Jako rozený Pražan máte v hlavním městě svoje oblíbené čtvrti?
Já jsem původně ze Žižkova. Ale už od vysoké jsem bydlel na Starém Městě. A nedám na něj dopustit.
Připusťte si myšlenku, že jste se stal na rok primátorem Prahy. Co byste se v naší metropoli pokusil zlepšit?
Za rok se nedá udělat nic kromě pár populistických gest. Praha potřebuje stejnou dávku energie a nápadů z celého světa, jako dostala za vlády Karla IV. a Rudolfa II. No ale máme tu naši milovanou byrokratickou demokracii, což je mašinérie, která jakoukoli jiskérku osvícenství spolehlivě udupe. Takže aspoň za nás, co opravdu bydlíme v centru – zkusil bych udělat kroky ke znevýhodnění Airbnb.
Jaké byly vaše hudební začátky? Prý jste studoval klasickou kytaru na základní škole, ale na gymplu už to bylo blues…
Já jsem jako dítě hrál na klasickou kytaru. Když jsem přišel na žižkovské gymnázium a začaly první večírky, tak jsem rychle zjistil, že s Bachem si příliš pozornosti holek neudržím. Tak jsem se naučil Boba Dylana, Rolling Stones a jiné bluesovky. S kamarádem jsme pak s kytarami obcházeli hospody a vždy dostali za hraní nějaké pivo zdarma.
Kým jste se inspiroval? Pražské hospody na přelomu 70. a 80. let byly patrně velkou líhní muziky…
Jednou jsem přišel do hospody na Hanspaulku, kde u jednoho stolu seděli Hejma, Tesaříci, Hlas a jiní. V rohu stálo piano a kontrabas. Kolem stolu kolovaly kytary a pro mě to bylo jako zjevení. Tihle kluci nebyli režimem zakázaní, ale určitě také nebyli nějak moc povolení. Z historického hlediska se zde scházely hlavní postavy našeho budoucího pop-rockového písničkářství. Netajím se tím, že od Ivana Hlase jsem se tehdy naučil nejvíc.
Pak jste na vysoké škole založil kapelu Žentour. Jaké bylo tvořit vlastní věci?
To už jsem bydlel na Starém Městě a studoval práva. Ve třeťáku vysoké školy jsme založili Žentour (1982) a od státnic jsem jel rovnou na turné. Bylo to takové garážové a dlouho trvalo, než to začalo profesionálněji fungovat. Později byl pro mě asi nejdůležitější rok 1992
a deska Na ptáky jsme krátký. Už když jsem ji ve studiu dokončoval, tak jsem věděl, že se do kapely nevrátím. Sólová dráha byla tou správnou cestou. Protože ta deska se jmenovala „Na ptáky jsme krátký“.
Kdy jste se jako etablovaný muzikant rozhodl pro muzikál?
V 1997 za mnou přišel Martin Kumžák, který dnes mimo jiné dělá kapelníka ve StarDance. V té době jsme spolu nahrávali vánoční desku. Přišel a povídá mi: „Napiš Hamleta jako muzikál.” Já jsem Shakespeara trochu znal, máma ho totiž měla v knihovně. O tom žánru jsem nic nevěděl, ale ta myšlenka mě začala hodně bavit.
Jak se dělá takový muzikál?
Něco je víc rockové, něco třeba swingové. Muzikálové vyprávění má totiž mnohem bohatší slovník
než klasické písničkářství. Takový rozptyl na vlastní desce nikdy mít nemůžu. Když píšu vlastní písničku, tak mi to musí lidé hlavně věřit. Na druhou stranu na sebe nechci moc povědět. Nacházím se tak trošku mezi dvěma koly. Muzikál tvorbu zdánlivě omezuje, ale ve skutečnosti je to přesně naopak. Když člověk kápne na to správné téma, tak se
to píše samo. Hamlet mě tak bavil, že už při jeho psaní jsem chtěl pokračovat se Shakespearem dál.
Muzikál Hamlet (1999) měl obrovský úspěch, po světě jej zhlédlo přes milion diváků…
Přesně tak. Hamlet měl víc než sedm set představení v Praze či sto dvacet na Slovensku. Ale navíc i skoro šest set v Koreji a kolem 80 představení v Japonsku. Celkově ho vidělo nějakých 1 300 000 diváků. To je zázračné číslo. Po premiéře jsem se díval, jestli tenhle nápad nedostal ve světě i někdo jiný. Dostal. Všechny pokusy, jak převyprávět nejslavnější drama písničkami, ale ztroskotaly.
V poslední době jste se vrhnul na tragický příběh Othella.
Shakespeare má výhodu v tom, že je tak skvěle napsaný, že se dá inscenovat v době kamenné, na severním pólu i na palubě mezigalaktické lodi v budoucnosti… Jediné, co se vyvíjí z pohledu kulis nebo scény, jsou totiž technologie. Emoce jsou pořád stejné. Láska, žárlivost a mocenské ambice se nemění. S Othellem jsme vsadili na jinakost kulturní a náboženskou, takže velitel vojska je jiného vyznání. Má to říz, který ještě podpořila doba.
V našem pojetí je Othello vyznamenaný voják z války v zálivu. Kariérní pšenka mu nějak zvlášť nekvete, a tak jde šéfovat zvláštní jednotce. Mají podobné uniformy, ale dělají tajné operace, pod které se nikdo nechce podepsat. A i přes tento rámec příběhu jsme stejně mohli zachovat strukturu a většinu dialogů z klasického Shakespeara. To je geniální, protože to pořád funguje.
Na co se právě těšíte?
Na jaře pojedeme velké akustické turné po republice. A přímo v Praze je pro mě teď největší výzvou můj velký podzimní koncert se symfonickým orchestrem. A konečně mě moc těší, že muzikál Galileo pořád funguje. Je to zavedený podnik, prověřená věc. Vystupujeme v úžasné sestavě s Ivankou Chýlkovou a Pepou Vojtkem, Dashou, Sabinou Laurinovou, Petrem Kolářem, Pavlem Zedníčkem a spoustou dalších velkých jmen. Jediný, kdo bude bohu- žel z původní sestavy chybět, je Péťa Muk (†45).
Co potřebujete pro svou tvorbu?
Když dělám muziku, tak dělám hluk. Na to nepotřebuji nějaké velké soustředění. Jediné, co mě omezuje, je fakt, že nechci, aby mě poslouchali ostatní. Pokusy a omyly tak zná jenom moje rodina. Máme ve Špindlu domeček, ve kterém jsem psal Hamleta, Galilea i Iaga. Byla to jenom rodina, která si poslechla všechny ty nezdary. K textům potřebuji úplné ticho, a proto je píšu v noci.
Máte při koncentraci na skládání vůbec čas dívat se na dceru Ester, jak závodí?
Některé závody jsem letos stihl. Ale většinu ne. V prosinci jsem jel vánoční turné a v únoru se vracel po 15 letech muzikál Galileo. Takže se zkoušelo jak o život. Mám to štěstí, že se živím tím, co si vymyslím. To je ve velké nabídce v hudebním průmyslu
u nás i ve světě spíš vzácnost. Ale nejvíc mě baví koncerty. Je to odměna za to, že jsem své věci předtím dělal správně.
Kam chodíte v Praze za muzikou?
Myslím, že muzika, kterou posloucháte v mládí, je s vámi napořád. Nějak ve vás zůstane, a tak jsem byl na Bobu Dylanovi, Rodu Stewartovi a viděl jsem všechny koncerty Rolling Stones. Inspirují mě ikony, které jsou ve věku mých rodičů. Když mi bylo dvacet, tak jsem si myslel, že čtyřicátník s elektrickou kytarou je trapný. S časem je povzbuzující vidět ty frajery, co tu muziku vymysleli, jak dál hrají naplno. V sedmdesáti vyseknou koncert tak, že si z toho sedneme na zadek nejenom my, ale i mnohem mladší generace. I díky tomu jsem velký optimista, co se týče budoucnosti.
Před lety jste chtěl jako majitel divadla Kalich změnit grantový systém. Jaké to bylo?
Narazil jsem na tvrdý odpor divadel, která se v té době nějakým způsobem na grantovém systému podílela.