Nálet na Prahu podniklo americké letectvo celkem třikrát a to 15. listopadu 1944, 14. února 1945 a 25. března 1945. Nálet 25. března se ale od dvou předchozích výrazně lišil. Byl to jediný cílený nálet na Prahu během druhé světové války. Předchozí dva nálety, 15. listopadu 1944 a 14. února 1945, plánované nebyly. Na Květnou neděli, 25. března 1945, zaútočily americké bombardéry na libeňské a vysočanské továrny ČKD a na kbelské, letňanské a čakovické letiště.
„Letecká válka nad Prahou dosáhla svého vrcholu v březnu až květnu 1945. Na počátku března zaútočili poprvé američtí hloubkaři v okolí hlavního města ve zvýšené míře. Byla to pouze předzvěst nejtěžšího náletu na libeňské a vysočanské továrny a na kbelské, letňanské a čakovické letiště 25. března 1945. Na těchto letištích a několika dalších v okolí Prahy zažila Luftwaffe svou nejtěžší porážku 16. dubna 1945, když američtí stíhači zničili při hloubkových útocích nejméně 150 německých letadel. Sami také přišli o deset letounů. Od druhé poloviny dubna až do 4. května 1945 útočili hloubkaři v okolí hlavního města prakticky denně. Pozadu nezůstalo ani německé letectvo, jehož proudové letouny napadaly spojenecké bombardéry i jednotky Rudé armády v Lužici a Sasku. Německé švalbiny i bitevní letouny bombardovaly Prahu i během květnového povstání,“ popisuje konec války kniha Bomby na Květnou neděli.
Vzpomínka Evy Hrbkové
„…byla krásná květná neděle, ale spíš to byla neděle „krvavá“, což tenkrát nemohl nikdo tušit, co ho v tento den čeká. Ani moje celá rodina nic netušila, bylo nás celkem sedm, moje rodiče, dvě sestry – roční Zdenka a šestiletá Jana, mně bylo devět, babička s dědou a jejich syn.
Začalo to, když jsem přišla kolem poledne se sestrou z kbelského kostela domů. V kostele jsme byly „světit kočičky“ na velikonoce v domnění, že nás Pán Bůh ochrání s celou rodinou. Přišly jsme domů do Nekvasilovy vily, ani nám maminka nestačila dát oběd, když začaly houkat sirény. Nálety byly skoro obden, ale nikdy se nic nestalo, ale tento den byl pro nás a ostatní, kteří tam padli, osudným.
Tatínek nás všechny popadl a museli jsme utíkat přes pole do rokle. Tam ale byli němečtí vojáci s protileteckými děly, což nikdo nemohl tušit, ale to už bylo pozdě. Tatínek s ostatními zalehli do křoví, ale mě babička popadla za ruku a utíkala se mnou na druhou stranu rokle, daleko od ostatních. Zalehla mě svým tělem, čímž mi zachránila život a sama při náletu zemřela. Střepiny z bomb mě zasáhly do levé ruky, o kterou jsem málem přišla. Ta hrůza trvala snad dvě hodiny, pak přišli vojáci a všechny, kdo přežil, odnesli na kraj silnice, kde nás pak naložili na náklaďák a odvezli do kbelské obecní školy a odtud do Prahy na Bulovku. Cestou jsem omdlela pro velkou ztrátu krve a probudila jsem se až po několikahodinové operaci ruky na pokoji v nemocnici.
Jako zázrakem jsem o ruku nepřišla, ale mám ji dodnes těžce postiženou. V nemocnici jsem byla přes rok, než mě dali doktoři trochu dohromady. Nejhorší ale pro mě bylo, když jsem se až po víc jak roce dozvěděla, že celá moje rodina už nežije; ani na pohřbu jsem nemohla být. Všichni byli pohřbeni do společného hrobu ve Vinoři. Nakonec se mne ujala teta, která mne vychovávala až do mých 18 let v Ústí nad Labem…“
Zdroj: praha19.cz
