8°C.JPG)
Centrem pražského předvánočního času, podobně, jako dnes, bylo Staroměstské náměstí, ale i prostor před orlojem. Tehdy tam stával mariánský sloup, který letos opět o Vánocích zdobí Staroměstské náměstí. Po vánočním stromu však nebylo ani vidu. A stánky? Co nejvíc. Pražský knihkupec Leoš Karel Žižka popisuje, že tu bylo „spoustu lidí, ječení a povyk až uši zalehly.“ Na zobrazení těchto možná poněkud chaotických Vánoc si vylámali zuby i tak vzácní malíři jako byl Mikoláš Aleš a Šimon Tavík.
Co se našlo ve stáncích?
Na trzích se prodávalo zboží, které nebylo drahé, svíčky, loutky a podomácku dělané hračky. Pečené kaštany nebyly přepychovým zbožím, ostatně dodnes najdete v některých pražských parcích rodící jedlé kaštany. Děti prodávaly za pakatel kornouty s malými semínky z bukvic, které po vyloupání chutnají jako ořechy. Mezi občerstvením byly i různé oplatky, které z Prahy také téměř zmizely.
Čokoláda - skutečná vzácnost
Na vánočním stromku musely být sladkosti. Čokoláda byla drahá, jen pro bohaté, ale vyráběly se různé cukrovinky. Jednou z nejlevnějších cukrovinek je i dnes pěnové cukroví z bílků. Tehdy ho pražský cukrář Reiman, který cukroví na Linhartském plácku začal vyrábět, prodával 20 kusů za šesták. I díky němu se rozšířilo.
Hygienik by se zbláznil
Lidé v 19. století rozhodně netrpěli přemrštěnou hygienou, takže prodej kaprů se odehrával bez živnostenského oprávnění - z necek a puten, později se objevily kádě. Kapři se zpočátku nevážili, prodával se kus za 60 až 80 krejcarů, jak vzpomíná knihkupec Žižka. Jakmile se začali kapři prodávat na váhu, začalo se i podvádět. Obchodník k rybě přibalil zmrazky (tehdy ještě mrzlo) a navíc přesvědčoval, že kapr je jistě jikrnáč. Po těch byla sháňka, protože jikry jsou lepší do polévky.
Radši smažený se salátem?
Oblíbeným byl recept kapr načerno, tedy na černém pivu, jehož základem je pivní mladina. Tu, ještě teplou, dodávaly pražské pivovary (a že jich v té době bylo), ovšem hlavně svým štamgastům. Dělávala se i štika namodro. Znám ji i další klasický recept kapra načerno, ten je pro změnu se světlým pivem, kořenovou zeleninou, rozinkami, perníkem a podávaný s knedlíkem. Zkusit ho můžete. Recept je to velmi zajímavý, ale náročný…
Půst není hladovka
Na Štědrý den se lidé postili, což ovšem neznamenalo úplnou hladovku. Také bylo nepřípustné, aby polévku „Štědračku“ rozdávali pražští radní o den dříve, jak se o to nyní pokoušejí někteří politici. Tradicí je, že polévka pro chudé se rozdávala vždy 24. prosince.
Šneci to (ne)přežili
Na Štědrý den žádné maso, nýbrž pokrmy postní, tedy jídla moučná, mléko, máslo, sýr, ryby, ale i ústřice. Šneky podávaly některé restaurace, například Klášterní vinárna vedle Nové scény, kde je dnes pivovar. Tradice přežila a v 80. letech ji RaJ Praha 1 obnovil. Bylo možné si zajít do vybraných restaurací v Praze 1 na šneky. Ostatně, šneci se prodávali v družstevních obchodech a bylo možné je sehnat v Domě potravin na Václavském náměstí. Obvykle v konzervách, ke kterým byl připnut igelitový pytlík s prázdnými ulitami. Šneci bývali v 17. století Čechách postním jídlem chudých, později se ale dostali na stoly bohatých a Magdalena Dobromila Rettigová je už zahrnula do své kuchařky. I dnes se této tradice drží některé pražské restaurace.
Vánočka, to je stará věc
Vánočka se podle různých pramenů plete v Čechách někdy od 12. až 13. století. Vydržela dlouho a pekla se nejen doma, ale chodilo se pro ni také k pekařům. Pěkný marketingový tah praktikovali pražští pekaři někdy v 60. a 70. letech 19. století. Do vánoček, třeba každé desáté či dvacáté, zapekli minci zvanou stříbrný zlatník. (Měl hodnotu 60, později 100 krejcarů). Údajně to jako první učinil pekař Marčan na Starém Městě, který zadělal do vánočky i dukát. Stříbrné zlatníky s císařem Františkem Josefem I. se prodávají dnes od 500 korun výše.
Christenbaum čili vánoční stromeček
Do Prahy přišel v roce 1812, kdy ho v Libni předvedl známým šéf Stavovského divadla J. K. Liebich na zámku Šilboch. Ne jako vánoční stromek, ale jako Christenbaum (volně přeloženo Kristův strom). Katolická církev nad ním rozpačitě krčila rameny, protože to byl zvyk spíše protestantský, a strom na náměstí ve Vatikánu se objevil až v roce 1982. Častěji se objevoval v bohatých domácnostech až ve 40. letech a svítit začal někdy kolem roku 1860. Skutečně zdomácněl až za 1. republiky.
A kde se zvyk zdobení vzal? V době předkřesťanské prý zdobili haluz Poláci v čase zimního slunovratu, ale také prý germánský bůh Wodan v tom má prsty. Teorií je mnoho a vydaly by na román. K nám vánoční strom přišel z Německa. Je to hezký zvyk a už bychom ho asi neměnili, jen ozdoby procházejí proměnou času. Naštěstí stále mnoho lidí odmítá kupovat plastové a raději se vrací ke slaměným či v tuzemsku vyrobeným skleněným.
Čas na charitu
Velký vánoční strom se na veřejném prostranství poprvé objevil v Brně v roce 1924 jako strom republiky, kdy ho nechal vztyčit spisovatel Rudolf Těsnohlídek. Strom sloužil jako prostředek ke sbírce na pomoc opuštěným dětem, což je hezký zvyk, který se v různých formách opakuje dodnes. I když se mu třeba říká strom splněných přání.
To nejdůležitější – jesličky
Betlém, čili jesličky, byly středobodem vánočních oslav a bývaly v každé domácnosti. I dnes by se alespoň v papírové podobě našly v každé rodině. Není divu, Vánoce jsou přece svátkem Ježíše Krista.
Ty naše tradice…
O Vánocích by se samozřejmě dalo psát do nekonečna. Například nikoho dnes ani nenapadne, že by se po svaté Kateřině (25. listopadu) nemohl vdávat a ženit. V 19. století to však nešlo, protože v době adventu se v kostelích neoddávalo a tehdejší radnice ještě neměly dnešní pravomoci. Dlouholeté drobné vánoční tradice ale dodržujeme: krájíme jablko na půl, aby nám vyšla hvězda, pouštíme prázdné ořechové skořápky se svíčkou, aby bylo jasno, jaký bude náš osud, ti odvážnější lijí olovo, když ho někde seženou. Díru v ledu k věštění na Vltavě ale nevysekáte…
Pozitivní však je, že vznikají i nové tradice. Dopravní podnik Praha začal zdobit tramvaje a strom na Staroměstském náměstí ozvučila společnost Taiko. A různé iniciativy se každoročně snaží (asi marně) vytlačit z naší země dědky v červeném hábitu (dříve Děda Mráz, dnes Santa Klaus), kteří nemají s českou kulturní tradicí pranic společného…
Když kvete vánoční stůl
Vánoční hvězda - „Jde o Pryšec překrásný (nádherný), latinsky Euphorbia pulcherrima, dříve poinsettia. Pochází z Mexika, ale najdete ji tropických částech světa, kde je pěstována jako okrasná rostlina či keř v zahradách a parcích,“ uvedl pro Naši Prahu Bohumil Černý, ředitel Botanické zahrady Praha. Samotné květy jsou nenápadné, výrazné jsou ale červené listeny, které květenství obklopují. Aztékové ji využívali jako zdroj červeného barviva i jako léčivou rostlinu na snížení horečky. Jako vánoční symbol se objevila až v polovině 20. století v USA, u nás se kupuje jen pár desítek let.
Vánoční kaktus (Schlumbergera punctata) - pěstuje se více než sto let jako pokojová rostlina a pochází z Brazílie. „Vzhledem k netradiční době květu v našich zeměpisných šířkách je oblíben především v době Vánoc. Latinské jméno rostliny připomíná známého sběratele a pěstitele kaktusů Frédérica Schlumbergera,“ připomíná Jarmila Skružná specialistka z Botanické zahrady Praha.
Růže z Jericha – To je pravá vánoční tradice, která se připomíná už od poloviny 16. století. Tehdy se jednalo o květinu s českým názvem chloulivka - latinsky Anastatica hierochuntica. Vypadala jako uschlý chuchvaleček chroští, který žene vítr po poušti. Když se dala do sklenice s vínem, obživla a rozvinula se. Činilo se tak den před Štědrým večerem. Když se nechala vyschnout, opět se schoulila. Bylo ji možné použít vícekrát a ani nepotřebovala víno. Růže z Jericha se jí říkalo proto, že ji obchodníci kupovali u Jericha v Palestině a vozili do Evropy. Šlo tedy o luxusní zboží a tím je dodnes. Často se ale prodává pod názvem růže z Jericha jiná rostlina - vraneček (Selaginella lepidophylla), který je hojný v suchých oblastech Mexika a Texasu. Při styku s vodou se rozvine a zezelená. (tík)
Jmelí je dobrá léčivka
Líbání pod jmelím je krásný štědrovečerní zvyk. Ale s českými tradicemi nemá nic společného, začalo se objevovat až někdy koncem 19. století. Jmelí ale hraje velkou roli u Keltů i starých Germánů a vůbec v celé západní Evropě. Staří Češi měli jmelí v úctě, ale jako léčivku. Muselo být z dubu či hrušky. Faktem je, že v Anglii je nepředstavitelné, že by v domácnosti chybělo jmelí. Charles Dickens v Kronice Pickwickova klubu dokonce vtipně popisuje způsoby líbání pod jmelím. Zvyk mít doma jmelí byl v Anglii tak rozšířený, že když docházelo, muselo se dovážet z Francie. (tík)
.jpg)
.jpg)
