Můžete zavzpomínat na vaše začátky? Přivedl vás ke sportu otec, který je diskařem a na dvou paralympiádách vybojoval zlaté medaile?
Sportovně zaměření jsou oba mí rodiče, takže jsem sportoval díky oběma. Maminka pracovala jako profesorka na gymnáziu a působila tam i jako tělocvikářka. Přivedla mě ke sportovní gymnastice, kterou jsem dělal závodně jako malý kluk od první do čtvrté třídy. Později mi to hodně pomohlo, protože jsem tím získal dobrou koordinaci pohybu. Hrával jsem i fotbal, jenže v osmé třídě jsem hodně vyrostl, a když jsem při fotbalu upadl, byla z toho hned zlomená noha nebo ruka. Fotbal se mi proto přestal líbit. Hledal jsem méně kontaktní sport. Na řadu přišel basketbal, později volejbal. Ten se mi zalíbil a už jsem u něj zůstal. Začínal jsem ve Frýdku-Místku, pak přestoupil do Ostravy a posléze do dalších týmů, zahrál jsem si ve Francii i za českou reprezentaci.
Z toho, co říkáte, vyplývá, že vás více ovlivnila maminka.
Od taťky jsem okoukal houževnatost. Hlavním motorem byla ale opravdu maminka. Kolikrát mě musela doslova dokopat k tomu, abych šel na trénink. Nebýt jí, s volejbalem bych kvůli jedné příhodě dávno skončil.
Co se vám přihodilo?
Když mi bylo šestnáct a hrál jsem ještě za Frýdek-Místek, prohráli jsme jeden zápas. Trenér Miroslav Polák se zlobil a dal nám tréninkovou dávku navíc. Mysleli jsme si se spoluhráči, že jsme do hry dali vše a trenérovi řekli, že to dělat nebudeme. On na to zareagoval tak, že další den máme donést své věci a že tím pádem v oddíle končíme. Vyprávěl jsem to doma, maminka mi pořádně vynadala a druhý den jsem šel za trenérem s prosíkem, jestli bych se mohl vrátit. Nebýt maminky, tehdy bych skončil.
Jakým jste byl na základní a střední škole žákem? Sportovci většinou učení moc nedají…
Ve Frýdku-Místku jsem chodil na první a osmou základní školu. Určitě jsem nebyl špatným žákem, na vysvědčení měl jsem vždy vyznamenání.
A vaše oblíbené předměty?
Byla to matematika, na základní i střední škole. Když jsem nastoupil na gymnázium, šel jsem do matematicko-fyzikální třídy. Matematika mě prostě bavila, ani sám nevím proč. A další předměty, které jsem měl rád a které mi docela šly, byla ruština a angličtina. Už tehdy jsme měli amerického lektora a ten nás naučil docela dobře anglicky. A to jsem později využil na turnajích světové série, kde se mluví jen anglicky.
Vraťme se ke sportu. Dodržoval jste životosprávu vždycky, nebo jste ji jako mladý kluk nebral příliš vážně?
Pár úletů jsem měl. Když mi bylo kolem dvaceti. Mladí totiž potřebují vzor, proto se často porovnávají se staršími spoluhráči. Jenže když pak i ti nejlepší z nich kouří a nevadí jim pět piv po tréninku, není to tak lehké. Až když jsem začal jezdit světovou sérii v beachvolejbalu a viděl přístup těch nejlepších hráčů světa, změnil jsem razantně svoji životosprávu. S přibývajícím věkem se samozřejmě hlídám čím dál více.
A co strava? Zaměřujete se třeba na lehká jídla?
Naštěstí jsem nikdy neměl problém s váhou a dodnes nepřibírám. Mám rád zelí, špenát, steaky, vše samozřejmě v rozumné míře.
Na olympiádě jste hrál s Petrem Benešem. Proslýchalo se, že už spolu nehrajete. Je to pravda?
S Petrem jsme se dohodli, že zkusíme postoupit na olympiádu, což se nám splnilo. Po olympiádě měl pracovní povinnosti, které jej vytěžovaly, takže jsem se dohodl s Martinem Léblem, že budeme hrát spolu. Jenže i on si našel časově náročnou práci. Nemohli bychom se účastnit profesionálních turnajů. Uvažoval jsem, že skončím, a v té chvíli mi Petr Beneš řekl, že bychom mohli ještě pár turnajů zkusit. Letos se koná mistrovství Evropy i světa, pojedeme i na turnaje Světového poháru. Věřím, že budeme schopni konkurovat většině týmů.
Co vás osobně víc baví – plážový nebo klasický volejbal?
Když končila sezóna šestkového volejbalu, nemohl jsem se dočkat, kdy začne sezóna plážového volejbalu. Bylo to ale i opačně, na konci léta jsem se těšil na klasický volejbal. V beachvolejbalu vám musí sednout partner. Když si v šestkovém volejbalu s někým nesednete, je tam spousta dalších hráčů. U beachvolejbalu vycházíte jen s jedním člověkem. Často přijde ponorková nemoc, přestanete si rozumět, a proto se tak často mění složení dvojic.
Kterého z vašich úspěchů si ceníte nejvíce? Byla to čtvrtá místa na mistrovství Evropy anebo účast na olympiádě v plážovém volejbalu?
V roce 1999 a 2001 jsem skončil s českým týmem čtvrtý na mistrovství Evropy, dvakrát jsem si zahrál na mistrovství světa. V beachvolejbalu jsem hrál na mistrovství světa, ale opravdu za největší úspěch považuji účast na olympiádě v Londýně. Olympiáda se koná jen jednou za čtyři roky a kvalifikace byla neuvěřitelně náročná. Na olympiádu postoupilo 14 nejlepších světových dvojic a osm dalších z kontinentálních pohárů. Takže kdo se tam dostal, patřil do té nejužší světové špičky.
Vzpomínáte si na mistrovství Evropy, které se konalo v roce 2001 v Ostravě? Všichni věřili, že český tým získá medaili, nakonec skončil čtvrtý. Proč se to nepovedlo?
Musíme se na to podívat rozumně. V tehdejší době byla nejkvalitnější soutěží světa italská liga a od nás tam hrál jen Martin Lébl. Další naši hráči včetně mne hráli ve Francii, což se považuje za jakousi druhou ligu. A naši soupeři hráli hlavně v italské lize. Bronz jsme prohráli v zápase s Ruskem, které jsme ve skupině porazili, ale Rusové měli lepší hráče. Byli dokonce favority šampionátu. Když nepostoupili do finále, hráli sice trochu v útlumu, jenže kvalitou a zkušenostmi nás stejně přehráli, byť to bylo těsně 3:2. Úspěch už byl dostat se do finálové čtyřky. Bylo to díky velké bojovnosti našich hráčů i díky skvělému publiku, které nás v Ostravě neuvěřitelně povzbuzovalo.
Dá se klasickým volejbalem dobře uživit?
Hrával jsem ve Francii, což bylo platově o úroveň níž, než třeba italská liga. Ovšem špičkoví hráči si i ve Francii přišli na pěkné peníze, ale není to tak, že by si vydělali a zabezpečili se na zbytek života. Po skončení sportovní kariéry si všichni musí najít práci. Česká liga je logicky zase o něco níž. U nás si hráči vydělají poměrně slušné peníze například v Českých Budějovicích, ale není to v žádném případě jako ve fotbalu nebo hokeji.
A jak je to v beachvolejbalu?
Tam vydělá slušné peníze prvních deset týmů světa. Desátý hráč na světě si vydělá na odměnách z turnajů v plážovém volejbalu přibližně tolik, jako průměrný hráč francouzské ligy. Dále pak hodně záleží, zda se hráčům podaří sehnat sponzory.
Víte, co dělají vaši bývalí kolegové z české reprezentace, když ukončili kariéru? Zůstali u volejbalu jako trenéři nebo si našli jiné zaměstnání?
Často zůstanou na vedlejší úvazek jako trenéři v oddíle, věnují se mládeži, někdy se stanou v klubech manažery. Pokud vím, tak z bývalých spoluhráčů dělá jeden finančního poradce, další dováží víno z Francie, jiný skončil v automobilovém průmyslu. Hráčů, kteří se dali na trenérskou dráhu, je málo. Abyste se uživili, musíte trénovat extraligu.
Je těžké stát se trenérem?
Je třeba absolvovat dvouleté studium zakončené zkouškami. Není to jednoduché, avšak musím uznat, že vám studium rozšíří obzor. Dozvíte se hodně i o fyziologii, biomechanice a psychologii. Je to hodně zajímavé.
Nevzniká z beachvolejbalu specializace? Nesoustředí se hráči jen na tento druh hry a už nenastupují v klasických volejbalových týmech?
Všechny dvojice, které hrály na olympiádě v Londýně, s výjimkou mne a Petra Beneše, se věnují beachvolejbalu profesionálně. V zimě nehrají šestkový volejbal, ale jezdí trénovat do Brazílie. Takových týmů, jako jsme my, je ve světové špičce hodně málo. Kdyby si špičkový hráč šestkového volejbalu myslel, že po 14 dnech tréninku začne konkurovat beachvolejbalovým hráčům, tak by se hrozně mýlil. Pokud vím, z „šestkařů“ prorazila jen holandská dvojice, která získala zlato v šestkovém volejbale na olympiádě v Atlantě v roce 1996. Loni skončili na olympiádě v beachvolejbalu čtvrtí. Hodně skvělých hráčů zkoušelo štěstí v plážovém volejbalu, ale protože se nedokázali uživit, vrátili se zpět k šestkovému volejbalu. Vezmu to obráceně. Beachvolejbal považuji za výbornou průpravu pro klasický volejbal. Hráči se v něm zdokonalují v koordinaci, je na ně daleko větší tlak než v šestkovém volejbalu, nemohou střídat, když se nedaří. Jsou to neocenitelné zkušenosti hlavně pro mladé hráče.
V Ostravě jste se podílel na vytvoření centra plážového volejbalu. Co se tam bude dít?
Beachvolejbalové centrum bude s celoročním provozem a já v něm působím jako manažer a trenér. Jeho majitel hodlá zřídit kromě již tří postavených venkovních kurtů ještě další tři vnitřní. Pak by se jednalo o největší beachvolejbalové centrum na Moravě. Základem bude komerční využití. To znamená, že si plážový volejbal může do Ridera Sportu přijít zahrát každý. Kurty mají parametry jako kurty na světovou sérii, takže i amatérští hráči si vyzkoušejí profesionální podmínky. Vše je na té nejvyšší úrovni. Dohodl jsem se s Terezou Petrovou a Danou Žolnerčíkovou, že je budu trénovat a naším cílem je postup na olympiádu v roce 2016.
Údajně si s vámi nebo proti vám může zahrát ten, kdo přijde do areálu Ridera Sport.
Na letošní rok jsme pro veřejnost naplánovali osm turnajů v mixu, tedy ve smíšených dvojicích. Těchto turnajů se zúčastním a vždy si zahraji s některou z přihlášených dívek. Samozřejmě na našich kurtech si mohou firmy uspořádat své turnaje pro zaměstnance a určitě si zahrají i děti a mládež.
Předpokládám, že zůstanete bydlet ve Frýdku-Místku a do Ostravy budete dojíždět.
Samozřejmě, Ostrava je blízko.
Chodíte ve Frýdku-Místku někam běhat, trénovat, doplňovat si kondičku?
Po zahraničních angažmá bydlím osmým rokem ve Frýdku-Místku. Posledních sedm let jsem hrál v Ostravě, takže jsem trénoval v klubu a na nějaké další aktivity už nezbýval čas. V uplynulé sezóně jsem trénoval extraligové volejbalistky v Brně, takže ve Frýdku-Místku jsem pobýval jeden nebo dva dny v týdnu. Byl jsem rád, že jsem si trochu odpočinul. Pravdou ale je, že jsem si chodil občas zahrát volejbal do Palkovic. Mám tam kamarády, kteří se mnou začínali s volejbalem.
Máte ve Frýdku-Místku nějaká oblíbená místa, kam si zajdete posedět?
S kamarády chodívám do pizzerie Best a se svým bývalým spolužákem zajdeme občas do pizzerie Ricci. Hlavní roli zde hraje, že oba podniky jsou blízko mého bydliště.
Profil
Volejbalista Přemysl Kubala se narodil 16. prosince 1973 ve Frýdku-Místku. Volejbalovou extraligu hrál od svých 17 let. V roce 1997 byl vyhlášen nejlepším volejbalistou České republiky.
Získal bronzovou medaili na mistrovství světa juniorů v roce 1993. Na mistrovství Evropy obsadil v letech 1999 a 2001 čtvrté místo.
V plážovém volejbalu se zúčastnil olympiády v Londýně v roce 2012. Trénoval ženský extraligový tým KP Brno a v Ostravě působí od května jako manažer centra plážového volejbalu v areálu Ridera Sport a trenér beachvolejbalistek, s nimiž se chce probojovat na olympiádu v roce 2016.
