Ve Zlíně působíte třetím rokem. Jak jste se s místním prostředím sžil?
Ve Zlíně se mi moc líbí. Stejně tak v Provodově, kde teď žijeme. Město je krásně zasazené do krajiny. A co se týká divadla… Tušil jsem, že je zlínské publikum specifické. Ten největší úkol máme pořád ještě před sebou. Nejvíc totiž toužím po tom, aby vznikl trvalý vztah mezi divadlem a zlínským publikem. To se nám ještě úplně nepovedlo.
Myslel jste si, že to bude snadnější?
Možná ano. Asi jsem si myslel, že některé věci půjdou rychleji. Ale to je, myslím, normální. Je třeba být trpělivý. V nabídce, otevřenosti, ve způsobu komunikace jsme udělali ve srovnání s minulostí viditelné kroky dopředu. Máme posun v návštěvnosti – roce 2012 přišlo do divadla o 10 tisíc víc diváků než v roce 2011. Ale rozhodně nejsme u cíle.
Jak se vám bydlí na venkově?
Myslím si, že je potřeba mít domov, kde neřešíte práci a můžete si vyčistit hlavu. Těch třináct kilometrů, cesta autobusem nebo na skútru, to dobře oddělí domov a práci.
Jezdíte z Provodova na skútru?
Ano, mám ho půjčený od Dodo Gombára. Původně jsem plánoval jezdit na kole, ale to bych do toho kudlovského kopce nezvládal. Na skútru si nemusím hlídat, kdy mi jede autobus. Navíc je to ještě levnější. Když je hezky, vezu se pěkně čtyřicítkou přes Pindulu a kochám se výhledy, v noci zase dělá světlo motorky strašidelné obrazy mezi stromy kolem silnice. Docela krušná byla má poslední podzimní cesta. Bylo těsně nad nulou, domů jsem přijel úplně ztuhlý, džíny jsem měl přitavené studeným vzduchem k tělu. Musel jsem si hned dát panáka na zahřátí.
V březnu jste uspěl při předávání Cen Alfréda Radoka, získal jste speciální Cenu Českého rozhlasu 3 – Vltava. Netušil jsem, že se věnujete psaní her…
Věnuji, už několik let. Rozhodně to není má první hra. Nepíšu každý den, ale občas mě to pohltí, najednou se do toho pustím a píšu po večerech a nocích. Beru to jako nutnou duševní hygienu. V divadle nejčastěji řeším, kolik stojí topení a podobné věci. Je dobré se od toho odtrhnout a občas si něco napsat.
Byly už některé z vašich her uvedeny?
Ano, byly nasazeny a normálně se hrály. V Karlových Varech hra Joker a v Děčíně hra Zdá se mně, miláčku. V obou případech jsem je sám režíroval.
Chystáte se nějakou z nich uvést i ve Zlíně?
O tom nepřemýšlím. Na tvůrčích věcech se ve zlínském divadle nepodílím a tak by to mělo i zůstat. Měl bych si nechat nadhled a nebýt v tom úplně angažovaný.
O čem je vaše nová hra Domeček?
Odehrává se během jednoho dne na jednom místě – v úplně prázdném domě s hypotékou. Setkají se tam dva lidé, on a ona. Je to příběh tohoto setkání, který skončí špatně.
Tu hru jste napsal podle vašeho nového domečku v Provodově?
Provodovský domeček s tím určitě souvisí. A máte pravdu, že ta hra se tváří velice autobiograficky. Ale jednoznačně platí, že nic z toho, co se ve hře stane, se ve skutečnosti nestalo.
Jaký je to pocit, jet si pro cenu na předávání Radoků?
Když jsem tam jel, tak jsem to ještě nevěděl. Věděl jsem jen to, že autoři do soutěže poslali 59 textů a že můj text se dostal mezi devět finálových. Měl jsem velkou radost, ale nikomu kromě Kateřiny jsem tu nominaci neprozradil. Nutno podotknout, že jsem nebyl na bedně mezi třemi nejlepšími, ale šlo o speciální cenu Českého rozhlasu.
Co tato cena obnáší?
Z finálových textů si porota doplněná o členy z Českého rozhlasu vybere text, který je nejvhodnější pro uvedení v rozhlase a zároveň si zaslouží ocenění. Rozhlas pak tuto hru nahraje a odvysílá. Ale nechtěl bych, aby Domeček měl nálepku jako rozhlasová hra. Je to primárně divadelní hra.
Víte už, kdy se bude hra vysílat?
V září. Bude to má první zkušenost s rozhlasovým dramatem. Těší mě to, protože je to žánr, který obdivuji. Miluji rozhlasové hry i audioknihy a v autě je velmi často poslouchám.
Jaký je rozdíl mezi divadelní a rozhlasovou hrou?
Zásadní rozdíl je, že autor musí počítat s tím, že posluchač nic neuvidí, jen slyší. Situaci musíte postavit na slově a pracovat daleko víc s atmosférou.
Jak se dá pracovat s atmosférou, když nemáte jeviště, kulisy, nevidíte gesta ani výraz tváře?
Buď přistoupíte na to, že vás baví si to představovat, nebo ne. Vzpomínám si na monolog Jana Hartla ve skvělé rozhlasové hře Učitel malby – totální alkoholik si něco žbrblá nad flaškou fernetu. Udělat takovou intimní situaci v divadle na jevišti je problém. Nikdy to nevyzní tak, jako když to posloucháte sám, třeba v autě. Díky své představivosti jste mnohem blíž, přímo s ním v pokoji. Můžete tak zažít velké dobrodružství.
Na začátku března měla premiéru inscenace Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, její přijetí bylo ve Zlíně nadšené…
Je to v první řadě splněný sen celého našeho divadla. S nápadem přišel už před lety dramaturg a umělecký šéf Miroslav Plešák. Nikdo z diváků si to absolutně nedovedl představit a my zase netušili, jak to lidé přijmou. Určitě jsme měli velký strach, bylo to riziko se vším všudy. Proto mám radost, že se inscenaci podařilo dotáhnout do konce a v tomto tvůrčím týmu. Nedovedu si představit, že by to napsal někdo jiný než Vladimír Fekar a stejně tak byla povedená režie Petra Štindla. Obsazení také výborné. Všechno do sebe zapadlo. Premiérový večer byl výjimečný, to už nikdy v životě nezažijete. Dojetí pana Zikmunda, který byl u celého vývoje inscenace a aktivně s ní pomáhal, přítomnost manželky cestovatele Eduarda Ingriše Niny. Teď nás čeká další kolo práce, musí se v komunikaci s veřejností a se školami ukázat, jestli inscenace obstojí i bez této události sama o sobě.
V květnu pořádáte česko-slovenský festival Setkání-Stretnutie. V minulosti jste měli problémy s financováním, jak to vypadá letos?
Rozhodli jsme se, že festival udržíme za jakýchkoli podmínek. I kdybychom na něj nedostali ani korunu, tak uděláme setkání u ohýnku a nazveme ho Setkání-Stretnutie. Abychom měli na co navazovat. Nechceme v žádném případě tradici přetrhnout ani přehlídku změnit třeba na bienále. A k letošku: myslím si, že divákům nabídneme krásná představení. Například Racka Dejvického divadla v režii Michala Vajdičky, Slovenské národné divadlo přiveze inscenaci Pohania, která dostala cenu Dosky, a velkou radost mám z Komorní scény Aréna a textu S nadějí, i bez ní, který byl oceněný na Radocích. Tématem letošního festivalu je Československo, chceme se tak vztáhnout ke kulatému výročí rozpadu československé federace. A otevíráme se více městu – rozšiřujeme pouliční program v šapitó za divadlem, abychom ještě víc zdůraznili festivalový charakter Setkání.
Jaké novinky chystáte do konce této a na příští sezonu?
V dubnu budou dvě premiéry – autorská novinka Vzpoura nevěst od Michaely Doleželové v komornějším Studiu Z a O myších a lidech v režii Ivo Krobota na velké scéně. Sezonu uzavře červnová premiéra Divotvorného hrnce v režii Hany Mikoláškové. Můžu prozradit i pár perliček příští sezony. Do našeho divadla se vrátí Dodo Gombár a bude režírovat Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, na které jsme získali práva a budeme první divadlo, které tento text bude hrát. Populárnější žánr bude muzikál My Fair Lady.
A na co se nejvíc těšíte vy?
Moc se těším na Největšího z Pierotů, který bude mít premiéru v říjnu v režii Zoji Mikotové. Jsem typ diváka, který potřebuje příběh. Myslím si, že se málo vypráví příběhy a málo je prožíváme. Divadlo nám tuto moc dává a Největší z Pierotů je skvělý příběh.
Bude mít příští sezona nějaký leitmotiv?
Možná v režisérech. Objeví se režiséři, kteří se sem vrací po delší odmlce. Platí to o Dodo Gombárovi, Martinu Františákovi, Zdeňkovi Duškovi nebo Zoji Mikotové.
Jaké další novinky v divadle chystáte, kromě těch programových?
Chceme vytvořit nový přístup k dětskému divákovi, ukázat, co vše můžeme nabídnout dětem a rodičům. Nechceme děti od divadla odrazovat a nudit, podobně jako výchovné koncerty v dobách mého mládí. Chceme děti, rodiče i učitele vtáhnout do dialogu o divadle.
Radíte se i se svými syny, co uvádět v divadle?
Hodně jsem to s nimi řešil, když jsme plánovali novou pohádku. Ale je to ošidné, protože zjistíte, že chtějí něco akčního, kde se bude hodně střílet. Musíte to prostě brát s nadhledem. Na jednu stranu je ovlivňují akční počítačové hry, ale pak je vidíte naprosto nadšené u pohádky o perníkové chaloupce.
Perníková chaloupka byla u dětí velmi úspěšná, ale už měla bohužel derniéru…
Spíš byla zakonzervována. Na rok 2018 plánujeme pro velký úspěch její návrat. Podobně, jako se nyní chystáme po deseti letech znovu nasadit Pejska a kočičku.
Co byste vzkázal lidem, abyste je přilákal od televize do divadla? V čem je divadlo výjimečné?
Divadlo nabízí kouzlo jedinečného okamžiku. Hraje se tady a teď a nikdy jindy už nebude úplně stejné. Je to moment, kdy představení zároveň vzniká a zaniká. To dává pocit výjimečnosti. A hlavně je to živé setkání s živými herci. Nabízí se srovnání kopie a originálu. Kdo se chce koukat na kopie, ať se dívá na televizor, kdo chce vidět originál, ať jde do divadla.
Kdo je Petr Michálek
* Narodil se 27.dubna 1977 v Hradci Králové
* Od června 1999 dramaturg Městského divadla Zlín
* V srpnu 2000 absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, stal se hercem a dramaturgem brněnského divadla Polárka
* Od září 2001 dramaturg Městského divadla v Karlových Varech
* Od března 2004 ředitelem Městského divadla Děčín
* Od července 2010 ředitelem Městského divadla Zlín
* Má tři děti, žije s herečkou Kateřinou Liďákovou
