Kdybyste se podívala do zrcadla, koho byste uviděla?
To závisí na okolnostech, v jakém prostředí a společnosti by zrcadlo viselo. Mám to pokaždé jinak. Nejspíš bych viděla extroverta, který rád baví lidi a je šťastný, když se jeho okolí dobře baví a směje. Mám dvě životní kréda – žij a nech žít, a humor je nade vše.
Nemíváte trému?
Když s někým mluvím z očí do očí, tak ne. Ale mám hrůzu z toho, když se mám předvést před davem.
Vždyť před davy jako novinářka, moderátorka, herečka, zpěvačka, vystupujete neustále…
Já měla na mysli situace, kdy mám pocit, že jsem zkoušená. Proto jsem dost nesnášela castingy, při kterých je nutné během chvíle prokázat hereckou schopnost. Mnohdy jsem přitom cítila, že hodnocen je můj zjev, případně osobní sympatie, nikoli výkon.
Takže divadlo, novinařina, setkání s Obamou v roce 2009 u příležitosti euro-amerického summitu… To vás nechává v klidu?
To je něco jiného. To je moje práce, kterou ovládám. A v klidu mě dosud nechala setkání s kýmkoli. Nicméně respekt mívám, a víc než s Obamou jsem ho pocítila při loňském setkání s Dalajlámou.
Jste sebevědomá. Vzhledem k „rodinné anamnéze“ to ale nepřekvapuje. Máma Monika MacDonagh–Pajerová byla jednou z vůdčích studentských osobností sametové revoluce, táta Jiří, rockový muzikant a hudební producent, opustil Československo a prosadil se ve Francii, teta Kateřina Jacques je političkou…
V naší rodině skutečně převládají silné osobnosti. Já jsem hodně po babičce z tátovy strany, ale bohužel jsem neměla možnost, zažít ji v plné síle. Z máminy strany je zase hodně výrazný můj děda, fotograf Ota Pajer. Jeho bratr Alan byl léta osobním fotografem prezidenta Havla. A další děda, kterého jsem nikdy nepoznala, byl kameraman Jan Roth, který točil Pyšnou princeznu nebo Byl jednou jeden král s mým oblíbeným Janem Werichem.
Co školy, ty na vás neměly vliv?
Měly, ale ne české. Já jsem chodila do škol ve Francii, kde jsme od mých dvou let žili. A tam kladou důraz na samostatnost a kritické myšlení.
Jaká jste byla studentka?
Spíš flákač. Byla jsem hodně zvědavá, některým kantorům jsem lezla na nervy. Někdy měli až pocit, že jsem drzá. Jenže to bylo jinak. Když mě předmět a jeho podání bavilo, chtěla jsem vědět všechno. V opačném případě jsem to odzívala.
I na univerzitách? Vystudovala jste dvě – v Paříži a v Berlíně.
I tam. Ale tam jsem většinou vnímala, protože bylo co. Sciences Po Paris je prestižní škola se stoletou tradicí,a studenty cíleně připravuje na vrcholové funkce, ať už jde o dráhu politika nebo top manažera. Učí tam fantastičtí profesoři, a to jak z akademického světa, tak i ze světa byznysu, diplomacie, médií… Jak známo, drtivá většina francouzských politiků touhle školou prošla. Takže se za patnáct dvacet let klidně může stát, že premiér nebo prezident Francie bude můj spolužák. Nebo spolužačka!
Vás politická kariéra nikdy nelákala?
Lákala. Jednu dobu jsem chtěla být prezidentkou EU. Nicméně pak jsem se rozhodla, že si raději zachovám psychické zdraví a mládí.
A kým jste ještě chtěla být?
Zpěvačkou, a to se mi teď plní díky účinkování v muzikálu Lucie, kde mám hlavní roli. Jinak skládám písničky od svých devíti let, a teď docela intenzivně pracuju na tom, aby to znělo tak, jak chci. Setkávám se s přáteli muzikanty, vymýšlíme aranže a zvuk. Na svoje první CD se těším nepopsatelně, ale nechci to uspěchat.
Narodila jste se v Praze, žijete v Praze, ale od dvou let jste vyrůstala v Paříži, Strassburku, Berlíně… Jan Werich říkal, že doma je tam, kde si pověsí klobouk. Kde vy jste tedy doma?
Já jsem doma tam, kde už vím, kde je nejbližší kavárna, trh, pekárna. A kde se můžu dobře a pohodlně vyspat! Tím, že mám ze škol po světě spoustu známých, tak mám naštěstí skoro všude možnost přespat na gauči. A radši jsem u někoho doma než ve sterilním hotelovém prostředí.
Je to tedy Praha, nebo Paříž?
Praha je přece Paříž východu, takže jsem to propojila. Bydlím u Náplavky, z oken koukám na spoustu věžiček, na zelenkavé měděné střechy, a to mi tu milovanou Paříž silně připomíná. Ale jsem nešťastná povaha – když jsem v Praze, chci být v Paříži, a naopak.
Co vám chybělo z Čech v Paříži?
Širší rodina. A překvapivě mák – vozili nám ho z Čech, ve Francii byl v té době na indexu, protože se z něj dá vyrobit opium. A pak pohádky. I když jsem disney dítě – v pařížském Disneylandu jsem byla osmkrát- tak zbožňuji hrané české pohádky. Mám na mysli ty starší.
Dnešní hrané pohádky vás neoslovují?
Upřímně? Je to bída. Pohádky posledních deseti dvaceti let přiblble vykrádají stokrát ohrané motivy, absolutně postrádají tu poetiku a zároveň inteligenci všech těch Popelek, Večernic, Šíleně smutných princezen… Z těch novějších se mi naposledy líbil Lotrando a Zubejda.
Co vám v Praze chybí z Paříže?
Možná někoho překvapím, nebo naštvu, ale hlavně ta pestrost národů, kdy je vedle Francouze třeba Arab, Vietnamec, Turek, černý, bílý, barevný. Ta kulturní, vizuální a gastronomická pestrost. A pak mi tu chybí profesionalita.
Profesionalita?
Ano, ať už politická nebo novinářská… V novinařině si vážím všech, kteří samoúčelně neexhibují, ale jdou po podstatě věci a mají odvahu a vtip. U politiků očekávám charismatickou osobnost schopnou kvalitní argumentace, a že budou kompetentní i v jiné oblasti než jen v politice.
Máte nějaký novinářský vzor?
Claire Chazal. To je geniální moderátorka největší soukromé francouzské televize TF1. Čte zprávy, ale zároveň je schopná vést jakoukoli debatu, a to nejen politickou. Má široký rozhled, obrovské znalostní zázemí. Z českých jsou to Martin Veselovský a Daniela Drtinová. A z lidského hlediska si vážím Kristiny Kloubkové.
Když jste mluvila o Paříži a Claire Chazal, automaticky jste nasadila francouské „r“.
No, vyslovuju to tak, jak se má. Francouzština je spolu s češtinou mou mateřštinou, takže francouzská slova a jména nepočešťuju.
Jakými dalšími jazyky se domluvíte?
Přes Beatles – a nevlastního otce Ira – jsem se dostala k angličtině, moje první dvě lásky byli Rakušané, takže ovládám němčinu, mou životní láskou je Jordan, který je napůl Čech, napůl Izraelec, takže jsem se půl roku učila hebrejsky. A na Sciences Po jsem dva roky dělala španělštinu. Jinak jakožto Francouzka rozumím italštině a částečně portugalštině.
Pěkná mezinárodní směsice jazyků i vztahů… Jsou Francouzi skutečně galantnější, než ostatní národy?
Řekněme, že francouzské matky vyžadují určitou noblesu od svých synů, kterou oni následně uplatňují i v partnerských vztazích. Nicméně já jsem nikdy vážný vztah s Francouzem neměla, takže nemohu sloužit.
A vy sama se cítíte jako Česka, nebo Francouzka?
Složitá otázka… Mám dva pasy, dva rodné listy, v tom francouzském jsem zapsaná Smetana, to na vysvětlenou mého nepřechýleného příjmení – já se tak skutečně jmenuji. Rozpolcenost jsem si uvědomila, když se hrál asi před patnácti lety fotbal Francie- Česká republika a já šíleně fandila Francouzům. A pak se hrál další zápas – a já stejně zaníceně přála Čechům.
Jste velký sportovní fanoušek?
Jsem typický kavárenský povaleč a jedlík, sport mi nic neříká. Zato táta hrozně prožívá fotbal, a mě baví pozorovat jeho šílenství. To je lepší, než celý zápas.
Jak moc vás ovlivnila vaše rodina?
Víc už to ani nejde. Odnesla jsem si z ní zásadní ponaučení- nebýt srab. Vypadá to jednoduše, ale je to strašně těžké… Když jsem v roce 2009 začínala pracovat na úřadu vlády a poté přešla do médií, tak jsem, hlavně díky rodině, byla na ten ne zrovna čistý svět dobře připravená.
Neměla jste nikdy touhu se proti rodičům vymezit?
Ne. Já jsem doma měla ohromnou svobodu, liberální výchovu, takže nebyl důvod. Vymezovala jsem se spíš proti spolužákům – všichni třeba kouřili, jen já ne.
Jste tedy sólista?
Asi ano. Jsem svým způsobem nepřizpůsobivá. Držím si jasné postoje od mládí a jsem zvyklá si hájit své pravdy.
Rodina se opět projevuje…
Ano, a nejen pokrevní – až do mých deseti let jsem měla chůvu, které jsem říkala tetinka. Je pro mě symbolem spravedlnosti, zdravého rozumu a dobrého srdce.
A co vás dostane?
Nesnáším nespravedlnost. Už ve škole jsem se zastávala šikanovaných spolužáků. A když někdo z dospělých nespravedlivě ubližoval mně, byla jsem zoufalá. Zejména když převažovalo hledisko kamarádství – nemohla jsem přece prásknout skutečného viníka. To byl vždycky obrovský vnitřní konflikt.
Sen být zpěvačkou se vám tedy splnil. Máte nějaký novinářský sen? S kým byste chtěla udělat rozhovor?
John Lennon. Smůla, co? Takže Woody Allen. Nebo ten Obama. S ním jsem si sice potřásla rukou, ale otevřený rozhovor třeba na téma politicky nekorektních vtipů… On je v tom dobrém smyslu můj kandidát na hereckého Oscara mezi politiky.
Až na Obamu tu zaznívají samá jména z historie…
Já jsem dost retro. Třeba v muzice poslouchám nejraději Beatles, Stevieho Wondera, Raye Charlese, Arethu Franklin…
A co oblečení? Jako člověk z televizní obrazovky přece nemůžete chodit démodée…
Na obrazovce upřednostňuji decentnost a eleganci. V soukromí jsem spíš hipík, nemám ráda značkové zboží. Nejspokojenější jsem na blešáku, třeba v Berlíně.
Takže luxus vás neláká?
Co je to luxus? Pro mě to není materiální věc, ale to, že žiji v době a v zemi, kde se neválčí, a že dělám, co mě baví a co chci. A protože doba je uspěchaná, mým malým soukromým luxusem je, když se můžu dobře vyspat. To znamená deset až jedenáct hodin.
Profil
Emma Smetana (*1988)
Moderátorka, herečka, zpěvačka, politoložka. Má české a francouzské občanství. Narodila se a nyní bydlí v Praze, mezitím však žila ve Francii, Belgii a Německu. Dohovoří se šesti jazyky. Vystudovala Evropské záležitosti na pařížském institutu politických věd Sciences Po, a na berlínské Svobodné univerzitě Politologii a mezinárodní vztahy. Moderuje zprávy na TV Nova (od r. 2012), v muzikálu Lucie, větší než malé množství lásky (od září 2013) hraje a zpívá hlavní roli.