Jak jste se dostal k focení?
Moje starší sestra studovala uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Dělala obor grafiku, ale focení měla jako součást výuky. Šíleně mě focení zajímalo, takže jsem začal fotit. Bylo to velmi jednoduché, chtělo to jen vývojku a ustalovač, které se daly koupit hodně levně. Fotografické papíry stály pár korun, vývojka a ustalovač dvě koruny. Zdědil jsem po sestře foťák, bakelitový Pionýr a tak vznikaly první fotky.
Co jste jako kluk fotil?
Nejvíce jsem fotil kamarády ze školy. Sérii fotek jsem udělal ze sáňkování na kopečku u mlýna. Nafotil jsem i kamaráda a pozdějšího hudebníka Standu Dětského. Neměl jsem zvětšovák, takže fotky vznikaly v originální velikosti 6 x 6 centimetrů. Po čase jsem našel v domě staré foťáky, které měly větší políčka, takže jsem mohl dělat o něco větší fotky. Navíc staré fotoaparáty měly lepší techniku než Pionýr. Nejvíce jsem se naučil z knihy od Rudolfa Skopce Jak se světlo naučilo kreslit. A psal jsem tak dlouho Ježíškovi, až jsem dostal pod stromeček zvětšovací přístroj. Potom jsem mohl začít fotit na kinofilm.
Šel jste se pak vyučit fotografem, anebo jste dělal jinou školu a k profesionálnímu focení se dostal až poté?
Focením jsem byl doslova posedlý. Tehdy existoval učební obor fotograf, takže jsem šel do učení. Po vyučení jsem chtěl pokračovat na Střední umělecké škole řemesel v Brně. Složil jsem talentové i normální zkoušky, jenže v té době existovala směrná čísla a z bývalého Severomoravského kraje brali na tuto školu jen dva lidi a k tomu ještě ženy, takže mě nevzali. A kluky nabírali až další rok. Musel jsem na vojnu a po vojně jsem už se na školu nehlásil a nastoupil do práce jako fotograf. Dělal jsem v komunálním podniku a platili mě procentem z tržby.
To znamená, že jste neměl stálý plat?
Ne, dostával jsem 19 procent čisté z příjmu za focení. Fotil jsem prakticky pro všechny podniky, které působily ve Frýdku-Místku. Dělal jsem pro ně technické fotky. Práce bylo skutečně hodně. V roce 1988 jsem si požádal o povolení, abych mohl pracovat jako soukromník a podařilo se.
Netušil jsem, že se dalo před rokem 1989 podnikat.
Však jsem se také stal zřejmě prvním soukromníkem ve Frýdku-Místku. Povolení vydával tehdejší národní výbor. Do občanského průkazu mi místo zaměstnavatele napsali jaké si povolení se spoustou čísel. Když mě kontrolovali policisté, tak něco takového neznali a složitě ověřovali, o co se jedná. Každý musel být zaměstnaný, ale s takovým zápisem se setkali poprvé.
Neměl jste jako soukromník problémy se zřízením účtu nebo při jednání s firmami?
Účet se dal jednoduše zařídit ve spořitelně, to šlo rychle. Na účetnictví stačil jeden sešit, napsaly se do něj na jednu stranu výdaje, na druhou příjmy, vše se sečetlo a z toho jsem odvedl na konci roku daň. Velký problém jsem měl s fakturami. Nikdo nebyl zvyklý, aby dostal fakturu od soukromníka, divili se, že jim práce účtuje soukromník. Pořád jsem musel něco vysvětlovat. Největší problém jsem zažil při koupi bubnové leštičky. Během jednoho týdne jsem kvůli této profesionální leštičky jel autem třikrát do Prahy k výrobci. Tam se zdráhali prodat ji přímo člověkovi, protože všechno se prodávalo přes velkosklady. Neměli žádnou zkušenost se soukromníkem. Nakonec mi ji vydali, uložil jsem si ji do auta a začal běhat s papíry, protože ji museli naoko prodat velkoskladu drogerie, odtamtud ji papírově expedovali na prodejnu a až tam jsem si ji papírově koupil. Nicméně soukromničení mi vyhovovalo a práce jsem měl více než dost. Podniky vydávaly hodně reklamních materiálů a potřebovaly fotky.
Fotil jste listopadové demonstrace v roce 1989 na místeckém náměstí?
Když začala sametová revoluce, v televizi se objevovaly různé zprávy a nebylo jasné, co se vlastně děje. Sebral jsem se a odjel s foťákem do Prahy a samozřejmě zachytil tamní atmosféru. Ve Frýdku-Místku jsem začal fotit až po návratu, někdy kolem 25. nebo 26. listopadu. Zatímco v Praze vládlo neuvěřitelné nadšení, tady se scházelo na náměstí jen pár nadšenců kolem budoucího starosty Pavla Vyvijala a lidí přibývalo opravdu velice pomalu. Po čase jsem si fotky prohlížel a zjistil, že v době, kdy už bylo jasné, že se změní politické poměry, začali na demonstrace na náměstí chodit různí soudruzi. Prostě rychle převlékli kabáty.
V lednu 1990 jste fotil Václava Havla. Jak jste se k němu dostal?
V listopadu a prosinci jsem fotil pro Občanské fórum. Václav Havel přijel jako čerstvý prezident do Frýdku-Místku začátkem ledna. Hoši z fóra mi vyřídili povolení začlenit se do Havlova doprovodu. Jel jsem na Důl Staříč, ale vyrazil jsem o něco dříve a přijel tam jako první. Zaujal jsem nejlepší místo na balkoně, a když se divám na záběry jiných fotografů, vidím, že tam docela překážím. Nicméně fotky se povedly skvělé. Na balkoně byla velká tlačenice, já uprostřed a dokonce Václav Havel mi při příchodu řekl: Uhni. Podařily se mi i fotky na letišti. Znal jsem se s ochrankou, takže mě jako jediného pustili na letištní plochu, zatímco ostatní museli fotit zdálky.
Fotíte dnes klasickým fotoaparátem nebo digitálem?
Přešel jsem už před lety na digitální fotoaparát. Vyrábějí se kvalitní přístroje, takže se s nimi fotí opravdu výborně.
Pracujete více v ateliéru nebo v terénu?
Těžko říct, dělám obojí. Fotím i svatby v kostele nebo na úřadě. Zásadně nedělám podbízivé fotky, snažím se, aby lidé působili na fotkách přirozeně. Trochu vycházím ze starého stylu fotografování, z klasické fotografie. Platí ale, že člověka příliš nearanžuji, nesnažím se je přimět k nějakému radostnému výskoku, nedělám z něj panáčka. Samozřejmě každého lehce upravím, řeknu, jak se má postavit, ale nechávám volnost. Často také fotím atypické předměty, které se nedají běžným foťákem dobře zachytit. Takovým případem jsou umělecké smalty, reprodukce obrazů do katalogů anebo leštěné výrobky. V poslední době hodně opravujeme s ženou staré fotografie. Ve volném čase jezdím do Beskyd a fotím krajinu.
Vaši předkové založili ve Frýdku-Místku textilní továrnu, předchůdce Slezanu. Kdy začali ve městě podnikat?
Rodina Landsbergrů se usadila v Místku v roce 1860, přišla sem z Polska. Jednalo se o manžele se sedmi dětmi. Pod Štandlem si zřídili malou bělírnu. Později založili textilku, kterou řídil strýc mého otce. Můj děda vystudoval medicínu ve Vídni a působil v Místku jako lékař. Lidé na něj dlouho vzpomínali jako na hodného pana doktora, který chudé lidi ošetřoval zadarmo. Když od někoho dostal slepici, zanesl ji chudým lidem. Můj otec studoval v Anglii, protože rodina chtěla založit pobočky textilní továrny právě v Anglii.
Podle toho, co říkáte, byste měl být textilním továrníkem, a ne fotografem.
Továrny a pozemky se dostaly do Benešových dekretů, takže nebyl a šance je dostat zpátky, přestože Landsbergrovi byli Židé. Po revoluci ještě žila maminka a pokusila se získat aspoň tři domy, které předkové vlastnili v centru Ostravy a v Praze na Vinohradech. Zašli jsme za právníkem, a přestože se podle výpisů dalo doložit, že domy patřily naší rodině, radil nám, ať do toho nejdeme, že bychom se dlouho soudili. My nechtěli přijít o nervy, takže jsme domy vzdali. Se sestrou jsme se takto rozhodli a slíbili si, že si to nebudeme nikdy vyčítat. A asi jsme udělali dobře, za ty nervy by to asi opravdu nestálo. Kdyby nepřišla válka, Němci a potom komunisté, měl by můj otec velký podíl v textilce. Ale je to za námi. Dnes žiji v domě, který patřil dědečkovi. To je jediné, co máme z rodinného majetku.
Zůstal jste i přesto životním optimistou?
Samozřejmě, nemám důvod na něco nadávat. Osobně nemám rád lidi, kteří si pořád na něco stěžují. Někdy jsem opařený z toho, jak lidé vzpomínají na tak zvané staré dobré časy. Nemám z toho dobrý pocit.
Před časem jste se snažil zřídit ve Frýdku-Místku psí útulek. Proč dění kolem útulku utichlo?
Nápad na zřízení psího útulku vznikl v hospodě. Řekli jsme si, že město potřebuje útulek, založili jsme iniciativu a já měl představu, že půjdeme jednat na úřad. Myšlenku útulku podporovalo hodně nadšenců. Jenže myšlenky se chytl kolega, který začal vytvářet nátlakovou skupinu, psát dopisy na všechny strany. To se mi nelíbilo, nikdy jsem nechtěl na někoho příliš tlačit, někomu vyhrožovat nebo věc medializovat, proto jsem vystoupil. Ale pořád si myslím, že v tak velkém městě, jakým je Frýdek-Místek, by měl psí útulek fungovat.
Profil
Ota Landsberger (1955) je vyučeným fotografem. Zaměřoval se na technické fotografie a ve volném čase fotil Beskydy. V roce 1988 se stal jedním z prvních soukromníků. V roce 1989 fotil průběh sametové revoluce v Praze a Frýdku-Místku, v lednu 1990 zachytil návštěvu prezidenta Václava Havla ve Frýdku-Místku a na Dole Staříč. Působí jako profesionální fotograf a má na místeckém náměstí krámek s fotografickými potřebami a fotoateliér.