Co vás přimělo vydat se s kamerou do nejodlehlejších koutů ČR – do Nošovic?
V Respektu jsem narazil na článek Jáchyma Topola, byla to reportáž, ve které líčil atmosféru v rozhádaných Nošovicích – výkupy byly čerstvě dokončeny a část Nošovjanů nemohla přenést přes srdce, že se z pole uprostřed jejich vsi stane průmyslová zóna. Že zelí a brambory vystřídají auta. Na fotografii byl nějaký muž v nezvyklém klobouku a v článku říkal, že „pole bylo srdce vesnice a to teď skončilo a Nošovice jsou mrtvé“. Sehnal jsem si víc informací a do Nošovic se krátce na to i vydal.
Čím vás ten příběh zaujal, že jste se do Nošovic vracel po čtyři roky?
Asi nejpřesněji to v jednom fejetonu o nošovické kauze vyjádřil Ivan Hoffman – bída samozřejmosti. Bída samozřejmosti, se kterou se celý ten příběh odehrál. Samozřejmost, se kterou naši politici vítají nadnárodní koncern a za nesmírných ústupků ho zvou na zelenou louku. Samozřejmost, se kterou se násilí na společenství jedné vesnice ospravedlňuje tzv. veřejným zájmem. A konečně samozřejmost, že chrlit auta je dobrá věc.
Bylo by podle vás správnější, kdyby automobilka v Nošovicích nestála?
Rozhodně by to bylo správné: továrny na zelenou louku jednoduše nepatří. Staví se tam jen proto, že je to tak pro investory levnější. A pak jsou tu výhrůžné anonymy – někteří z majitelů svou část pole prodali jen proto, že se báli o život svůj nebo svých blízkých. Politici této atmosféry strachu zneužili. Poslali do obce policejní hlídky – i ti nejzatvrzelejší se lekli a podepsali. Pan Havlas z Nošovic říká, že pak celý večer brečel ve sklepě. Přirovnává to celé ke kolektivizaci v 50. letech, při které to pole brali jeho tatínkovi komunisti. Je to pořád to samé… Sice za to tentokrát zaplatili, ale nic se nezměnilo – zase nás donutili. Úplně stejně jako tenkrát.
Jak rozumíte tomu, že nakonec všichni povolili a podepsali i ti nejzatvrzelejší odpůrci stavby?
Svou velkou roli sehrála lhostejnost – lidé se po 40 letech v komunismu odnaučili angažovat ve věcech veřejných, nezajímají se o to, co se děje na jejich obecním zastupitelstvu, natož v parlamentu. Kolik Nošovjanů mi říkalo, jak byli zaskočení, když se rozkřiklo, že na obci odhlasovali průmyslovou zónu v samém srdci vesnice. Vůbec netušili, že se něco takového chystá!
Kolik času jste v Nošovicích se štábem strávili?
Zpočátku jsem tam dost času strávil sám, vracel jsem se co čtvrt roku většinou na týden. A se štábem jsme tam prožili takřka celé léto 2009 a pak se ještě přibližně šestkrát vrátili. Dohromady 60 natáčecích dní.
Jak se vám podařilo proniknout do automobilky?
Myslím, že se domnívali, že to píárově ukormidlují. Už jsem se setkal s tím, že tyhle velké firmy a jejich představitelé často sami nevidí, co je na jejich fungování strašidelného a dokonce zdobí své areály obřími nápisy typu Společně vytváříme budoucnost, aniž jim dochází, že tenhle výkřik nic neříká o povaze a kvalitě té budoucnosti. Lidé tu nesedí v kancelářích, ale v tzv. open-space hale schovaní v takových šedivých kójích, chodí se v šedomodrých uniformách, montéři na lince mají 54,5 vteřiny na svůj stále tentýž úkon, v obří montovně znějí ze všech stran takové syntezátorové melodie, jež ohlašují, že se robot brzy pustí do práce a tiskový mluvčí se chlubí, že z celé původní krajiny zachovali ostrůvek sedmi lip, protože v nich dříve stála boží muka, tak jim bylo trapno je kácet, nebo rozsazovat.
Co se stalo s Ondřejem Frankem, který byl z továrny vyhozen mimojiné i proto, že si vám stěžuje na šikanu v Hyundai?
Ondra se nám přihlásil sám, když nás viděl s kamerou v továrně. Hned na první schůzce jsme ho upozorňovali, že pakliže ve filmu vystoupí, riskuje zaměstnání, ať si to dobře rozmyslí. Řekl, že na práci v automobilce není existenčně závislý a že nedokáže mlčet, když vidí, jak se s lidmi v Hyundai zachází. Poslední kapkou bylo, když jsme ho natočili, jak si pod každým autem stoupá na špičky na obtížné pozici na lince, kam byl přemístěn za trest, protože nechtěl chodit na dobrovolné přesčasy. Přistihli nás tam jeho nadřízení a Ondra byl krátce na to vyhozen. Vtipné je, že Ondra svým neslavným vyhazovem otrokářskou situaci v Hyundai nakonec skutečně změnil: krátce na to v továrně proběhla spontánní půldenní stávka, díky níž se věci daly do pohybu, a vedení Hyundai se muselo zavázat, že svoje praktiky vůči zaměstnancům přehodnotí.
Zkusil jste si šlapat zelí?
Nemám patřičná zdravotní vyšetření, abych mohl pracovat v potravinářském průmyslu a pan Černý, šéf zelárny, je na tyhle pravidla ras. Ale dovolil mi okopávat a to mě bavilo moc – je to totiž typ práce, kdy za sebou hned vidíte smysluplný výsledek, což se o filmu tak jednoznačně říct nedá.
Překvapil jste při práci na tomto filmu něčím sám sebe?
Porušil jsem veškerá svá předsevzetí, která souvisejí především s filmem Český sen, a kvůli nošovickému filmu jsem natočil reklamu…víc ale prozrazovat nebudu, snad jen doporučení, aby diváci neodcházeli před koncem titulků…
Scénář a režie: Vít Klusák
Producenti: Vít Klusák a Filip Remunda, vedoucí produkce: Tereza Horská
Produkce: Lucie Pascu, koproducenti: Česká televize a Avion Film
Kamera: Jakub Halousek, střih: Janka Vlčková, výtvarník: Radim Peško
Zvuk: Václav Flegl, Michal Jílek, Michal Gábor a David Nagy, hudba: DVA
82 min., barevné, formát: 35 mm a DCP