Nadace Malý Noe pomáhá dětem z dětských domovů v celém Olomouckém kraji už skoro šest let. Před třemi měsíci byla za svou práci oceněna cenou Křesadlo, kterou dobrovolníkům uděluje Unie nestátních neziskových organizací.
Na konci minulého roku jste dostala cenu Křesadlo za práci pro děti a mládež. Můžete to prosím trošku upřesnit?
Je to cena pro dobrovolníky, která se vloni udělovala v Olomouckém kraji poprvé. Oceněni byli dobrovolníci v osmi kategoriích. Na cenu mě nominoval Fond ohrožených dětí, a bylo to v kategorii práce pro děti a mládež v rámci Nadace Malý Noe. Je ale možné, že organizátoři zohlednili také to, že jsem dříve pracovala v hospici na Svatém Kopečku.
Jak dlouho v Nadaci Malý Noe pracujete?
Už šestým rokem. Jsem totiž jedním ze tří zakládajících členů, zakládali jsme ji s manželem a panem Jaroslavem Strejčkem v roce 2007. Řídím vlastní chod nadace, jednám s partnery a sponzory, s příslušnými úřady, dětskými domovy, vyřizuju smlouvy, a tak podobně. Z valné části to je taková administrativa.
To asi obnáší dost práce, na to, že se jedná o dobrovolnickou činnost…
To je pravda, ale na druhou stranu je to taková nárazová práce, nedá se říct, že by se tomu člověk věnoval osm hodin denně jako v normálním zaměstnání.
Slyšel jsem, že se v případě Malého Noe jedná o beznákladovou nadaci. To znamená, že za práci nikdo skutečně nic nedostává?
Ano, je to tak, a jsme pyšní na to, že se to takhle podařilo od založení v roce 2007 udržet. Všechny peníze, které získáme, putují dál na pomoc dětem, které žijí mimo svoji biologickou rodinu. Hlavně děkujeme všem těm, kteří nás v tom podporují a umožňují, aby to takhle fungovalo. Pomáhá nám řada lidí různých profesí, potřebujeme například grafické a tiskařské služby, účetnictví, daňové poradenství, právníka a další specializované činnosti. Bez lidí, kteří to pro nadaci dělají zdarma, by to možné nebylo. Proto také chápu ocenění Křesadlo jako ocenění pro celý tým naší nadace i dobrovolníků.
Co vás vlastně před těmi lety vedlo k založení nadace?
Mě konkrétně k tomu vedla osobní návštěva Klokánku v Hostivicích u Prahy (zařízení Fondu ohrožených dětí pro náhradní rodinnou péči o děti bez rodin – pozn. redakce). I když jsem už předtím sledovala práci Fondu ohrožených dětí a z tisku jsem znala paní doktorku Vodičkovou, ta osobní návštěva pro mě znamenala velmi silný zážitek. Potom jsem s manželem nějakou dobu ten pražský Klokánek podporovala. Mezitím jsme zjistili, že tady v kraji žádný Klokánek nefunguje, a děti odsud tak musí jít do Klokánků někam v Čechách, tedy daleko od svého původního bydliště, což není zrovna ideální situace. Říkali jsme si, že bychom chtěli v této oblasti něco podniknout, a že bychom měli dát naší pomoci nějakou pevnější formu. Přitom jsme se setkali s panem Jaroslavem Strejčkem, který měl v té době zase takový silný osobní zážitek v Zimbabwe, díky němuž se rovněž rozhodl, že musí nějak pomoci. Dali jsme se dohromady a začali pracovat na tom, abychom našim snahám dali nějaký jednotný rámec. A tak jsme založili v květnu roku 2007 Nadaci Malý Noe, zaměřenou na pomoc dětem, žijícím bez rodičů. Formu nadace jsme zvolili proto, abychom byli transparentní pro své budoucí sponzory, jelikož z tohoto statutu vyplývá mimo jiné povinnost auditů a řádného vedení účetnictví.
Říkala jste, že před lety nebyl v Olomouckém kraji žádný Klokánek. To se už podařilo napravit?
Od září 2010 je v provozu Klokánek v Dlouhé Loučce u Uničova. Povedlo se to díky velmi vstřícnému postoji vedení obce. Za symbolickou korunu věnovala budovu bývalé školy. Je to krásná budova s nezaměnitelným duchem. Podařilo se tam vybudovat pět bytů, vždy pro čtyři děti. My jsme jim pomohli s vybavením Klokánku, se zařízením jednotlivých bytů a s vybavením zahrady. Předtím jsme zkoušeli najít nějakou nemovitost i v Olomouci, ale tady se to bohužel nepodařilo.
A funguje to tak, že v každém bytě je s tou skupinkou dětí jeden konkrétní člověk?
Ano, tam se o děti starají tety. Jedna teta je tam s těmi dětmi vždy nonstop celý týden, ve dne v noci, vaří jim, vodí je do školy, společně dělají úkoly, pere jim, a tak dále, skoro jako v normálních rodinách. Pro děti je tohle určitě lepší z hlediska citové vazby a adaptace. Podle mě je určitě správné, že se dnes rodinná péče upřednostňuje před ústavní péčí.
Kromě spolupráce s Fondem ohrožených dětí pomáháte cíleně také dětským domovům. V tom se zaměřujete na jak velký region?
Spolupracujeme s dětskými domovy v Olomouckém kraji, je jich více než deset. Od počátku se snažíme pomáhat v rámci Projektu Pokojíček. V praxi to znamená, že sháníme prostředky, za něž si pak dětské domovy pořídí modernější vybavení či rekonstrukci pokojů a dalších prostor . Samozřejmě jednotlivým dětským domovům pomáháme v tom, co právě aktuálně nejvíc potřebují.
Jak vlastně na všechno tohle sháníte prostředky? Podle toho, co říkáte, musí jít opravdu o dost peněz.
Těch akcí, díky nimž seženeme prostředky, je více. A svou důležitost má i to, že za ta léta už máme řadu dobrých kontaktů – díky nim se nám pak podaří sehnat třeba nábytek do pokojů za nižší ceny, než za jaké bychom ho kupovali v prodejně. Mediálně nejznámější je asi benefiční koncert, kdy získáváme peníze jednak ze vstupného a pak z dražby obrazů, které namalovaly děti. Dalším zdrojem jsou dary od našich sponzorů a partnerů naší nadace. Velmi povedenou a úspěšnou akcí také z hlediska získaných prostředků bylo založení Háje Malého Noe ve Velkém Týnci. Od obce se nám podařilo získat souhlas k využití pozemku u mohyly, je to krásné místo s výhledem na Olomouc, od firmy ArboEko jsme získali stromy, pro které jsme hledali partnery. Rozhodli jsme se vysadit tam lipovou alej a založit tam háj. Celý projekt nám připravila zahradní architektka paní Tomaštíková, která je také členkou naší nadace. Je tam 52 stromů, každý z nich má svého patrona, také všechny dětské domovy a Klokánek mají své stromy. Každý z patronů si ten konkrétní strom zakoupil a tak jsme získali přes tři sta tisíc korun. Pak jsme vyhlásili grant na vybavení pokojů, o které se ucházely postupně jednotlivé dětské domovy, takže peníze jsme pak během krátké doby všechny rozdělili. Už připravujeme další pokračování, druhou etapu. Chceme rozšířit ten háj ve Velkém Týnci a taky máme vytipovány dva pozemky v Olomouci a v Přerově. Pak pořádáme menší akce typu Jeden dětský den nestačí. Tam bývá výtěžek z dobrovolného vstupného, ovšem ten z větší části padne na občerstvení pro děti nebo na jejich dopravu – na tu akci se totiž sjíždějí dětské domovy z celého kraje.
Mezi těmi velkými výraznými akcemi, jako je benefice nebo Háj Malého Noe, oslovujete případné sponzory? Asi to není tak, že by se vám dobrodinci sami hrnuli …
To opravdu ne, to se stává výjimečně. Občas se tedy někdo sám od sebe ozve, ale spíš to spočívá v tom, že sami oslovujeme možné dárce. Na schůzkách se radíme o tom, koho by bylo možné požádat, a pak to zkoušíme.
Kolik vlastně dokážete takhle získat během roku pro děti peněz?
V roce 2010 jsme rozdělili přibližně 900 tisíc korun, v tom ale byla akce Háj Malého Noe, ta byla mimořádně úspěšná. V ostatních letech je to o něco nižší částka.
Všude se teď mluví o krizi. Mění se nějak situace mezi potenciálními dárci? Jsou kvůli tomu zdrženlivější?
Myslím, že ano. Řada firem prostě musela přehodnotit svoje výdaje, a dobročinnost je asi jednou z prvních položek, která se seškrtává. O to víc si vážím těch lidí, kteří nás podporují a dají peníze pro děti i v této době. Mám radost, že se najde i někdo nový, koho naše činnost osloví a pomůže.
Pracujete, abyste pomáhala dětem, které vyrůstají bez rodičů. Jaké jste vlastně vy sama měla dětství?
Měla jsem to štěstí, že jsem vyrůstala v úplné rodině, se starším bratrem. Naše vztahy jsou, jak se říká, prověřené časem. Sdílíme to dobré i to horší, navštěvujeme se, slavíme narozeniny, Vánoce nebo prostě jen tak, když se chceme vidět. Myslím, že moje dětství mělo všechny správné atributy – bezstarostnost, zázemí, kamarádství, které přetrvalo až od teď, společné zážitky, smích, prázdniny u babičky, spolužáci, příroda, zvířata – to vše je určující při vývoji dítěte a vytváří určitou kotvu v životě. Také proto mám velkou rodinu – ke svým dvěma synům ještě dvě holčičky v pěstounské péči.
Jana Vlčková
– narodila se v roce 1971 v Olomouci, kde také žije
– vystudovala FF UP Olomouc
– je vdaná, má čtyři děti ve věku 6, 7, 8 a 12 let, z toho dvě v pěstounské péči
– v roce 2007 byla jedním ze tří zakladatelů beznákladové Nadace Malý Noe, zaměřené na pomoc dětem, které žijí mimo vlastní rodinu. V nadaci dodnes aktivně pracuje
– v prosinci roku 2011 byla za práci pro děti a mládež v rámci Nadace Malý Noe oceněna cenou Křesadlo, udílenou Dobrovolnickou sekcí Unie nestátních neziskových organizací
– v lednu 2012 spoluzalozila mistni olomoucky klub Asociace nahradnich rodin
