Bydlíte v Praze 9. Přistěhoval jste se sem, nebo jste místní rodák?
Do Letňan se přistěhovali rodiče, když mi byli tři roky. Já se pak před šesti lety přestěhoval, ale jen v rámci Letňan. Z Tupolevky do Kostomlatské.
Co se vám na místě, kde bydlíte líbí? Máte nějaká oblíbená zákoutí, hospůdky, nebo třeba sportoviště? Bydlím v Letňanech už 33let a za posledních 10 let se toho tady spousta změnila. Je tu největší nákupní centrum, zimní stadion, bazén, metro, v podstatě už toho moc nechybí. Jediné sportoviště, který navštěvuju přes zimu, je zimní stadion. Občas zajdu na veřejné bruslení a se synem na hokej. Hospůdky ale moc nevyhledávám.
Jste otec dvou malých synů, jak jste s bydlištěm spokojen s ohledem na ně? Kde trávíte s dětmi nejvíc času? Určitě jsem spokojen, máme to kousek do školy a školky, nedaleko je poliklinika a několik hřišť. Bohužel mě cyklistika zaměstnává natolik, že synům mohu věnovat míň času, než by bylo třeba. Žena tráví s dětmi hodně času na hřištích, se starším Milanem na zimáku, kam chodí hrát hokej.
Před nedávnem jste otevíral novou cyklostezku ve Vysočanech. Jak je na tom, co se týká cyklostezek, Praha 9? Třeba v porovnání s ostatními částmi Prahy? V poslední době přibylo na Praze 9 několik cyklostezek, již zmiňovaná ve Vysočanech, dále v ulici Tupolevově, v lesoparku. Myslím, že Praha 9 se v tomto směru snaží a že jsme na tom, v porovnání s ostatními částmi Prahy, docela dobře. Osobně nejvíce využívám nový pruh pro cyklisty, který vznikl v Tupolevově ulici. Jinak se cyklostezky sice snažím využívat, ale problém je, že většinou nejsou uzpůsobeny k rychlejší jízdě, což bych potřeboval. Hodí se spíš pro výlety s rodinami.
Jak jste se vůbec dostal k cyklistice? Mým prvním závodem byl Závod míru nejmladších, který pořádala základní škola Rychnovská, kam jsem chodil. Byl to závod škol z Prahy 9. To mě tak trochu nasměrovalo a vyhledal jsem cyklistický klub Kovo Praha na Třebešíně a začal se závodní cyklistikou.
Startujete na mistrovství světa i na mistrovtsví Evropy, byl jste na olympiádě v Aténách i Pekingu. Co považujete za svůj největší úspěch? Moje cyklistická kariéra se dělí na silniční a dráhovou. V té silniční se mi podařilo vyhrát sedm profi závodů (například Criterium Abrruzzo, Giro d‘Oro), hodně ceněné amatérské závody v Itálii (Valle d Aosta, GP Capodarco), mám za sebou dvakrát dokončené Giro d‘Italia, Vueltu, třikrát jsem startoval na mistrovství světa. V té dráhové kariéře mám určitě výraznější výsledky. Největší úspěch bylo zcela jistě letošní mistrovství světa v Kodani: třetí místo v bodovacím závodě. Hodně si take cením pátého místa z Olympiády v Aténách.
Jaké jsou vaše vzpomínky na olympiády? Která byla fyzicky víc náročná ? Na Atény vzpomínám rád, byl to hodně hezký závod, fyzicky jsem na tom byl excelentně, ale trochu jsem zaváhal po polovině závodu a ztratil tak výhodu okruhu náskoku ze začátku závodu. To mě stálo jistou medaili. Peking byl rozhodně horší, bylo hodně obtížné skloubit trénink s aklimatizací. Zvolili jsme jako poslední přípravu soustředění v Koreji, ale nebylo to úplně ideální. V Pekingu bylo hodně problematické trénovat. Na dráze jsme měli pro trénink standardně vyhrazeno 1,5 hodiny, což ovšem nestačí. Potřebujeme tréninky na silnici, za autem a v provozu, který byl v Pekingu obrovský, takže to bylo hodně složité.
Kdo vás na olympiády doprovází? Berete si nějaké talismany pro štěstí? Po čem se vám tam nejvíc stýská? Samozřejmě je nejlepší, když mě mohou doprovázet lidé z nejbližšího okolí, kteří se mnou fungujou po celou sezónu – mechanik, masér, trenér. Na OH je to ale trochu jinak, musí se udělat kompromis, a vezme se třeba jen jeden mechanik pro všechny cyklisty,. Podobně to funguje i s maséry. Musím říct, že v Pekingu jsem měl všechny, na které jsem byl zvyklý. V Aténách to ovšem bylo jinak, doprovázeli mě mechanik, masér a šéf cyklistů, kteří na dráhové závody nejezdili a měli málo zkušeností třeba s rozjetím na dráze za dernou (motorka, která udává při tréninku tempo, pozn. red.). Talismany si žádné neberu a stýská se mě nejvíce po rodině.
Věnujete se zejména dráhové cyklistice, máte ale zkušenosti i ze silnice. Jaký je rozdíl v tréninku? Vytrvalostní dráhová cyklistika, tedy stíhací, bodovací a hladké závody, se hodně prolíná se silniční cyklistikou. Dráhových závodů je málo a silnice je základ celé přípravy, většinou je to tak, že na silnici se absolvují tři čtvrtiny závodů, a zbytek na dráze. Rozdíl v tréninku je hlavně podle typu závodů. Jako silničář musí člověk jezdit určitě delší vytrvalostní tréninky v kopcích. Dráhaři se věnují více rychlostním tréninkům.
Co vás čeká v nejbližší době? Připravujete se na nějaké závody? Trénujete někde na Praze 9? V prosinci budou závody na dráze v Motole. Je to pro mě volnější měsíc. První větší akce je až v lednu a to světový pohár v Pekingu. Na Praze 9 samozřejmě trénuju, vyjíždím na trénink každodenně, někdy směr Čakovice, jindy Kbely a pak dále směr Sázava.
Jak vypadá váš běžný den? Odvedu děti do školky a do školy, to tak třikrát týdně, a pak odjíždím kolem desáté hodiny na trénink. Záleží na fázi sezóny a tím hodně na délce tréninku. Většinou jsem na kole dvě až šest hodin denně. Po tréninku něco k jídlu a běžné věci – dojít nakoupit a tak dále. Pokud jedu kratší trénink, stihnu někdy i vyzvednout děti, nebo se stavím v Ice areně, podívat se na syna, jak hraje hokej.
Jak a u čeho relaxujete? Vedle domu máte fotbalové hřiště Bohemky Střížkov, chodíte třeba na její zápasy? Pro mě je největší relaxe, dojít si na ryby. Taky jezdíme na chalupu, ale času není mnoho. Na fotbal nechodím, když tak zajdu na hokej, párkrát jsem byl na Slávii v Sazce.
Říkáte, že rád rybaříte. Dá se tento koníček provozovat i v Praze 9? Kam chodíte nejradši na ryby? Nejblíž to mám na ryby do Čakovic, tam jsou dva rybníky, rád jezdím i kousek za Brandýs na Vaňkovo jezero. S oblibou taky chodím na chalupě chytat na Orlík. Každý revír má něco svého…
Život vrcholového sportovce bývá většinou hektický. Nevyčítá vám vaše paní, že jste pořád někde pryč? No, není to pro mou ženu jednoduché. Naštěstí mám ale rodiče nedaleko, jinak by se to asi nedalo zvládnout. Stačí nachlazení jednoho z dětí a hned je problém. Žena chodí do práce jako zubní asistentka na poloviční úvazek, třikrát týdně vozí staršího syna na hokej do Letňan. Nesmírně si cením, že to dokáže zvládnout.
Uvažoval jste už o tom, co budete dělat, až skončíte profesionální dráhu cyklisty? Chtěl bych působit jako trenér v Dukle, dodělal jsem si trenérskou druhou třídu. Trochu se už trenérství věnuji na www. alltraining.cz, což jsou webovky zaměřené na on-line trénink, je tam hlavně cyklistika, ale taky výživa.
Prý máte přezdívku Kadliny. Jak jste k ní přišel? Kdo ji vymyslel? Je to už strašně dlouho, myslím, že tak dobrých šestnáct, sedmnáct let. Vymyslel to Pepa Kábele, který se mnou závodil v Dukle.
Milan Kadlec se narodil 13. října 1974 v Uherském Hradišti, od dětství ale žije v Praze 9. Patří k úspěšným českým silničním, a hlavně pak dráhovým cyklistům Dukly Praha. Svou kariéru odstartoval v roce 1988. V silniční cyklistice vyhrál sedm profi závodů. V té dráhové získal letos na mistrovství světa v Kodani bronzovou medaili v bodovacím závodě, reprezentoval také Českou republiku na olympiádách v Pekingu a v Aténách, kde skončil na pátém místě. Kromě cyklistiky má rád hokej, kterému se věnuje jeho starší syn. Ve volných chvílích si rád zarybaří, miluje čokoládu a coca colu. Je ženatý, má dva syny.
ZUZANA KŘESŤANOVÁ