Politická, mediální a společenská hysterie nad financováním České televize a Českého rozhlasu graduje. Racionální debata se ztrácí v narůstajícím množství bezobsažných floskulí, kde už vůbec nejde o sílu argumentů, ale řevu. Prim hrají termíny jako nezávislost, demokracie, svoboda, stávka. Přitom jde zas a pouze o peníze.
Po nedávném zvýšení „mediální daně“, kdy velká část občanů bude nedobrovolně platit za vládní Českou televizi a Český rozhlas ještě více, než si zaslouží, mě napadlo následující srovnání. Představte si chlápka, jak se z přilehlého lesíku dívá na provoz na dálnici a říká: „Pěkné, naštěstí za to nemusím platit, nemám auto ani řidičák“. Na to reaguje jeho nešťastný kamarád: „Nedívám se na Českou televizi, naprosto mě nezajímá, ale platit musím.“
Jeden z argumentů obhájců chystaného zvyšování koncesionářských poplatků takzvaných veřejnoprávních médií by se dal shrnout asi takto: „Pche, co to je 25 korun měsíčně navíc…“
Načítaní obsahu...
Sněmovní prázdniny přerušily oprávněně vzrušená debata o takzvaných koncesionářských poplatcích, nicméně lze tušit, že toto téma s návratem poslanců do lavic opět oživí otázku, jak dál s veřejnoprávními médii. K problematice se vyjadřovali snad všichni, od politiků všech barev až po hospodské mariášníky v živořící hospůdce v zapadlé obci.
Dva „veřejnoprávní“ bumbrlíčci Česká televize a Český rozhlas nyní usilují o změny zákonů, aby se do jejich nenasytného chřtánu dostala další potrava ve formě stovek miliónů korun ročně navíc.
Čas od času se ve společenském diskursu objeví otázka jak dál s takzvanými veřejnoprávními médii. Zcela legitimně zaznívají názory, že tento model se již přežil a další fungování povinně placené České televize a Českého rozhlasu v době rozmachu jiných médií příliš nedává smysl. Přiznám se, že se začínám k tomuto směru uvažování přiklánět. A to i z následujícího důvodu.
