Zjistila jsem, že jste se narodila v naší městské části. Kde to přesně bylo?
Bylo to v roce 1950 v porodnici, která už nestojí. Bývala na výjezdu z Nuselského mostu směrem na I. P. Pavlova. Šlo o dětskou nemocnici s porodnicí na Karlově. Narodila jsem se své mamince jako čtvrté dítě.
Jaké jste prožila dětství v Praze 2?
S malými přestávkami jsem tady žila až do roku 1992. Miluju to místo. Když jsem byla malá, bydleli jsme v Nuselském údolí kousek od Folimanky, v Oldřichově ulici. Nuselský most ještě dávno nestál a Praha v mém dětství byla kouzelná a úplně jiná, než jak jí znají dnešní děti. Na ulicích nestála auta, hráli jsme si na ulicích různé dětské hry. Dokonce takové, které už úplně zanikly. Hráli jsme třeba hru „Praha – Berlín – Varšava“. Celou Oldřichovu ulici jsme pomalovali křídou a cvrnkali jsme barevná sklíčka a soutěžili jsme, kdo bude první, až na Ostrčilovo náměstí. Tady byla mimochodem jedna z mých velkých lásek – Městská knihovna. Dodneška si myslím, že jsem u divadla díky tomu, že ta knihovna na Ostrčilově náměstí existovala. Jsem ráda, že tam stojí dodnes. Dokonce na konci Oldřichovi ulice pořád stojí náš dům a je jeden z mála, který je pořád stejný. Nemá ani novou omítku. Vím, že to asi není nic moc hezkého pro obyvatele, ale pro mě je to úžasná vzpomínka.
Nezáviděla jste trochu dětem z venkova, které se mohly „vyřádit“ v přírodě?
Nesmírně jsem záviděla ty venkovské babičky. Protože jediné, co jsem v Praze nemohla mít, byl pes, králíci, kočky… Měli jsme úplně malý byt čtvrté kategorie se záchodem na chodbě. Na čtyřiceti metrech čtverečních nás bydlelo šest. Ale měla jsem výhodu, že jsem měla babičku, která bydlela od roku 1939 také v Praze 2 v Krokově ulici. Naproti jejich domu byla prázdná parcela, která se po roce 1945 změnila v terasovitou zahrádku. Babička s dědou měli pět záhonů, o které se starali a já jsem tím pádem měla v Praze až do puberty zahrádku s ovocnými stromy, jahodami a květinami.
Jaká historka z dětství se vám ve spojitosti s Prahou vybaví?
Nevím, jestli historka, spíš několik vzpomínek. Chodili jsme do parku, kde dnes stojí Folimanka. Tam jsem se naučila všechny lumpárny. Bývalo tam brouzdaliště, houpačky, v zimě pokropili louku a bruslilo se na ní. Nebo třeba naproti nám stával dům, ve kterém bývalo truhlářství, ze kterého se sypaly hromady pilin. V těch jsme si hráli, sbírali odřezky a dělali si z nich stavebnice.
Když srovnáte svoji „dětskou“ Prahu s tou „dospělou“, jak vnímáte její proměny?
Jsem ráda, že se opravily památky a fasády. Dokonce musím říct, že mám ráda prorůstání moderní architektury do staré zástavby, vůbec mě to nepobuřuje a neděsí. Co nemám ráda, jsou neuklizené ulice. Někdy mám sto chutí vzít koště a jít zametat. Praha je teď navíc strašně rychlý město. Vadí mi pocit, že by se měla odprosit od obyvatel a stát se městem bank a obchodů.
Kdybyste si měla vybrat oblíbené místo v naší čtvrti, které by to bylo?
Je těžké vybrat jen jedno místo, ale asi by to bylo nábřeží. Také jsem měla ráda Albertov. Praha 2 je prostě pořád můj domov, i když teď bydlím na „čtyřce“.
A co třeba místo, které se za ta léta výrazně změnilo, ale vám se už nelíbí?
Spíš jde o místa, která změnou bohužel neprošla. Například park na Karlově náměstí by si rekonstrukci určitě zasloužil. Myslím ale, že je štěstí, že tam vůbec zůstal. Kdyby nemusely být magistrály ve městě, byla bych asi také šťastnější. Pamatuji si ještě Žitnou ulici jako místo k životu, což už teď není. Nemluvě o Legerově ulici, která je opravdu strašná.
Proměny se ale výrazně dotkly také místa vašeho dětství – Nuselského údolí.
To ano. Pamatuji si, když nás jako děti vyvedli na terasu nad údolím a my jsme se dívali, jak ulice a domy našeho dětství vyletěly do vzduchu, aby ustoupily stavbě Nuselského mostu. V tu chvíli odešla část mého dětství.
Dočetla jsem se, že jste se chtěla původně stát novinářkou. Čím si vás získalo divadlo?
Přišel rok 1968 a já jsem velmi těžko snášela normalizaci, kterou dodnes považuji za velmi ostudné období naší historie. Pamatuju si tlak, který byl a také pocity strachu a ohrožení. A pak i tu revoltu, o kterou jsme se jako mladí pokoušeli. Bylo mi brzy jasné, že k novinařině nepůjdu, protože bych musela sloužit režimu. Divadlo přinášelo přece jen možnost určitého společenského postoje. Protože divadlo bylo takovým ostrůvkem, kdy metafora a myšlenka divadelních her, se určitým způsobem vymaňovala z toho politického tlaku a idejí. I když jsem se samozřejmě během let setkala s hrami, které mi nebyly po chuti a velmi často jsem proto utíkala z divadla, nejčastěji do těhotenství.
Nebála jste se spíš toho, že pokud váš postoj nebude zcela v souladu s ideologií, tak vám jednoduše zakážou hrát?
Ne, toho jsem se nebála nikdy. To bych bývala herectví obětovala. Myslím si, že kdyby na mě byl vyvíjen nějaký velký tlak, volila bych jinou profesi. To víte, že jsme všichni kličkovali a snažili se vyhnout přímo konfrontaci s režimem. Ale třeba v Ostravě jsem zažila asi tři zakázané inscenace a ten nepřátelský postoj k režimu a obdiv k těm, kteří se mu postavili, neustále zesiloval.
Po studiích na DAMU jste odešla na dva roky do Pardubic a potom na 14 let do Ostravy. Jak se vám z Prahy odcházelo?
Už na škole mi bylo úplně jasné, že v Praze nedostanu kvůli režimu angažmá v žádném divadle. Postupem času se ukázalo, že tomu tak skutečně je. Z našeho ročníku šli do pražských angažmá jen herci, kteří přijali členství ve straně. Nezbývalo mi, než jít do oblastního divadla. Mě to ale vůbec nevadilo. Přijala jsem myšlenku, že divadlo je kočovná záležitost. Menší angažmá dávala možnost většího výběru rolí. Nebyli jsme tak na ráně jako pražská divadla. Zároveň v tom nebyl takový rozdíl, protože gáže jsme měli všichni stejný. Dnes obdivuju kolegy, kteří na oblasti zůstávají a nemají možnost si přivydělat třeba v dabingu nebo v seriálech.
Ostravské divadlo vám dalo řadu nádherných rolí. Která vám nejvíc přirostla k srdci?
Měla jsem ráda představení Jiřího Schmida – zakladatele divadla Ypsilon. Hra se jmenovala Třináct vůní a byl to příběh čtrnáctileté Marušky, která si pamatuje německou okupaci přes vůně, které jí provázely – třeba vůni svobody, pomerančů, zbabělosti…
V roce 1990 jste se vrátila do Prahy a hned do Národního divadla. Odcházela jste z Ostravy kvůli téhle nabídce nebo jste měla jiné důvody?
Vracela jsem se kvůli nabídkám, které jsem dostala. Původně to bylo do Divadla Na zábradlí, ale za pár měsíců přišla nabídka z Národního divadla. Vrátila jsem se do našeho starého bytu v Oldřichově ulici. Ze čtyřpokojového bytu v centru Ostravy jsem se vrátila se dvěma dětmi do bytu čtvrté kategorie a strávila tam dva roky. Bylo příjemné se vrátit, i do takových podmínek.
Od roku 2006 jste členkou Městských divadel pražských. Národní divadlo už vám „nevonělo“?
Já bych bývala v Národním divadle mohla zůstat, ale přišla tahle nabídka. Předchozí dvě změny angažmá pro mě byly dobrý, a tak jsem na to kývla. Čím dál tím víc jsem toužila po komediálním repertoáru a Městská divadla pražská mají hrozně široký repertoár – od her Oty Pavla po moderní americké hry. Také se mi líbilo, že dělají konverzační komedie, které se mi vždycky hrozně líbily. Teď nás třeba čeká stá repríza hry Dobře rozehraná partie.
Na začátek února chystáte s divadlem premiéru hry Úsměv Dafné. Na koho se ještě diváci kromě vás mohou těšit?
Na jevišti se setkám s Petrem Štěpánkem, kolegou z Národního divadla, a také s mladými kolegyněmi Mášou Málkovou a Evelin Paculákovou. Já alternuju s Danou Syslovou, kterou nesmírně obdivuji. Zároveň na hře pracujeme s mladou režisérkou Viktorií Čermákovou, se kterou jsem už dlouhou chtěla dělat.
Jaká je vaše role Rózy?
Je to intimní příběh. Róza a její bratr spolu žijí dlouho a jak to tak v rodinách bývá, někdo má navrch, někdo žije ve stínu, někdo je s tím stínem spokojený, někdo z něj chce vyjít… Róza je žena, která žije jednoduchý život, stará se o svého bratra, což jí kromě smutku působí i nesmírnou radost. Je to typická italská domácnost, ve které se ti dva lidé neustále škorpí. I když to téma hry je vážné, je možné, že tahle drobnost sourozeneckého škorpení přinese i humor. Na druhé straně je to hra o lásce a jejích proměnách. O tom, jak ji neumíme projevit, jak se jí bojíme. Moje figura na konci říká: „Všechno držel v sobě, jak má pak člověk poznat, co ten druhý skrývá v srdci“. Možná tohle je poselství té hry, že nemáme zapomínat svým blízkým úplně jasně dát najevo, jak je máme rádi.
V jakých dalších hrách vás mohou čtenáři v současné době vidět?
Je to třeba hra „Sto roků samoty“, která ukazuje, jak se dějiny a lidské životy opakují. Jak se točíme v kruhu a jak se málokdy poučíme z chyb. Zároveň ukazuje, jak dobré znát, kdo byli naši předkové. Také je dobré vědět, po kom jsme, abychom se některými chybami příliš netrápili. Další představení jsou „Želary“, které diváci nádherně přijímají. Dá se říci, že díky filmu ten příběh znají, ale z divadla odcházejí s úplně novým pocitem, protože některé postavy jsou tam jinak vykreslené. Potom jsou to představení „Saturnin“, „Pan Kaplan má třídu rád“ a „Holky z kalendáře“.
Ve hře Holky z kalendáře se v jednom okamžiku octnou všechny herečky na jevišti nahé. Neměla jste s nahotou na jevišti problém?
Nejsem na jevišti vidět úplně nahá, schovávám se za deštníkem. A to víte, že vždycky zkontroluji, jestli nemá někde nějakou díru, jestli se správně otevírá. Divadlo je tak kouzelné, že všechny strachy musíte nechat v portále.
Divadlu se věnuje také vaše dcera, se kterou jste se potkala ve hře „Dveře aneb Pane, vy jste náhoda!“. Jaké je být s dcerou na jevišti?
Pro nás už je to dneska úplně normální, jsme jako dvě kolegyně. Spíš využíváme chvil, kdy jsme v šatně, abychom si řekli, co je nového. S Terezkou hraju už šest let i v Divadle v Řeznické ve hře „Zlomatka“.
Profil
Jitka Smutná se narodila 16. dubna 1952 v Praze. Vyrůstala v Oldřichově ulici v Praze 2. Po studiích na DAMU odešla do angažmá v Pardubicích. Poté strávila 14 let v Ostravě. Do Prahy se vrátila v roce 1990, kdy přijala nabídku z Národního divadla. Od roku 2006 je členkou souboru Městských divadel pražských. Má dceru Terezu, která se také věnuje divadlu. Syn Jakub pracuje v České revizi jako kulisák.
