Narodila jsem se v Praze v roce 1942, ale naše rodina žila v Plzni. Prožila jsem krásný, i když bláznivý život. Konec války, život na zámku, první třídu klášterní v Plzni, znárodnění rodinného majetku, velké problémy rodiny s novým politickým řádem, zchudnutí, stěhování do menších bytů a do Prahy, atd.
Vyrůstala jsem s velkou péčí rodiny a psa Arga (erdelteriéra, kterého si americký pilot nemohl vzít domů a který jedl ježky a vždy, když letělo letadlo, tak vyl) v Bezovce na Borech v Plzni. Zpívala jsem, krasobruslila, chodila tancovat a starosti rodičů jsem nevnímala. Tatínka zachránila hudba, hrál dlouho v plzeňském kvartetu na violu a vzali ho do orchestru plzeňského divadla.
V mých devíti letech probíhá měnová reforma. Bydlíme na náměstí, kde komunisti strhávají sochu prezidenta Masaryka, mlátí do něj holemi, ze školy naproti vyhazují další lidé busty Stalina a Lenina. Maminka nám zakazuje dívat se z okna (později se ukázala její prozíravost: vše bylo filmované a lidé byli podle svých reakcí trestáni). Měla jsem doma dlouho schovaný sádrový nos, asi Stalina. Tatínek byl dříve jednatelem plzeňského Rotary Clubu a začal mít problémy s StB. Měl nemocné srdce a maminka rozhodla, že se odstěhujeme za každou cenu do Prahy.
Tatínka vzal spolužák z malostranského gymnázia Jan Werich do orchestru karlínského divadla, kde byl až do smrti šťastný. Zato maminka ve svých 50 letech musela do práce do účtárny, kde byla nešťastná, a k tomu měla na starost vše kolem rodiny a domácnosti.
Jak jsem se dostala k divadlu
Já spokojená, bez dozoru v bytě 1+1, kde se topí v kamnech uhlím, vařič v předsíni, v kuchyni klavír a velká knihovna po hraběti Stadionovi, pokoj rozdělený závěsy, čtyři postele, kde jsme spávali s maminkou, tatínkem a o 14 let starším bratrem Bedřichem. To vše v přízemí u vlaku ve Strašnicích. Domů se dalo lézt oknem a s partou kluků jsme si dělali pelíšky na stromech z materiálu blízké gumárny. Celý den jsem trávila v družině, kde dobře vařili. Maminka moc vařit neuměla, protože dřív měla kuchařku.
Ve škole jsem měla problémy, ale podařilo se mi ji dokončit až do 9. třídy, na gymnázium jsem byla poslána do Karlových Varů s ubytováním na internátu. Moc se mi tam líbilo, ale po roce mě zase poslali zpátky do Prahy, jelikož jsem prý potřebovala rodičovský dohled. Nastupuji tedy na gymnázium v Botičské u Vyšehradu, kde následně maturuji za 3,3,4,4.
Věřím na osud, a tak mě při tělocviku vybraly paní z Ústavu oděvní a bytové kultury jako manekýnku na Mezinárodní festival mládeže ve Vídni. Tím můj život nabral nový směr. Stávám se manekýnkou, fotím reklamy, jezdím s Centrotexem po světě a na výstavě Československa v roce 1961 v Kyjevě na Ukrajině vystupujeme na stejném pódiu jako Černé divadlo Jiřího Srnce. Ten zrovna obměňuje soubor a já dostávám nabídku na konkurz, kde jsem následně přijata. Ocitám se v souboru samých výtvarníků, malířů, grafiků a sochaře. Já sice mladá a roztomilá, ale nedočtená vzděláním. Černé divadlo dostává pozvání na divadelní festival do skotského Edinburghu, kde slavíme velký úspěch. Já coby „pradlenka“ a kariéra divadla se rozjela.
Jak jsem se vydala na dráhu malířky
V té době prožívám svou první velkou lásku se sportovcem a matematikem Vladimírem Navrátilem. Do toho cítím, že se zvětšuje náklonnost „šéfa“ Jiřího Srnce ke mně. Ale já jsem v divadle šťastná a nechce se mi kvůli tomu odcházet. Řeším to svatbou v 19 letech a za dva roky ještě miminkem Lucinkou. Myslela jsem si, že tím vše vyřeším a v divadle skončím, ale zase osud… Jiří Srnec přichází za mým manželem, že divadlo jede na tříměsíční zájezd do Austrálie a že je nutné, abych se účastnila. Vím, že bych neměla jet, ale když mě můj přející muž povzbuzuje, abych jela, že se už nikdy do Austrálie nepodívám, ráda se podvolím.
Austrálie je jako jiný svět. Tři měsíce v exotické krajině udělaly své a já se vracím jako partnerka Jiřího Srnce. Nastává šílená doba rozvodů a soudů. Nakonec máme v roce 1965 s Jiřím Srncem svatbu a odjíždíme na zájezd na Kubu.
V roce 1967 se mi narodil syn Jan Srnec a o dva roky později ještě dcera Barbora Srncová. My stále jezdíme po světě a děti hlídá babička. Při narození syna dostávám jako dárek od svého muže malířský stojan a olejové barvy. Po dobu našeho cestování jsem s celou výtvarnickou partou navštěvovala galerie po celém světě, poučovaná svým mužem, který se mimo psaní muziky, vymýšlení, režírování a hraní divadla, věnoval také grafice. V mých začátcích mě hodně povzbuzoval a chválil. Ostatní jsem fascinovala svou neznalostí a drzostí, co všechno si při malování dovoluji.
Při měsíčním hostování v londýnském divadle nám ředitel divadla nabídl, abychom uspořádali výstavu svých výtvorů ve foyer divadla včetně mě. A já díky tomu dostávám pozvání na mezinárodní výstavy insitního umění v německém Hamburku a portugalském Lisabonu, kde jsem dokonce dostala cenu.
Děti dorůstají, zlobí a babička na ně přestává sama stačit. Začali jsme se střídat v ježdění s divadlem, vždy jeden zůstal s dětmi v Praze. To byl začátek konce našeho manželství. Já přestávám hrát a jezdit, maluji opony a rekvizity do našeho divadla, dělám celou výpravu pro některé inscenace a televizní film „Pták štěstí“.
Jak jsem se stala Emmou Srncovou
V roce 1980 se rozvádíme, já zůstávám sama s dětmi. Malování mě zachraňuje v době, kdy skoro ve 40 letech musím začít žít úplně nový život. Nakonec jsem to zvládla a z „paní od pana Srnce“ jsem se stala Emmou Srncovou. Malování mě zachránilo. Vždy jsem si zalezla do svého nového obrázku a dění kolem jsem neřešila. I tak to byl v mém životě velký zlom a můj postoj k němu se navždy změnil.
Při shánění ateliéru potkávám Pavla Beránka, nadupaného sportovce a muže bez mindráků. Fascinuje mě jeho postoj k životu, moc mi to pomáhá, a tak máme v roce 1986 svatbu. Bohužel po každém pohlazení v životě přichází facka a naopak, a tak po mých zdravotních potížích přichází další rána – Pavlovi objevili rakovinu ledviny. Pro muže Pavlova typu je to velká rána, vzdoruje, ale po neuvěřitelných 18 letech umírá těsně před mými 70. narozeninami.
Dlouholetý stres udělal své a já v roce 2016 dostávám taky rakovinu – chemoterapie, bioléčba, operace, nemohu malovat, dcera Barbora se o mě vzorně stará s mým miláčkem fenkou Pupinou. A už opět přichází to pohlazení. Jsem zdravá, úměrně k věku, mám tři velké děti, sedm vnoučat, jednoho pravnuka a pravnučku. Na velké oslavy svých 80. narozenin se nechystám, ale pro své přátele připravuji výstavy „EMMA 80“. Od 15. září do konce listopadu bude v Novoměstské radnici, Karlovo náměstí, Praha 2, a od 14. listopadu do 13. ledna 2023 v Galerii Artrubikon, Olomouc
Buďte šťastní a zdraví.
Emma Srncová
Převzato z časopisu Tučňák, měsíčníku MČ Praha 4
