Jste rodákem z Vysočiny. Jak jste se dostal do Frýdku-Místku?
Narodil jsem se v Poličce na Českomoravské Vysočině. Otce v roce 1948 zavřeli a Frýdek-Místek dostal za trest. Musel pracovat ve zdejším táboře nucených prací. Mého bratra v té době vychovávala babička na Vysočině, mě strejda a teta v nedalekém Českém Těšíně. Když otce propustili, začali jsme žít ve Frýdku-Místku.
Za co se dostal váš tatínek do kriminálu?
Otec působil za druhé světové války v odboji v Holandsku a měl tu smůlu, že do republiky přišel ze špatné strany. Z té západní. Po roce 1948 skončil ve vězení a po propuštění měl jít pracovat na šachtu. Ale vzepřel se a řekl, že v žádném případě nebude fárat. Prosadil si své, chvíli pracoval jako správce dělnické ubytovny a později jako údržbář ve Válcovnách plechu Frýdek-Místek.
Když se ohlédnete zpět, jaké jste měl dětství?
Hezké. Vše jsem viděl dětskýma očima. Vzpomínám si, že k nám chodili estebáci kontrolovat otce. Sedával jsem na zápraží a pánové v kožených kabátech se mě jako šestiletého kluka vyptávali, jestli tatínek pracuje. Jako dítě jsem to samozřejmě nechápal.
Kde jste e Frýdku-Místku bydleli?
Naše bydlení má zajímavou historii. Otce nasadili v táboře nucených prací do místecké pilnikárny U Rumpála v Pionýrské ulici. Když otci končil trest, končil zároveň i tábor a obytná část se proměnila v dělnickou ubytovnu. Do tohoto prostředí se nedařilos sehnat správce budovy, tak to nabídli otci. A on přijal. K tomu jsme dostali v sousedství ubytovny starý byt v dezolátním stavu, v němž jsme nějakou dobu bydleli.
Měl jste později problémy kvůli účasti tatínka v západním odboji nebo kvůli jeho věznění?
Drobné potíže mi dělali, ale dostal jsem se na gymnázium. Rozdíl byl v tom, že na trojku jsem musel umět jako jedničkář. Jinak se mě to nijak zvlášť nedotklo.
Takže i na akademii výtvarných umění jste se dostal bez problémů?
Vzali mě až napočtvrté. Přijímací řízení tvořilo několik kol a já se každým rokem prokousával dál a dál. Až při čtvrtém řízení se mě profesor Alois Fišárek ptal, co udělám, když mě znovu vyhodí. Malování byl můj velký sen už od dětství a nechtěl jsem se jej vzdát. Proto jsem mu řekl, že když mě vyhodí, vrátím se oknem. Fišárek se zasmál a přijal mě.
Mezitím jste po ty čtyři roky musel něco dělat…
Vyučil jsem se mechanikem v Lipníku nad Bečvou a v oboru jsem rok a půl pracoval jako opravář elektrozařízení.
Na akademii vás učil významný malíř Karel Souček. Jaký byl jako profesor?
Studenti se snažili malovat jako on. Souček to kupodivu nevyžadoval a do ničeho je nenutil. Asi se mu chtěli zalíbit. Mi osobně se v ateliéru nemalovalo dobře, chyběl mi kontakt s lidmi. Souček to pochopil, a když viděl, že mé práce z plenéru jsou lepší než ty z ateliéru, dal mi volnost. Stačilo mu, když jsem mu jednou za tři měsíce donesl ukázat, co jsem za tu dobu namaloval.
Měli podobné podmínky i ostatní?
Ne, museli docházet na akademii a malovat v ateliéru.
Po akademii jste se vrátil do Frýdku-Místku?
Ano, avšak pobyl jsem zde jen chvíli, protože jsem si nerozuměl s otcem, který ze mě chtěl mít něco více, než jen malíře. Sehnal jsem si malý byt v Ostravě poblíž tehdejšího hotelu Odra a tam jsem maloval. Dnes mě mrzí, že jsme měli rozpory, ale už se to nedá vzít zpět.
Působil jste na volné noze?
Po akademii jsem byl 12 let na volné noze. Ucházel jsem se o zakázky a zažil jejich přidělování. Bylo to těžké, ale i člověk, co neuspěl, ale umístil se ve výběrovém řízení do třetího místa, dostal nějaké peníze. Navíc existovala různá stipendia, takže vyžít se dalo.
Prodával jste obrazy i příznivcům výtvarného umění?
Samozřejmě, uspořádal jsem několik výstav a udělal si jméno. Jenže vždy jsem si maloval to své a nechtěl jsem z malování udělat „prodejní fabriku“. Malíř nemůže myslet na to, jak udělat obraz, aby se dobře prodal. To by byl jeho konec. Přesto jsem to porušil v době, kdy jsem se oženil. Začal jsem malovat menší věci, aby se daly prodat v tehdejších prodejnách Díla. Opravdu se prodávaly dobře. Neměl jsem z toho ale dobrý pocit a po třech letech jsem přešel na své klasické velké formáty. Takový formát mi dává možnost přenést do malby příběh, což u malých obrazů není možné. Velké obrazy se samozřejmě méně, avšak zájemci se občas najdou. Problém je v tom, že lidé, kteří milují umění, na takové obrazy peníze nemají a ti, co peníze mají, se zase o umění nezajímají.
Slyšel jsem, že někdo dokonce padělal vaše grafiky. Můžete popsat, jak k tomu došlo?
Zcela náhodně objevila má dcera, že na internetové aukci ve Španělsku někdo nabízí mé grafiky. Byly to figurální motivy, avšak ne mé práce. Přesto k tomu prodávající připojil můj životopis a grafiky vydával za mé dílo. Přes Ochranný svaz autorský se mi podařilo dosáhnout toho, že grafiky byly z aukce staženy.
Také byl ukraden váš obraz…
Kulturní dům v Havířově po mé výstavě zakoupil můj obraz a umístil jej na chodbu. Před 15 lety kdosi obraz ukradl. Během dne odnesl malbu, která měla na výšku 1,2 metru. Rám byl přitom napevno připevněn ke zdi. Obraz se nikdy nenašel.
Vím, že působíte jako pedagog. Začal jste učit z finančních důvodů?
Vlastně ano, nejdříve jen pár hodin na lidové škole umění, později na Ostravské univerzitě a také na ostravské střední umělecké škole. Nyní učím na Základní umělecké škole v Havířově. S žáky je mi dobře, mám je rád a nabíjejí mne energií. Jsem rád, že netrávím celý den v ateliéru. Dokonce nějakou dobu jsem pracoval jako restaurátor na jižní Moravě. Vydělal si slušné peníze, ale při této časově náročné práci jsem neměl čas na vlastní tvorbu. Takže po roce a půl jsem se vrátil k učení.
Proč děláte obrazy jen s figurálními motivy?
Zajímají mne lidé. Maluji konkrétní tváře, mé známé anebo i cizí lidi, které potkám někde venku a připadají mi jejich tváře zajímavé. Mám rád i krajinu, tu v obrazech využívám jako pozadí. Prostě lidi mám rád více.
Jak vnímáte proměny Frýdku-Místku v posledních desetiletích?
Prožil jsem ve Frýdku-Místku architektonickou katastrofu. Jako malý kluk jsem chodil do mateřské školy v Zahradní ulici. Kolem tekly potůčky a náhony. Všude kolem stály domy se zahradami, do kterých jsme lezli na jablka. S naší učitelkou jsme se chodívali dívat na mlýn. Dnes v tomto místě stojí paneláky a ulice vedou jinak, než v minulosti. Také si vzpomínám, že za lihovarem stávaly zajímavé dřevěnice, které majitelé natřeli pestrými barvami. Vše zmizelo a je to velká škoda. Kdyby stará zástavba zůstala zachována a opravila se dnešními technologiemi, měli bychom jedno z nejkrásnějších měst v naší republice. Frýdek-Místek mohl být krásnějším městem než Český Krumlov. Nechci, aby to vyznělo, že dobré věci jsme tady měli jen v minulosti. V dnešní době vznikají domy s hezkými fasádami, staré doby, které přežily bourání, se opravují. Jsou barevné a oživují město.
Povedlo se něco v poslední době?
Někdy v 90. letech jsem viděl plán na přestavbu Rubikovy křižovatky, který mě hodně potěšil. Uprostřed měl být vestavěn pruh se zelení. Moc se mi ten nápad líbil, ale nikdy se neuskutečnil. To mě zklamalo. Také mě mrzí, že město chce bourat víceúčelovou sportovní halu. Bude jí škoda, protože hezky zapadá do oblasti u řeky Ostravice a má zajímavou architekturu. Když už taková hala stojí, má zůstat.
Profil
Martin Pawera
se narodil v roce 1952 v Poličce. Jeho rodiče se v 50. letech usadili ve Frýdku-Místku. V letech 1975 až 1981 vystudoval Akademii výtvarných umění v ateliéru Karla Součka. Uspořádal 140 samostatných výstav a účastnil se dalších 180 kolektivních výstav v Československu, České republice a v zahraničí. Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze. Věnuje se figurální tvorbě. Je členem Unie výtvarných umělců a Výtvarného spolku Nová věc. Učil na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity, Střední umělecké škole v Ostravě a vyučuje na Základní umělecké škole Bohuslava Martinů v Havířově. Byl zvolen Pedagogickou osobností Havířova roku 1999 a Osobností kultury msta Havířova v roce 2002.
