Výtěžek koncertu z Frýdku-Místku půjde na vybavení dětského oddělení nemocnice. Byla jste vy sama někdy v nemocnici?
Nedávno jsem si to vše spočítala a v nemocnici jsem byla dohromady tři čtvrtě roku, ať už kvůli zlomeninám, anebo když jsem se pokoušela o dítě, což mi taky dalo zabrat. No vidíte, a teď mám šikovného čtrnáctiletého syna. Nemocnice mi nikdy moc nevadily, ani mě nestresovaly. Záleží hodně na lidech, kteří o vás pečují, jací jsou, jaké je kolem vás prostředí. Jsme přesvědčena, že především děti v nemocnici vnímají, jak se k ním sestřičky a doktoři chovají.
Dokonce jste jej syna vzala s sebou na turné. Děláte to často?
Nemyslete si, že jsem špatná matka a vzala jsem jej ze školy. Má prázdniny. Jsem moc ráda, že je tady se mnou a říkal, že se mu to také moc líbí. Má dobrou náladu, muzikanti jsou vtipní, takže se všichni smějeme od rána do večera. Docela si tady užíváme.
Po delší době jste tedy opět vyrazila na turné. Má koncert jinou atmosféru než muzikálové představení?
Na turné jsem se moc těšila, protože jsem byla hodně dlouho zavřená v divadle. Hraji Carmen a Boženu Němcovou. Jsou to báječná představení, ale potřebuji si zase zahrát na Bílou. Koncerty s mikrofonem, kapelou a báječnou atmosférou jsou úplně něco jiného.
Jak trávíte na turné volný čas?
Než jsme přijeli do Frýdku-Místku, byli jsme na jižní Moravě v Žarošicích u známých a dorazili jsme zrovna na zabijačku. Hodně jsem tam hřešila, jsou tam věci, které člověk nemá jíst. Já si to však tentokrát užívala. Snídala jsem bůček s křenem, dala jsem si i guláš. Takže dnes už se musím trochu hlídat.
Máte ráda zabijačky?
Mám i nemám. Začátky určitě ne, to jsme strašpytel. Ale miluji, když se vaří a připravuje jídlo, prostě závěr zabijačky. Jsem na maso a mám je doporučené dokonce od lékařů. Jednu dobu jsem chtěla být hodná na zvířátka a půl roku jsme ho nejedla. Začala jsem mít zdravotní potíže, ztrácela jsem rovnováhu, omdlévala. Doktor mi doslova řekl: paní Bílá, žerte maso. Takže jsem opravdu žravec masa.
Když pomineme dnešní bůček, co snídáte normálně?
Ráno si dám čaj s mlékem a pak hromadu prášků na štítnou žlázu. To musím na lačno. Když tu práškovou hrůzu překonám, dám si chleba – s čímkoliv. Bohatě mi ale stačí chléb s máslem a solí a k tomu čaj. Po zbytek dne jsem v jídle umírněná, většinou si nedávám přílohy, večer pak už nejím nic. Ani před koncerty se neláduju, potřebuji mít lehký pocit hladu, pak jsou mysl i tělo nabuzené.
Kávu nepijete?
Často si s někým kávu dávám, známí mě zvou na kafe, jenže já ho nikdy nedopiji. Usrkuji, ale málokdy jej vypiji úplně.
Dodržujete před koncertem nějaké zaběhané rituály?
Rituály mám. A teď se nelekněte – v šatně před koncertem potřebuji mít svíčky, láhev s vodou a čaj. Svíčky si zapálím a u toho si většinou vykládám pasiáns. Dobře mě to uklidňuje a pročistí mysl. Jednou jsem v rozhovoru řekla, že před koncertem potřebuji mít krb svých myšlenek čistých. V novinách pak vyšlo hrb svých myšlenek.
Věříte kartám?
Paisáns mě spíše uklidňuje a když neuděláte chybu, tak vám vyjde dobrý výsledek. Je to jako v životě. I když v životě platí, že chybami se člověk učí. Karty nemám na to, abych si vykládala budoucnost, opravdu mě to uklidňuje.
Loni jste zpívala na Colours of Ostrava. Vzpomínáte na ohlas, jaký jste měla?
Festivaly mám ráda, líbí se mi živé publikum a vůbec nejraději mám šokované publikum. Lidé jsou často překvapeni, když slyší, co zpívám. V Ostravě bylo publikum bezvadné. Připravila jsem si vystoupení se zápletkou, musí tam být láska, zápletka, zklidnění a vyvrcholení. Má to svá pravidla a mezi písničkami udržuji pozornost publika mluveným slovem. Musím vám prozradit, že letos jsem svým vystoupením šokovala posluchače v Moskvě, zírali s otevřenou pusou. Nejraději mám ale stejně české publikum. Vždyť my tady děláme nejlepší umění a lidé tomu rozumí. Proč si myslíte, že přijeli z New Yorku dělat Carmen k nám? Protože to umíme nejlíp, tady je to pravé divadlo.
Máte oblíbený sál, kde se vám dobře zpívá?
Sály v naší republice znám snad už všechny, vím, které se dobře a které zase špatně ozvučí. Nejraději mám, když se v sále moc neslyším. Mám skvělé zvukaře, takže zpívání jde téměř samo. Ráda mám své divadlo a to proto, že vám v něm nic neprojde. Lidé vidí váš výraz, nic vám tam neodpustí. Třeba v takovém Karlíně, kde je 900 míst, tam si můžu blbnout a hodně věcí se tam dá schovat.
Vybíráte si repertoár podle sálů nebo typů koncertů?
Rozhoduji se podle prostoru. Krotím se v kostelích, vše je tam pokornější a méně hravé. Takovému prostředí se přizpůsobuji. Jindy se na jevišti vyřádím, záleží ale hodně na kapele. Se svou kapelou si mohu dovolit snad vše – od jazzu po bigbít. Někdy zpívám s velkým orchestrem nebo jen za doprovodu piána, pak je koncert samozřejmě jiný.
Bez které písničky by se žádný koncert neobešel?
Ráda zpívám evergreeny, jako Zpíváš mi rekviem. Před pár lety jsem si zkusila vyjet na turné s písničkami, které se líbily mi samotné. Publikum chodilo z koncertů v rozpacích a slibuji, že to už nikdy neudělám. Jsme vděčná, že lidé přijdou a že jim mohu zazpívat písničky, které chtějí slyšet. Takže evergreeny a hity musejí vždy zaznít. V repertoáru mám přesto jednu hodně těžkou písničku Jsi můj pán. Mám ráda, když po ní lidé nezatleskají. Je silná a emotivní, že v sále je úplné ticho, nikdo nedýchá, je absolutní ticho. A já do toho hned začnu zpívat další věc.
Kdyby si publikum přálo nějakou konkrétní píseň, zareagujete s kapelou na takové přání?
Neodzkoušené věci nezahrajeme. Často lidé chtějí Troubu. Jenže tato skladba nevychází na koncertech dobře. Musí být podpořena videoklipem a na koncertu by se hrála opravdu špatně. Proto ji nemám zařazenou v repertoáru. A také ze mne nikdo nedostane Neposlušné tenisky. Na druhé straně jsem v Ostravě vůbec poprvé zazpívala se svolením Mariky Gombitové její Vyznanie.
Do kolika let plánujete, že vydržíte se zpěvem?
Těžko říct. Podívejte se na Helenku Vondráčkovou, ve svém věku je skvělá. Anebo Hana Hegerová. Může zpívat jen tři tóny a vždy mě dostane. Myslím si, že posluchači si zajdou rádi poslechnout nové věci, ale vracejí se k těm starým osvědčeným.
Měla jste nějaký hudební vzor?
Líbil se mi Robert de Niro, ale nevím, jestli zpíval. Lidským vzorem je pro mě Marta Kubišová, tu mám opravdu moc a moc ráda. Skvělá je i Marie Rotttová, hezká ženská s nádherným hlasem. Líbí se mi velké srdce Hany Zagorové nebo profesionalita Heleny Vondráčkové. Od každého se mi líbí něco.
Vaši kariéru odstartoval Petr Hannig. Prý jste se s ním až po dvaceti letech udobřila. Měli jste nějaký spor?
Vůbec ne! Není pravda, že jsme byli rozkmotření nebo pohádaní. Považuji se za nekonfliktního člověka, vždyť se umím slušně rozcházet i se svými životními partnery. Vždy jsem říkala a pořád říkám, že za první kroky vděčím Petrovi Hannigovi. Dělali jsme spolu jen tři čtvrtě roku a mám na to hezké vzpomínky. Po celá léta jsem ho zvala na své koncerty i do divadla, na Johance z Arku jsme věnovala jednu písničku jeho mamince. Takže žádné rozhádání a žádné usmiřování. Jen se naše cesty rozešly, on si mě představoval jinak a já chtěla jít jinudy.
Jméno Lucie Bílá vám vymyslel právě on?
Byla to spíše kolektivní práce tehdejšího rádia. Kluci mi zkoušeli vymyslet jméno i příjmení. Nakonec se z toho vyvrbily dvě varianty – Lucie White a Lucie Bílá. Já nechtěla mít anglické jméno, přála jsme si něco jednoduchého, srozumitelného a hlavně českého. Takže to vyhrála Lucie Bílá. Je to má přezdívka, na kterou jsem 25 let zvyklá a jsem na ni pyšná. Lucie Bílá je prostě skvělá značka.
Nebylo vám tehdy nepříjemné, že se máte přejmenovat? Vždyť zde působila třeba Hana Zagorová a byl úspěšná i se svým jménem.
No právě, zpívala tady skvělá slavice Hana Zagorová a já byla Hana Zaňáková. S podobným jménem by se těžce prosazovalo. Uvažovala jsem logicky a přezdívku jsem vnímala pozitivně. Kdyby mi jméno Lucie Bílá vadilo, řekla bych ne. Je to hravé jméno. Jen mi připadalo zvláštní, když jsem poprvé v rádiu slyšela, že bude zpívat Lucie Bílá. Své jméno jsem si však nechala, jsem Hana Zaňáková, ale jen pro lidi doma, pro mé nejbližší. Když mi někdo na veřejnosti dnes řekne Hanko, připadá mi to divné.
Jste pořád Hana Zaňáková, anebo jste změnila příjemní po svatbě?
Pořád jsem Hana Zaňáková. To jméno si nechám. Jestli jsem něco dokázala, je to díky selskému rozumu mého táty. Takže jsem na to jméno hrdá. René Stejskal
Lucie Bílá: Hanou Zaňákovou zůstanu navždy!
Je úplně stejná jako v televizi. Rozzářená,plná elánu, dobré nálady a optimismu. Při představování má pevný stisk ruky a milý úsměv. Ale je pedant, novinářce vyčetla žvýkačku, další přesadila a pak, jak generál, rozhovor vlastně vedla sama. Lucie Bílá je prostě profík.
Zvětšit
Lucie Bílá
