Rozhovor s Danielou Drtinovou
Nusle jsou mým domovem! Na televizní obrazovce rázná mladá dáma s ostrým hlasem, která se nebojí v přímém přenosu zatahat premiéra Mirka Topolánka za rukáv, aby ji v zápalu diskuse vůbec vnímal. V soukromí příjemná společnice a starostlivá máma, která pro svou dceru udělá první poslední. Jaká je však DANIELA DRTINOVÁ (37) uvnitř sebe sama? A proč se chystá za 8 let utéct z Prahy? Narodila jste se v Olomouci. Jaké máte vzpomínky na dětství? Moje maminka mě měla v 18 letech a já ji dlouho oslovovala křestním jménem Libuno. Vždy byla spíš kamarádka než matka a byla s ní legrace. Bydleli jsme v domě, jehož okna byla v úrovni hlav lidí jdoucích po chodníku. Já i brácha jsme se občas bavili tím, že jsme chodcům před oči vystřelovali umělohmotného papouška na gumě a oni se samozřejmě vždycky hodně vylekali. A naše máma to dotáhla ještě dál. Házela z okna meruňky lidem na deštníky, a když si přišli stěžovat, s vážnou tváří jim odpověděla, že je to opravdu neslušné a dětem že domluví. Pak zavřela dveře a mohla se potrhat smíchy… To opravdu nebyla tuctová výchova… Nebyla, ale to neznamená, že bych neměla k rodičům úctu, na mém vztahu k nim to nic nezměnilo ani nepoškodilo, naopak. V naší metropoli jste od příchodu na vysokou školu. Kdy jste se přistěhovala do Prahy 4? Před 11 lety. Od té doby tvrdím, že Olomouc je mým rodným městem, ale „čtyřka“ mým domovem. Mám to tady velice ráda a zapustila jsem tu kořeny. Bydlím v Nuslích v pronajatém půdním 3+1 a opravdu nerada bych se stěhovala pryč. „Čtyřka“ má pro mě kouzlo především díky velkému počtu parků, které už jsem s dcerou Natálkou všechny prochodila. Je tu klid a zeleň, někdy mívám pocit, že jsem zpátky v Olomouci. Navíc jsem se nechala ve spořilovském kostele před čtyřmi lety pokřtít. Křty se v dnešní době už příliš nenosí. Co vás k tomu přivedlo? Zhruba od mých deseti let jsem cítila, že je pro mě důležitější vnitřní život než ten, který se odehrává vně. Vnější věci šly jaksi samy od sebe, neměla jsem problém se školou ani s prací, přicházelo to jakoby samo a nemusela jsem do ničeho investovat extrémně velké úsilí. Ale to, co se odehrávalo uvnitř mě samotné, bylo daleko složitější. Nakonec jsem výraz sebe sama našla v křesťanské mystice a k hledání nejvyššího principu, který je nad námi. Máj je časem lásky a mileneckých objetí. Jsou muži kolem vás připraveni na to, že vás zajímá váš vnitřní vesmír víc než pozvání na dobrou večeři? Právě že na to většinou připraveni nejsou. Moje vnitřní cesta vede citovou a emoční zdrženlivostí. Ale v době mládí jsem si prošla poměrně bouřlivými citovými proměnami a emočními zvraty. Z pohledu mužů mám asi jeden negativní rys, ve vztahu hledám dokonalost, tu, která je hluboko pod povrchem. Tam se soustředí můj zájem i pozornost. Zajímá mě obsah vztahových věcí, ne prožívání na povrchu. A to každý nerozdýchá. Jaký je vlastně váš ideál rodinného života? Rodinnému životu jsem nedorostla, bohužel. Ta klasická představa rodiny a hmotných statků je na mě moc těžká. Já mám hrůzu i z hypotéky, nejsem schopná do takového závazku dlouhodobě investovat svou energii. Většina přátel mi v tomto směru moc nerozumí, nějak nejsem schopná přijmout to, co je pro hodně lidí ideál. Řídím se heslem – čím méně toho potřebuji, tím jsem svobodnější. Pak se může člověk soustředit na to, co je podstatné: na vnitřní zdroj, z něhož přichází opravdová dokonalost, naplnění, klid a síla. Hm, to znamená, že movití muži mají ve vašem případě smůlu, žádné rande by se nekonalo. Komu byste naopak kývla? S trochou nadsázky by měl šanci bosý karmelitán (pozn. red. – člen žebravého mnišského řádu). Ale ten by se mnou samozřejmě na rande nešel. Vraťme se ještě k vašemu bydlišti. Co na Praze 4 nejvíce oceňujete a co vám naopak kazí náladu? Většinou se pohybuji v takovém mém bermudském trojúhelníku: domov–televize–školka. Líbí se mi, že pro dceru jsem v obvodu sehnala všechny aktivity, o které měla zájem. Natálka chodí na výtvarnou ZUŠ, jezdíme do Krče hrát tenis, teď se dostala na jazykovou ZŠ Horáčkova. Co se mi naopak velice nelíbí, je parkování a psí exkrementy. Snad bych uvítala i parkovací zóny, protože například včera o půlnoci jsem po příjezdu domů objížděla čtvrt hodiny náš blok a nemohla zaparkovat. Někdy raději jedu domů taxíkem, protože vím, že to zase bude horor. A psí hovínka? Užili jsme si jich hodně v zimě při sáňkování na svazích u divadla Na Jezerce. Téměř pokaždé jsme se vraceli se psím pozdravem rozmáznutým na dceřině kombinéze… Když postáváte na svahu, poznávají vás lidé? I když je televizní obrazovka mocné médium, mám jednu výhodu – pokud nejsem nalíčená, lidé mě obvykle nepoznávají. Nedávno jsem v metru seděla proti páru starších lidí a žena drcla do manžela a prohlásila – Hele, ta je podobná Drtinové! Většinou mě ale demaskuje můj hlas. Máte před televizním vysíláním nějaký rituál? Nemám, nepotrpím si na ně. Když cítím, že den i příprava na pořad byly náročné a hosté jsou kontroverznější, udělám deset nádechů a výdechů a soustředím své Já do jednoho bodu. Skvěle se tím zkoncentruji. Proč jste se vlastně nevěnovala mezinárodnímu právu, oboru, který jste vystudovala? Původně jsem chtěla, měla jsem vizi stát se velvyslancem. V prvním semestru jsem nastoupila na stáž na ministerstvo zahraničních věcí a zaměstnanci se mi svěřoval
