Proč jste se rozhodl usadit zrovna na Proseku?
Žil jsem původně ve Vršovicích. Ale když jsem sháněl vlastní byt, ve kterém zahnízdím, chtěl jsem něco nového, pěkného. Na Proseku se tehdy budovaly nějaké novostavby, které se mi shodou okolností zrovna líbily. A už tady bydlím pět let.
Takže jste se rozhodoval jen podle vzhledu domu, nebo pro zdejší lokalitu byly i další důvody?
Na Proseku bydlel i můj brácha s rodinou. Moje babička s dědou jsou z Libně, což je kousek. Do Letňan kam chodíme trénovat šerm, to mám také blízko. Stejně tak to mám blízko i do Poděbrad, kde trénujeme parkúr. Takže mi to přišlo jako logické místo.
A jak se vám na Proseku bydlí?
Je tady všechno, co potřebuju. Je to na kopečku, čistý vzdoušek. Jen je to hloupé s dopravou. Z Proseka je všude daleko. Ale když se jezdí autem nebo i metrem, tak je to docela v pohodě.
Jak důležité je pro vás sportovní centrum SC Praha v Letňanech, kde se zdokonalujete v šermu?
Je to multisportovní centrum, kde dá se hrát tenis, badminton, spousta sálových sportů. Je tam napevno instalováno poměrně hodně šermířských aparátů. Jsou tam vestavěné planše, pěkná tělocvična. Šermuje tam významná část šermířské reprezentace. Máme to tam rádi.
Takže právě tam se zrodil slavný olympijský rekord, kterým jste na olympiádě vstoupil do závodu?
Tam se úplně nezrodil, ale tam se mu pomohlo. Šermířsky jsem se narodil na Dukle. A se svým trenérem tam trénuju pořád. My totiž jezdíme po šermířských klubech kvůli sparingu. A jeden z těch šermířských klubů je právě letňanský SC Praha. Mají tam docela velké prostory, hodně se nás tam vejde.
S šermem nemíváte při soutěžích problémy. Jak ale vaši kariéru ovlivnila nešťastná příhoda z olympiády v Pekingu, kde jste v roce 2008 také útočil na zlato? Ovšem jen dokud nepřišel pád z neposlušného koně jménem Chun-chun…
Podstatnou roli hrála nešťastná náhoda. Měl jsem špatný los, nebyla to čistě výkonnostní otázka. V tu dobu jsem se už jezdecké přípravě věnoval poměrně intenzivně a dosáhl významného zlepšení, které se – nakonec – v Číně neukázalo. Tím, že se to v Pekingu tou jízdou pokazilo, přišlo několik okolností.
Co to bylo?
Na ministerstvu obrany (Dukla patří pod armádu, pozn. red.) si všimli, že nemáme žádné vlastní koně. Tak dostali nápad, že když jsem přišel o medaili kvůli jízdě, tak nám koupí koně, ustájí je v Poděbradech, a že jim budou platit veškerý servis, měsíční ustájení, veterináře, všechno, co budou potřebovat.
Jak důležité tyhle změny byly?
Že do toho ministerstvo vstoupilo, sehrálo významnou roli ve zlepšení celého českého reprezentačního týmu. Měli jsme vlastní koně, dostali možnost jezdit s nimi na závody a sbírat dvojnásobným tempem jezdecké zkušenosti. Což se zúročilo v Londýně.
V čem konkrétně vám noví koně pomohli?
V závodě si samozřejmě můžu vylosovat špatného koně. Ale právě proto jsme se snažili pořizovaná zvířata vybírat tak, aby byl každý jiný. Můžeme tak jezdit na co nejširší škále různých typů koní a máme větší šanci, že zvládneme toho, který nám připadne na závodech.
Přeci jen, nebojíte se jich někdy? Přeci jen je to pořádně velký tvor…
Pětibojař se koní bát nemůže. Snad trošku, když začíná… To jsem se malinko bál, když jsem nevěděl, jaké to je spadnout. To je jasný. Ale jak jsem jezdil víc a víc a získával zkušenosti, strach poměrně rychle opadl Během pár měsíců, co jsem si jízdu osahal, strach zmizel.
Před olympiádou jste dlouho neměl pořádnou dovolenou. Jak si plánujete odpočinout během podzimu, který u vás bývá vyhrazen pro regeneraci?
Mám v plánu, že odjedu na mistrovství světa v biatle, to je neolympijská disciplína moderního pětiboje. Je to takový plavecko-běžecký duatlon. Tam nebudu závodit, ale budu šéfem výpravy. Jede tam můj brácha závodit ještě s dalšími triatlonisty, které jsme pro tuhle disciplínu adoptovali. Tak si to snad užijeme a vyrobíme nějaké výsledky jako výprava. Já tedy jen z pozice vedoucího výpravy. (úsměv)
A to bude celý odpočinek?
To ještě nemám definitivně rozhodnuté. Pokud se mi podaří pár akcí, rád bych jel do Mexika na závod v Ironmanu, kde by měl zase závodit brácha. Chtěl bych mu tam udělat nějaký support. Tak bychom tam odjeli, já bych pomohl bráchovi a zároveň bych si tam během listopadu odbyl svoji dovolenou. Snad to klapne. Tohle je plán. Tam už bych se ale chtěl také začít hýbat, abych byl od prosince schopen něžně trénovat, abych byl v květnu připraven na první závody.
V Londýně jste se stal olympijským hrdinou. Jak na vás teď lidi reagují? Oslovují vás, gratulují vám, nebo se spíš drží zpátky?
Je to strašně pozitivní, optimistický. Hrozně mi to dodává energii. Já si to teď užívám. Jsou to desítky různých blahopřání denně. Někteří lidi na mě koukají. Když mě chvilku pozorují, tak říkají: Ten musí být unavený… Vůbec mě to neunavuje! Naopak je mi to příjemný.
Jste radši, když se někdo odhodlá a místo koukání vás osloví?
Ani jedno, ani druhé. Ne, že by mi to vadilo, nebo bych se na to naopak těšil. Ale když už někdo přijde, tak mi to udělá vždycky radost.
Od olympiády přece jenom už nějaký čas uplynul, je znát, že humbuk kolem vás trošičku opadl?
Řekněme, že se to umravnilo, že se mi akce už většinou nepřekrývají. Víkendy ano, tam toho je hodně vždycky. Ale ve všední dny už to mám naplánováno tak, že mi to plynule navazuje. Nicméně pořád to mám od rána do večera, to je jasný. Prvních čtrnáct dní bylo hrozných, pořád jsem měl nějaké nabídky. Někdo zavolal, já se s ním domluvil, jenže pak přišlo něco, kde jsem potřeboval být. Takže všechno změnit… Do toho mi přicházely nové věci. Měl jsem z toho hlavu jak pátrací balon. Bylo to náročné na psychiku, na organizaci času, na všechno. Alespoň, že už mám oslavy více méně za sebou.
Jaké akce třeba zažíváte?
Je to všechno dohromady. Za prvé jsou to mediální akce. Ať rozhovory do různých magazínů, televizí, diskusní pořady, zábavní akce v televizích. Různé charitativní akce, focení do kalendářů, těch už bylo taky několik… Jsou to sportovní dny, kdy jsem pozvaný jako jeden ze sportovců z olympiády, abychom asi nalákali nějaké lidi, kteří by normálně nešli. Ale když jsme tady my, tak se na nás jdou podívat jako do ZOO. Tak si to říkáme ze srandy, ale je to tak… (smích). Byl jsem i v porotě soutěže Sympaťák roku. To byl nářez! Vypadalo to tam úplně stejně jako na Miss, akorát, že tam šaškovali chlapi.
Takže vás vodí jako medvěda na pouti….
Ony s tím souvisejí i další věci. Setkávám se tam s různými lidmi, kteří občas přicházejí s docela zajímavými nabídkami. Do toho přicházejí jednání ohledně konkrétních sponzoringových a reklamních nabídek. Teď jsem v období, kdy hledám vlastního manažera, kterého budu potřebovat. Jednám s určitými marketingovými společnostmi. Takže toho mám prostě dost.
To je nabídek opravdu tolik, že se bez manažera neobejdete?
Teď bych se bez něj obešel, ale jen proto, že teď nesportuju. V případě že začnu během krátké doby trénovat, bude to jiné. Takže budu potřebovat tyhle věci přenést na někoho jiného. Na někoho, komu budu moct věřit a kdo je zároveň schopný. Takového člověka nebo skupinu lidí si teď vybírám a to je docela závažné rozhodnutí, které mě čeká.
Jaké máte nabídky od sponzorů?
Nabídky přicházejí z různých oblastí, ať už to jsou automobilky, pojišťovny, výrobci různých věcí, kterým připadá, že bych mohl být jejich tváří. V jedné konkrétní oblasti je třeba několik nabídek, takže já vyjednávám a přemýšlím nad tím, co pro mě bude nejlepší. Nejenom po finanční stránce, ale i po stránce přesvědčení, ideálů a směru, kam bych chtěl jít.
Potřebujete být přesvědčený, že projekt, který byste propagoval, je správný?
Musím mít pocit, že se to ke mně hodí, že je to něco, co chci dělat a propagovat způsobem, který je reálný. Jde o to podepsat smlouvu, která by byla pro obě strany přínosná, aby obě získaly co nejvíc.
Předvídal jste, že se po úspěchu na olympijských hrách můžete dostat do téhle situace? Nejste pořád trochu v šoku?
Ve sportovním prostředí se pohybuju natolik dlouho, že už jsem to u ostatních sportovců kolikrát viděl a zažil. Ale měl jsem o tom samozřejmě své představy. Nemyslel jsem na to, když jsem závodil. Když se to pak stalo, tak to chvíli trvalo, než jsem si stihl uvědomit, že už jsem vlastně v té roli, jako byli ti kluci přede mnou. Už jsem si to uvědomil, ale nějak extra připravený jsem na to být nemohl. Mohl jsem si myslet, co to bude obnášet. Ale ona ta realita je vždycky trochu jiná.
Profil
Pětibojař David Svoboda se narodil 19. března 1985 v Praze. První medaili vybojoval v roce 2005 na mistrovství světa jako člen bronzové české štafety. Účastnil se už olympiády v Pekingu v roce 2008, kam odjížděl s velkými ambicemi. Texty však skončil na 29. místě. Vytoužené zlato přišlo až letos v Londýně. David Svoboda je svobodný a bezdětný.
Úspěchy Davida Svobody
- olympijský vítěz (2012)
- mistr Evropy (2010)
- mistr světa ve štafetě (2009)
- 2. na MS (2008 a 2009)
- 2. na MS v družstvech (2007, 2009 a 2010)
- 3. na MS ve štafetě (2005 a 2007)
- 3. na ME ve smíšené štafetě (2012)