Máte zajímavé příjmení, v celé České republice jste podle našich informací pouze dvě toho jména…
Příjmení Borhy je maďarského původu. Tatínek pochází z východního Slovenska, do Čech přijel na vojnu a už tady zůstal. Později se seznámil s mojí maminkou. V Košicích máme babičku, která jezdí za námi do Prahy, nebo ji navštěvujeme my. Zrovna loni jsme tam byli na dovolené, kterou jsme si zpestřili návštěvou nedaleké maďarské vesničky, která je vyhlášená pěstováním vína a podzemními sklípky táhnoucími se do vzdálenosti až 80 kilometrů.
Jste populární i na Slovensku? Poznávali vás kolemjdoucí?
Je to zajímavé, ale musím říct, že ano. Stalo se mi právě v Košicích, když jsme se procházeli po městě, tak mě lidé zastavovali. Nebyli to Češi, kteří tam byli na dovolené, ale právě Slováci, což mě mile překvapilo. Setkala jsem se s tím i jinde na Slovensku, například při zastávkách na benzínových pumpách. Slováci mě mohou znát z televize, protože někteří z nich na svých přijímačích chytají Novu, někteří mně znají z časopisů, protože tam o mě překvapivě vycházejí články. Babička ty časopisy občas koupí a pak mi je vždycky schovává.
Jak jste na tom s maďarštinou?
Rozumím pár slovům, ale nic víc. Tatínek maďarsky mluví samozřejmě plynule. Když byl můj bratr malý, tak s ním chtěl mluvit jen maďarsky, aby ho naučil řeč, ale nakonec z toho sešlo.
Kde jste se narodila?
V porodnici na Štvanici v Praze 7, která pak byla zrušena. Obě své děti jsem přivedla na svět v porodnici Nemocnice Na Bulovce. Spousta lidí se mi divila, proč jsem si nevybrala jednu z vyhlášených pražských porodnic jako je U Apolináře nebo Podolí. Já ale argumentovala tím, proč bych měla rodit někde jinde než tam, kde to mám nejblíže. Jednak je to praktické v momentu, kdy se dostaví porodní bolesti, a navíc jsem byla Na Bulovce nesmírně spokojená.
Kde jste prožívala dětství?
S rodiči jsme bydleli v domku ve starých Ďáblicích, v ulici Ke kinu. Přímo v ulici stával biograf, což bylo fantastické. Pamatuji si, že když rodiče byli v kině, já doma hlídala o deset let mladšího bráchu a dívala se z okna, kdy se budou vracet. Často jsem pak do toho kina se spolužáky chodila. Teď je v té ulici lékárna a zdravotní středisko, kam dosud dojíždím ke své praktické lékařce. Pokaždé, když tou ulicí projíždím, mám nostalgické vzpomínky na dětství. Jako děti jsme běhaly venku, jezdily na kole a užívaly si dětských radovánek. Místo našich hrátek byl hlavně Ďáblický háj a svah pod hvězdárnou, kde jsme lyžovali, sáňkovali, bobovali. V tom byly staré Ďáblice úžasné. Tehdy ještě nejezdilo tolik aut, takže se rodiče nebáli nás nechat volně běhat. Staré Ďáblice jsem měla hrozně ráda, protože jsme si připadali jako na venkově. Přitom jsme bydleli v Praze a do centra se dostali za chvíli. Nostalgie byla také jeden z důvodů, proč jsme se na „osmičku“ vrátili bydlet. Táhlo mě to sem zpátky, protože máte-li pěkné vzpomínky na dětství, tak se rádi vracíte na místa, kde máte své kořeny.
To jste trávila v Praze celý rok nebo jste někam jezdila na prázdniny?
S dětstvím mám také hodně spojené Karlovarsko, konkrétně vesnici Dubina, kam jsem jezdila za dědečkem a babičkou. Mám nádherné vzpomínky na houbaření, chytání ryb v Ohři. Vracím se tam ráda i dnes, především na mé oblíbené golfové hřiště Olšová Vrata. Na filmový festival většinou nejezdím, nevyhledávám tak velkou společnost, mám ráda svůj klid.
Bydlela jste i jinde než v Praze 8?
V 19 letech jsem se odstěhovala od rodičů na Prahu 6, kde jsme bydleli několik let, nejdříve na Břevnově a pak v Suchdole. Každé z míst mělo své výhody, na Břevnově byla spousta zeleně, takže jsme chodili často venčit pejska a měli jsme to i kousek na Pohořelec a Hradčany. Předností Suchdola bylo, že jsem se během deseti minut dostala na ruzyňské letiště, a to bylo v době, kdy jsem hodně cestovala. Tehdy jsem si také pořídila své první auto, modrý Renault Twingo. To už jsem moderovala na Nově a nechtělo se mi pozdě večer cestovat z barrandovského studia přes celou Prahu městskou hromadnou dopravou.
Později jsem bydlela na Proseku, kde to mám ráda i kvůli vyhlášeným Svatováclavským poutím. Měli jsme to kousek od domova, těšili jsme se se synem na atrakce, na sladkosti.
Kam jste chodila do školy?
Na základní jsem chodila v ulici U Parkánu. Bylo to zajímavé, protože tam stávala dřevěná i kamenná budova. Do tzv. dřevěnky se chodilo na 1. stupeň, do tzv. kamenky pak na 2. stupeň. Na gymnázium jsem chodila v Neratovicích.
Proč až v Neratovicích?
Ke konci základní školy jsme s rodiči řešili, kam půjdu studovat, a mezi vybranými školami jsme měli i gymnázium Františka Palackého v Neratovicích, známé svou specializací na studium jazyků a biologii. Nakonec jsem se po přijímačkách dostala právě tam. Ze starých Ďáblic jsou Neratovice poměrně blízko, autobus mi zastavoval kousek od domu a do školy jsem dojela do 20 minut. Jezdilo nás tam z Prahy několik. Byli jsme taková skupina, která se i teď čas od času vídá.
Na gymnáziu jste psala povídky, o čem byly?
Napsala jsem jich více, jeden soubor se jmenoval Povídky do kufru. Je to spíš čtení pro děti, jsou hlavně o cestování. Jak jejich název napovídá, měly zpříjemnit cestování na dovolenou. Jezdili jsme s rodiči hodně autem do tehdejší Jugoslávie, nebo letecky do Bulharska.
To mě překvapuje, v obecném povědomí jsou dívčí sny spojeny s jinými tématy, než o kterých jste v povídkách psala.
Určitě nejsou o lásce a věcech, které řeší dospívající slečny. Já byla spíš dlouho taková dětská. Jiné holky už chodily na diskotéky a měly rande, já ráda zůstávala doma, psala si povídky, pomáhala v domácnosti našim a věnovala se mladšímu bráchovi.
Co se s povídkami stalo?
Přepsala jsem je na psacím stroji na A4, sešila sešívačkou a ještě je celé sama ilustrovala. Ty povídky mám doteď někde schované a možná bych je někde našla.
Takže jste vlastně psala do šuplíku. A co čtení, bavilo vás?
Je to zvláštní, ale já v tu dobu četla nerada. Proto jsem spíš psala, protože samotné čtení mě nebavilo. Rodiče se na mě zlobili, že bych měla více číst, že tím člověk získává slovní zásobu a rozšiřuje si vědomosti. Ale povinnou četbu ve škole jsem poctivě zvládla (smích).
Po gymnáziu jste se opakovaně hlásila na Filozofickou fakultu na obor Sociální práce, ale tam jste se nedostala, proč?
Já měla hroznou smůlu. Byly jsme silné ročníky, sociální práce byl nový a populární obor, takže uchazečů byly spousty. Vždy jsem se dostala až k ústním zkouškám, kde jsem byla také docela úspěšná, ale pak mi řekli, že dávají přednost uchazečům s praxí v oboru nebo po nástavbě.
Proč jste se rozhodla zrovna pro studium sociální práce?
Vždycky jsem chtěla pomáhat znevýhodněným lidem, přivedla mě k tomu i vlastní zkušenost z rodiny. Babička, které v té době bylo už přes 90 let, trávila poslední roky života v penzionu s pečovatelskou službou v České Lípě. Já jsem za ní jezdila, líbilo se mi tam. Vnímala jsem, že péče o seniory je velký problém, a v té době takových zařízení, kde by seniorům zajistili plnohodnotné stáří, nebylo mnoho. Dnes se situace už v mnohém zlepšila.
K sociální oblasti máte zřejmě docela blízko stále, v roce 2007 jste tančila v soutěži Bailando s Petrem Pikem na podporu jeho postiženého synovce Dana.
Jsem čas od času v kontaktu s Petrovou rodinou, která se o Danečka stará. Jeho postižení je těžké, získané finanční prostředky pomohly alespoň k tomu, že si mohli dovolit pečovatelku, která k nim dochází a pomáhá při 24 hodinové péči. Tančení nebyl můj jediný charitativní projekt, pomáhám na akcích pořádaných Nadací Nova. Dále mám blízko k nadačnímu fondu Dobrý anděl, kde pomáhám, ale spíš nenápadně. Nejsem ten typ, který by zval na charitativní akce novináře, nechal se fotit a mediálně se prezentoval. V současné době podporuji Klub ohrožených žen, který založila a vede moje maminka Alena. Pořádají úžasné akce pro ženy, které potřebují psychickou pomoc v jakékoli nouzi, např. zůstaly samy a neví jak dále, nebo chtějí získat nazpět sebevědomí. Nalézají psychickou podporu, posilují si sebedůvěru a navazují i nová přátelství.
Studium na Filosofické fakultě vám tedy nevyšlo, rozhodla jste se odjet do ciziny…
Po druhém neúspěšném pokusu o přijetí jsem odjela do Anglie, kde jsem rok studovala jazyk a živila se jako au-pair. Měla jsem ohromné štěstí na rodinu, u které jsem pracovala. Bydleli ve vesnici Banstead na okraji Londýna, v nádherném domě s velkým pozemkem a bazénem. Do školy v Londýně jsem pak musela jezdit přes půlhodinu vlakem. Londýn jsem si zamilovala, učarovalo mi to typické anglické počasí, nevadily mi jejich deště a sychravo. Když jsem poprvé přijela na autobusové nádraží, kde už na mě rodina čekala, tak jsme k nim domů jeli přes centrum Londýna a já byla nadšená. Byli to moc fajn lidé. Dodnes jsme přátelé a navštěvujeme se, máme si pořád co říct. Buď přijedou k nám do Prahy, nebo my k nim.
Jak jste se dostala k novinařině?
Po návratu z Anglie jsem se dozvěděla, že se v Opatovické ulici v Praze 1 otevřela Vyšší odborná škola publicistiky. A to mě lákalo, protože už jsem měla zkušenosti s psaním. Tenkrát jsem samozřejmě o moderování v televizi ani neuvažovala, spíš si představovala, že budu pracovat v novinách. Po třech letech jsem školu absolvovala s titulem Diplomovaný specialista. Škola se brzy proslavila, mezi vyučujícími byl i Vladimír Železný, tehdejší ředitel televize Nova. Tady musím vyvrátit smyšlené informace z bulváru, že to byl právě on, kdo měl dostal do televize, pravda je totiž taková, že tehdy jsem se ještě s panem Železným osobně vůbec neznala. Poprvé jsme se potkali, až když jsem začala sama vysílat. Posluchačů bylo ve škole mnoho a on si určitě všechny lidi z přednášek nemohl pamatovat.
Jak jste se tedy dostala do televize?
Já šla do Novy sama, protože jsme potřebovali při škole praxi v rozhlase, tištěných médiích i televizi. A Nova byla doslova za rohem, tehdy ještě sídlila ve Vladislavově ulici v Praze 1. Šla jsem se zeptat na praxi a tehdejší šéf zpravodajství Jan Vávra mi řekl, že na praxi nepřijímají, ale ať tam nechám životopis. Za 14 dní mi pak volali sami, že pro mě místo mají. Takže ještě při škole jsem v roce 1997 začala pracovat jako pomocná redaktorka ve zpravodajství.
Co taková práce obnášela?
Pomocných redaktorů nás bylo víc, měli jsme služby, střídali se. Pomáhali jsme připravovat polední, odpolední i večerní Televizní noviny. Volali jsem krajánkům, ptala se na témata, reportáže, oni nám je posílali, my je zpracovávali, pomáhala jsem je stříhat. Byla jsem k ruce reportérům, zajišťovala pro ně všechno, co potřebovali. Dojít do střižny, najít v archívu kazety, které potřebovali a tak dále. A opět musím popřít zprávy z bulváru, že jsem dělala panu Železnému asistentku, zalévala květiny, vařila kafe a podobně. (smích).
Jak jste se dostala na obrazovku?
Tu nabídku jsem dostala nečekaně. Jednou za mnou přišla nová šéfredaktorka zpravodajství Věra Dušková a řekla mi, abych přišla zítra do střižny. Přišla jsem, namluvila si tam příspěvek, nevěděla jsem ještě proč. Pak se mě zeptala, jestli bych chtěla dělat reportérku v terénu. Já samozřejmě souhlasila, a druhý den jsme měli jet se štábem na zkoušku na výjezd. Druhý den jsem přišla do baru hned vedle televize, kde se scházeli lidé z Novy, a Věra Dušková mi navrhla, abych místo reportérky dělala přímo moderátorku ve studiu. Já na ni koukala jako blázen, myslela jsem si, že je to vtip a někde v baru mě natáčí skrytá kamera. Ale byla to pravda, seznámila mě s kolegou Reyem Korantengem, se kterým už 16 let sedáme za pultík ve studiu.
S moderováním v televizi jste začala již v 21 letech, neukradlo vám to kus mládí?
Byla jsem tou dobou zřejmě nejmladší moderátorkou zpráv na světě. Považovali mě za raritu, někteří to kritizovali, ale řadě lidí se naopak naše nová moderátorské dvojice líbila.
Najednou vás začali na ulici poznávat lidé, jak jste se vyrovnávala s popularitou?
To je pravda, poznávali mě, ale nevadilo mi to. Na pozornost lidí jsem si zvykla relativně rychle. Co mi nedělalo a doteď nedělá dobře, jsou bulvární články. To je jediné věc, která je spojená s popularitou a vadí mi. Ale ten zbytek jsem nějak ani nevnímala.
Stoupnout si před kameru určitě není lehké, ještě těžší je zvládnout roli známé osoby. Byla jste na to připravena?
Pro mě to samozřejmě byla strašně těžká situace, protože jsem byla mladá, doslova hozená do vody. Nedokázala jsem si zprvu představit, co to bude obnášet, bulvární novináři, paparazziové. Ale naštěstí jsem kolem sebe měla perfektní lidi, kteří mě na to dokonale připravili. Myslím si, že jsem zůstala pořád stejná, jako jsem bývala dříve.
Mimochodem, vybíráte si dovolenou i podle toho, kam nejezdí Češi, abyste si od popularity odpočinula?
Snažila jsem se, ale dneska už je jiná doba a Češi jezdí po světě úplně všude. Několikrát jsem si vybrala místo, kde jsem příliv Čechů nečekala, a nakonec jsem tam potkala celý zájezd (směje se). Stalo se mi to například v Thajsku na ostrově Phuket. Musím dodat, že pozornost fanoušků mi nevadí, naopak mě těší, ale během dovolené chce mít člověk svůj klid a nic neřešit. I u nás máme oblíbená místa, kam jezdíme relaxovat, ale raději je neprozradím. V zahraniční jsme si hodně oblíbili nejmenované místo v jižní Evropě. Stejně tak v zimních měsících si vybíráme spíše turismem nedotčená místa, určitě ne Špindlerův Mlýn, který mi přijde jako druhá Praha.
Moderování asi není jen ta půlhodina, kdy vás vidíme na obrazovce.
Zpravodajství je týmová práce a každý člen kolektivu v něm má svou úlohu, které se věnuje, moderátor, reportér, korektor, střihač atd. Je to týmová práce, kterou my pak s Reyem na obrazovce prezentujeme. Máme nástup ve 13:00 na poradu, kde se řeší, co bude ten den ve zprávách, potom nám příspěvky připravují reportéři a my si je upravujeme podle sebe. Domů chodím po poradě, která je ještě po odvysílání Televizních novin.
Nyní jste ale doma s dětmi?
Byla jsem několik měsíců na mateřské dovolené, ale do práce a do vysílání se vracím už teď, počátkem září. Na Nově mi vyšli časově vstříc, budu moci chodit do práce později, na pár dní a několik hodin. Jen díky tomu se můžu vrátit na obrazovku už teď, a zároveň nepřijít o to krásné mateřství, kdy uvidím obě děti vyrůstat.
Stíháte kromě rodiny a práce ještě něco jiného? Jaké máte koníčky?
U mě jednoznačně vede golf. Mého bratra jsem ke golfu přivedla když mu bylo 13 a zůstal u něj, dokonce se z něj stal profesionál. A teď začínáme hrát golf i s mým partnerem. Já se aktivně věnuji i jiným sportům jako je sjezdové lyžování, jízda na kole, tenis, pěší turistika, prostě od každého sportu něco. Z ostatních aktivit ráda fotím, ne na digitál, ale převážně na černobílý film.
Tak to klobouk dolů! Vyvoláváte si snímky sama?
Na to bohužel už nezbývá čas…
Vy ale zachycujete svět nejen objektivem fotoaparátu…
Ráda maluji, svůj domov jsem si vyzdobila vlastními obrazy. Maluji pro potěšení, je to taková moje terapie, kdy na plátno zachytím své momentální rozpoložení, ať už radost nebo smutek. Co se týká stylu, tak je to převážně abstrakce, ale nevyhýbám se ani krajinám nebo zátiší. Ráda míchám různé malířské techniky, používám jak akrylové tak i olejové barvy, nebo přidám koláž, kdy na plátno nalepím nějaký nápad atak. Někteří lidé mi navrhovali, abych udělala výstavu, ale na to se necítím.
Vaše maminka je principálka ochotnického divadlo, zahrála jste si už v nějaké hře?
To je pravda, maminka je nadšená ochotnice, po padesáti letech obnovila v Dolních Chabrech divadelní spolek Divoch, který vede a režíruje. Já jsem jí pomáhala hodně v začátcích, také jsem třeba dělala herečkám make-up. Dokonce jsem měla hrát i v jedné hře, zkoušela jsem postavu služky ve hře 8 žen, ale kvůli těhotenství jsem toho musela nechat. Snad mi maminka režisérka ještě nějakou úlohu někdy svěří. (směje se). Také pořádá každoroční Březnový festival ochotnických divadel Dolní Chabry, který s nadšením moderujeme společně s Reyem.
Moderujete tedy nejen v televizi, ale i nejrůznější akce. Stal se vám při moderování nějaký trapas?
Stal se mi velký trapas, když jsme s Reyem moderovali Ples Českých Slavíků na Žofíně v roce 2006. V sále bylo asi tisíc lidí, my jsme měli poslední moderátorský vstup, já měla úzké kožené šaty, šla jsem dolů ze schodů na pódium a jak jsem byla nadšená, že už se ples chýlí ke konci, tak jsem zrychlila, nepočkala na kolegu, aby mi podal rámě a slítla jsem z těch schodů. Mikrofonem jsem praštila o kecpultík, sálem se rozezněla obrovská rána, A v tom k nám přicházel Karel Gott, který se na mě podíval a říká: „Ale přede mnou nemusíte padat na kolena.“ Celý sál se začal strašně smát, takže celá trapná situace byla ve finále vtipná. Měla jsem sedřené koleno, roztrhané šaty, ale na tu situaci vzpomínám docela ráda. Naštěstí nešlo o přímý přenos, takže ten karambol vystřihli.
Máte stále skvělou postavu, jak se o ni staráte? Musíte dřít ve fitku, hlídat si životosprávu, nebo máte „štíhlé geny“?
Naštěstí jsem zdědila štíhlost po mamince. Nejsem zastánkyně drastických diet, ale snažím se udržovat postavu přirozenou formou, jím zdravě a sportuji. Musím se přiznat, že do fitness moc nechodím. Spíš sportuji venku. Během těhotenství s Lucasem jsem přibrala 30 kg, ale v průběhu dalšího roku jsem je zase shodila.
Jaký je tedy váš vztah k jídlu?
Vařím i jím ráda, považuji se za jedlíka a labužníka zároveň. Michal může potvrdit, že kolikrát sním více než on (její přítel přitakává). Například bez tabulky čokolády si neumím den ani představit. Upřednostňuji českou kuchyni, vařím ale také italskou, španělskou, mexickou, indickou, prostě na co máme doma chuť. Moje nejoblíbenější jídlo je pečené kuře s bramborovou kaší. Připravuji saláty, vývary, omáčky, jen s knedlíky to nepřeháníme. Pro Michala se vaří dobře, chutná mu vše co připravím, snad kromě brokolice a květáku. Jídlo si vždy vychutnává, nešetří ani chválou, je to vděčný strávník.
Jste skoro doslova křtěná Vltavou, celý život bydlíte v Praze. Jsou místa, která jsou vám obvzlášť blízká?
Vždy jednou za rok, na Štědrý den, jdeme s celou rodinu na procházku do centra Prahy. Přejdeme Karlův most, Malostranské náměstí, pak Nerudovkou až na Hrad. Procházky vánoční Prahou prostě miluji.
Lucie Borhyová s matkou Alenou a synem Lukasem.
Lucie Borhyová (* 1978)
16 let moderuje Televizní noviny na Nově.
Má dvě děti, pětiletého Lucase a dvouměsíční Lindu.
Žije s Michalem Hrdličkou, sportovním redaktorem TV NOVA
