Kterou poštovní známkou jste vlastně vstoupil do české známkové tvorby?
Bylo to v roce 1996, kdy jsem navrhl známku ke 100. výročí narození fotografa Josefa Sudka. Tehdy ji skvěle vyryl můj přítel, dnes už nežijící, Josef Herčík a na obálku použil mou kresbu Sudka poslouchajícího hudbu. Tu jsem nakreslil v roce 1958 při jedné z pravidelných návštěv, kdy jsme se vždy v úterý scházeli v jeho ateliéru na Újezdě a poslouchali hudbu, kterou Sudek miloval.
V loňském roce vyšla vaše úspěšná známka Mistra Jana Husa – ztvárnil jste na známkách ještě jiné osobnosti?
Po Sudkovi jsem dostal krásný úkol – slavného mima Jeana Caspara Debureau, kterého u nás proslavil Kožíkův román Největší z pierotů. To se mi dělalo hezky, korespondovalo to s mojí volnou tvorbou v barevné litografii. A nedávno jsem navrhl portrétní známku českého astronoma Zdeňka Kopala, litomyšlského rodáka.
Nemohu opomenout známku k miléniu svatého Vojtěcha. Můj návrh tehdy vyhrál evropskou soutěž a známka vyšla v řadě evropských zemí, včetně Vatikánu. V každé z těch zemí ji ryl jiný rytec. Při pozdějším porovnání byla bezesporu nejlepší rytina našeho Miloše Ondráčka.
V posledních květnových dnech vyšla vaše Prodaná nevěsta, jak jste přistupoval k tomuto úkolu?
Tuhle operu mám od dětství rád, a tak jsem věděl, že známka musí být stejně jasně barevná a radostná jako Smetanova hudba.
Po dlouhém váhání jsem použil postavu Mařenky v červeném orámování, a tak spolu s modrou kresbou vytváří známka dojem národních barev. Na obálku prvního dne jsem zakomponoval rytinu plakátu z roku 1866, kdy měla v Praze opera svou premiéru.
Vím, že nejste narcis, ale které známky z vaší autorské dílny máte nejraději?
Zatím se mi nepřestala líbit vánoční známka, kterou jsem vytvořil před asi dvanácti lety. Použil jsem tehdy motiv lidového betléma od nás z Broumovska. Motiv Svaté rodiny jsem umístil na červenou plochu, která byla poseta zlatými hvězdami a pokrývala celou známku až do perforace. S velkým potěšením jsem ji lepil na obálky s vánočním přáním.
Moje maličkost rovněž… jsem velkým zastáncem tradiční korespondence. Na hlavní poště v Jindřišské ulici je filatelistická prodejna, kde je bohatá nabídka krásných známek. Česká známková tvorba si ve světě dlouhodobě drží špičkovou úroveň, kde jsou její kořeny?
Snad je to tím, že jsme po vzniku republiky měli vynikající tvůrce, kteří dali této tradici základ – ať už to byl Alfons Mucha, Max Švabinský, V. H. Brunner či později Karel Svolinský anebo můj učitel Cyril Bouda. Velká většina autorů pocházela ze Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR, které vzniklo v roce 1917, tedy rok před vznikem Československé republiky. V jeho řadách naleznete i dnes řadu umělců, kteří se na zachování vysoké úrovně české známky podílejí.
Kromě volné grafické tvorby vznikají návrhy poštovních známek ve vašem pražském ateliéru na Novém Světě. Jak se zde v samém srdci Prahy cítíte? Jste přece, pokud se nemýlím, rodák z východních Čech.
Nalezl jsem zde místo svého srdce, žiju v domečku na Novém Světě už přes čtvrt století. Intimní charakter této středověké uličky mi připomíná malou vesnici, v níž jsem prožil své dětství. Jen loretánská zvonkohra, která mě tady provází, je obdarováním navíc.
Je o vás známo, že od dětství se věnujete hudbě – kde můžeme slyšet kapelu českých grafiků, dnes už legendární Grafičanku ? A vás hrát na klarinet?
Budete-li mít trochu trpělivost, tak příští rok na jaře se uskuteční na zámku v Roztokách u Prahy výstava Grafičanky k 45. výročí jejího vzniku. Představí všechny žijící i nežijící členy – připomínám jejich jména: Jiří Anderle,Karel Demel, Jaroslav Hořánek, Jeňýk Pacák, Jiří Slíva a já. Výstavu uvede vernisáž, které se zúčastní celá plejáda našich kamarádů, profesionálních muzikantů a zpěváků, a tak dojde k dlouhotrvajícímu jam-session. Na něm uslyšíte všechny žijící členy Grafičanky, včetně mne na klarinet. Naše vystoupení bude opět premiéra bez jakéhokoliv zkoušení, protože se celá léta řídíme poučením našeho přítele, legendárního klarinetisty Ferdinanda Havlíka ze Semaforu: „Zkoušejí jen zbabělci!“
