Sladký život měšťanů
Obyvatelé obou tehdy samostatných měst si v dobách minulých rádi občas osladili svůj všední život. Na levé straně frýdeckého náměstí při pohledu od zámku se nacházela Adamcova cukrárna s nabídkou zákusků a jiných sladkostí, které si vyráběl ve své místecké firmě, na protější straně byla zase umístěna největší cukrárna na náměstí, kterou vlastnil Josef Bartoň. Důležitou průchozí komunikací byla Hluboká ulice, z náměstí přes ní směřovala procesí k poutnímu chrámu Navštívení Panny Marie. To si samozřejmě dobře uvědomovali majitelé jednotlivých domů, a tak se zde nacházelo mnoho drobných prodejen, vedle několika obchodů se smíšeným zbožím, prodejny s ovocem a zeleninou, fotoateliéru, knihařství a obchodu s galanterním zbožím zde bylo i cukrářství, které provozoval Josef Kroček. Mnoho drobných živnostníků mělo své provozovny a prodejny po pravé straně Wilsonovy třídy, která se postupně stávala obchodní tepnou rozrůstajícího se města. Nemohla zde chybět ani cukrárna, nedaleko kavárny Radhošť jednu takovou provozoval Albín Meller. Své cukrárny měl i Místek. Na náměstí v dnešním domě čp. 2, vedle restaurace U císaře, bylo cukrářství Antonie Želiborové, kde si hosté mohli zakoupit různé cukrovinky, sifon, malinovou nebo citrónovou šťávu, vyráběla se zde také zmrzlina. Vedle budovy Národní záložny místecké, která byla dokončena v roce 1928, se zase nacházela cukrárna Pavla Otáhala, který vedle různých sladkostí nabízel i jemné pečivo, zmrzlinu a kávu.
Hygienici byli v šoku
Jelikož cukrárny patřily mezi podniky potravinářské, občas se jim nevyhnuly ani problémy hygienické. V roce 1923 provedli městský lékař Adolf Fried a policejní správce Josef Schindler prohlídku místnosti v domě Aloise Horyla v Místku-Koloredově, kde měli bratři Eduard a Břetislav Lacinové společné cukrářství. Fried se Schindlerem zjistili, že výrobní podmínky v této cukrárně byly více než nevyhovující. V místnosti o rozměrech 4,5 x 2,5 m, kde se cukrovinky vyráběly a uschovávaly, oba bratři také spali. Pytle mouky ležely na zemi, vedle nich bylo namočeno špinavé prádlo, nedaleko pytlů bylo položeno staré šatstvo. Různé staré věci byly rozházeny po celé místnosti, ořechy, med a jiné výrobní suroviny byly uloženy nevhodným způsobem. Nářadí k výrobě cukrovinek nebylo očištěné, železné pracovní pomůcky byly rezavé a špinavé, podlaha byla zablácená a podle obou vyšetřujících asi rok nemytá. Zdi i strop místnosti byly zaprášeny a podél stěn až ke stropu byly umístěny špinavé bedničky, lahve a jiné nádobí. Navíc bylo v místnosti i špatné větrání. Tato zjištění nakonec vedla k zákazu výroby cukrovinek v této provozovně.
Tragédie otřásla městem
Každodenní starost frýdeckých a místeckých živnostníků o chleb náš vezdejší měla ale občas také své stinné stránky. Ve středu 12. srpna 1936 se z trhu v Novém Jičíně vracelo 16 trhovců z Místku a okolí. K dopravě použili nákladní auto frýdlantského přepravce Aloise Pavlisky, které však při sjíždění rychaltického kopce najednou prudce vybočilo ze silnice, narazilo do stromu, který porazilo a následně se ze svahu skutálelo dolů na louku, přičemž se několikrát přetočilo. Nehodu, která se stala okolo 21 hodiny večerní, jako první zpozoroval voják, který jel na motorce z Příboru do Místku. Důsledky nehody byly tragické, ze 16 lidí 11 osob zahynulo, dva byli zraněni těžce a tři lehce. Při nehodě zemřeli Julie Kubačáková, Leontina Janíková z Frýdku, František Fusek z Vidče u Rožnova, Josef Machalík z V. Rovné, Josefa Pachtová a její syn Vítězslav, Jana Simperová a její syn Oldřich, Anna Faldynová a její nevlastní dcera Božena a Emilie Eliášová, všichni z Místku. Těžce byli zraněni Anna Janíková z Frýdku a řidič Jan Satinský, lehce zraněni byli Emilie Starůstková a Ludvík a Emilie Eliášovi, děti zahynulé Emilie Eliášové. Místecká městská rada všem svým tragicky zemřelým spoluobčanům vystrojila pohřeb, kterého se zúčastnilo velké množství lidí z blízkého i vzdálenějšího okolí a samozřejmě i celá místecká městská rada v čele se starostou Vilémem Šlapetou, jenž také pronesl smuteční řeč. O příčinách nehody zpočátku panovaly různé dohady, někteří obviňovali řidiče Satinského, jiní autodopravce Pavlisku, že připustil k přepravě auto ve špatném technickém stavu, další tvrdili, že auto dostalo smyk a tudíž za to nikdo nemůže, poslední variantou, o které se diskutovalo bylo, že neštěstí způsobilo přetížení auta. Celá nehoda měla nakonec soudní dohru, veřejné přelíčení případu se konalo 14. listopadu 1936. Obžalováni byli řidič Jan Satinský, majitelka dopravní koncese Marie Pavlisková a Alois Pavliska, všichni „pro přečin proti bezpečnosti těla nákladním autem ne docela schopným dopravy“. Soud zasedal nejprve v hostinci Teplá v Rychalticích poblíž místa, kde se nehoda stala, a později pak v Místku. Obžalovaní byli obviněni z toho, že k jízdě poskytli auto, které nebylo v dobrém technickém stavu, jak se totiž zjistilo, mělo vadné brzdy a jedno přední kolo bylo větší než ostatní kola. Vůz proto nesnesl jízdu za větší rychlosti. Ovšem jako hlavní příčina autohavárie bylo nakonec označeno přetížení auta. Soud udělil dva nepodmíněné tresty, Alois Pavliska dostal 7 měsíců vězení a Jan Satinský 5 měsíců. Petr Juřák
