji zpřístupnil církevní památky. Od té doby se projekt rozrostl z devíti na třiadvacet kostelů – tři z nich máme přímo ve Zlíně. Vnímáte to jako velký úspěch? Existuje jinde podobný projekt?
Kostely bývaly vždycky otevřené pro všechny lidi, dokonce po staletí bylo v každém kostele obecně uznáváno právo azylu. Až v posledních letech se musely začít kostely zamykat, protože někteří lidé ztratili úctu k posvátnému místu a začali je vykrádat v naprosto nečekané míře. To je ovšem škoda pro všechny, jak pro věřící, kteří se v kostelech zastavují i mimo bohoslužby na chvíli modlitby a ztišení, tak pro turisty, kteří si je chtějí prohlédnout. Zamčený kostel často snižuje turistickou atraktivitu města. Proto jsem přivítal ochotu Zlínského kraje i řady obcí podílet se na zpřístupnění kostelů zajištěním průvodců v letní sezoně. Nevidím to jako službu církvi, ale společnou službu veřejnosti. Zlínský kraj byl první. V Olomouci je podobný projekt, ale jen v několika chrámech.
Máte na Moravě nějaký oblíbený kostel nebo určitý stavební sloh?
Nemám vyhraněný vztah k nějakému architektonickému stylu. Oslovuje mě spíš harmonie a ušlechtilá krása, která může být i velmi jednoduchá, ale radostná. Mému srdci jsou nejbližší – spolu s olomouckou katedrálou – Svatý Hostýn a Velehrad.
Zlínem vede vyhledávaná poutní cesta z Hostýna do Velehradu. Prošel jste ji někdy?
Přiznám bez mučení, že celou ne. Jen některé kousky.
Napadne vás někdy, co byste dělal a jaký byste byl, kdybyste neoblékl kněžské roucho a nedal se do služby církvi?
Já nemám moc rád slovíčko „kdyby“, protože za ním je jen fantazie, ale během gymnázia jsem měl známost a uvažoval jsem o rodině. Předmaturitní přihlášku k dalšímu studiu jsem poslal na medicínu, kde mě ovšem odmítli, protože z gymnázia jsem měl v doporučení napsáno: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd. Proto ke studiu nedoporučujeme“. Umím si představit, že bych to zvládal a byl šťastný. Ale jsem přesvědčen, že ke kněžství mě volal Bůh, že je to pro mě ta nejlepší cesta. A jsem šťastný, i když je to někdy náročné.
Jan Graubner
Narodil se 29. srpna 1948 v Brně jako jeden z pěti sourozenců, vyrostl ve Strážnici.
V roce 1967 vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu, pak rok pracoval v ZPS v Gottwaldově, v roce 1968 začal v Olomouci studovat teologii.
Na kněze byl vysvěcen 23. června 1973, mezi lety 1973 a 1982 působil jako kaplan ve Zlíně a ve Valašských Kloboukách. Od roku 1982 do roku 1990 byl farářem ve Vizovicích, zároveň měl na starosti farnosti v Provodově a Horní Lhotě.
Olomouckou arcidiecézi vedl nejprve jako biskup, v roce 1992 jej papež Jan Pavel II. jmenoval arcibiskupem.
